Slova jako modlitba, pokání apod. nám někdy znějí poněkud kostelně. Podívejme se v malém seriálu (dnes vám přinášíme druhý díl) na modlitbu spíše z praktického hlediska těch, kdo necítí potřebu prostředníka v osobě faráře.
Jsme součástí velikosti světa
Modlitbu bychom neměli egoisticky zakalovat osobními přáními, spíš se v ní učit odvážně odhalovat a napravovat své nezdravé duševní postoje. Z naší malosti nás může uzdravit vděčné vědomí, že jsme součástí velikosti světa – přírodního, lidského i božského. Žijeme trvale v božském lůně, ochraňováni a zahříváni hierarchiemi planet i dvanácti oblastmi zodiaku. Tyto hierarchické řády, každý s jinou náplní, tvoří boží Tělo, jsou božíma Rukama, kterýma jedná, napravuje i ochraňuje nás. Zabýváme-li se tímto postojem alespoň občas, nacházíme pak vhodnější klima i pro modlitbu. Odvracíme tak pozornost od sebe směrem k božímu Jménu, božímu Království, boží Vůli (nenalézáme tyto poukazy i v Otčenáši?). Naše přiznání se k Bohu by při modlitbě mělo vyvěrat z mysli, citu, vůle, ba celého našeho Já.
Modlitbou otevíráme své Já, aby v něm působil Kristus. Modlitbou se obracíme k bytosti, kterou můžeme oslovit Ty. Obracíme se tak k živému protějšku, který nás přesahuje a otcovsky či mateřsky objímá. Navozujeme tím možnost k setkání s vyšší živoucí bytostí – se svým Andělem, Kristem, Marií. Jak je úžasné, že i my ve své nepatrnosti můžeme Boha oslovovat slovem Ty, a On nás slyší. Uvědomme si toto, a tím už se modlíme. Jak je krásné vědomí, že dokážeme-li sklonit hlavy v pokoře, modlitba nám je může zvednout až k pohledu na blankyt nebes.
Kdysi mi říkala Lída Rakušanová, učitelka waldorfské mateřské školy, že nechává děti honit se či šplhat vysoko na stromy, a i když je zrovna nevidí, má ke každému z nich neviditelnou nitku. (Až když se odpoledne blížily maminky, musela děti ze stromů honem posundávat, protože hysterie a strach může způsobit vyplnění toho, čeho se bojíme.) I správná matka, ač se věnuje své práci, je neustále jedním uchem u svých dětí a slyší je, ba někdy i na dálku o nich ví. Tak i Bůh slyší člověka, který se skutečně modlí. Zatímco se tedy modlitbou obracíme k vyšší bytosti, kterou oslovujeme Ty, meditací pěstujeme prohloubený, produchovněný pohled na zvolený obsah, který jsme umístili do středu své duše. Tak může modlitba nepozorovaně přecházet v meditaci.
