Jedenáctiletá Angela dostala nemoc nervového systému, která způsobuje postupné ochabování celého organismu. Nemohla chodit a mohla jen velmi omezeně pohybovat jednotlivými částmi těla. Lékaři nechovali veliké naděje v její uzdravení. Předpokládali, že zbytek života stráví na invalidním vozíku. Říkali, že jen málokomu se po této ne moci podaří vrátit se do normálního života, jestli kdy vůbec takový případ nastal. Ale pevnou vůlí děvčátka to ni jak neotřáslo. Na svém nemocničním lůžku přísahala všem, kdo ji byli ochotni vyslechnout, že jednou bude určitě zase chodit.

Ve škole nás učili mnoha užitečným i neužitečným předmětům, ale nikdo nás nepoučil, jak vlastně nakládat se základním projevem naší psychiky – s vlastními sny. V první části seriálu o snech jsme si v tomto ohledu ukázali, že vzhledem ke specifickému "iracionálnímu" snovému jazyku a jeho interpretaci v minulosti, nejsme zvyklí svým snům naslouchat a raději je tak zapomínáme či v extrémním případě vůbec nepřijímáme do svého osobního vědomí. Carl Jung v této souvislosti řekl, že sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme. Proč tyto dopisy otevírat?

"Většina lidí mívá sny, ale jen málokdo chápe jejich smysl," začíná svou nadčasovou práci Psychologie snu Ernst Aeppli, žák a kolega zakladatele analytické psychologie Carla Junga. Nejenže většina z nás mívá od počátku života sny (podle vývojové psychologie již od prenatálního období), ale je možné dokonce tvrdit, že sny míváme všichni, protože sen představuje pravděpodobně nejjednodušší prostředek, skrze který může vědomí obdržet někdy zcela zásadní informaci z nevědomí.

I když to zní podivuhodně – mluvit lidským hlasem a říkat smysluplně samostatná slova vyjadřující přání mohou dokonce i sloni. Jedna podivuhodná věc je, když se nacházíme vedle živočicha, který není veliký (např. kočka nebo pes), které je možné posadit vedle nás, nebo je mít u sebe v náručí nebo na rukou, mluvit s nimi a slyšet od nich lidská slova jako třeba "Vstávej!" nebo "Potichu! Na místo!"