NV

V poslední době bylo napsáno mnoho článků o českém školství. Jistě, konec školního roku k tomuto tématu přímo vybízí. Je to čas rekapitulování, uzavírání, známkování, hodnocení, očekávání dnů příštích. Bohužel většina úvah o našem školství vyznívá velmi pesimisticky, nelichotivě, občas až katastrofálně. Proč tomu tak je?

Ano, máme na školách problémy s chováním žáků. Ano, je v řadách učitelů dost těch, kteří na svoji práci již rezignovali nebo ji dokonce nikdy neměli rádi. Ano, dochází k neustálým personálním změnám na ministerstvu, které s sebou nesou stále nové či alespoň "polonové" koncepce. Ano, rodiče občas mají plné zuby neustálých poznámek, připomínek, upozornění či dobře myšlených rad ze strany učitelů. Ano, to všechno je pravda.

Jsem učitelkou na základní škole a chtěla bych vám ukázat dnešní žáky a učitele v trochu jiném světle. Nabízím k úvaze poděkování deváťáků, které sepsali na konec školního roku své třídní učitelce. (Žáci ani jejich paní učitelka nechtějí být jmenováni, protože považují tuto řeč za hodně osobní, ale souhlasili s tím, aby i ti, kteří jsou skeptičtí vůči dnešní mladé generaci a jejím vychovatelům, měli možnost nahlédnout za dveře školní třídy, do srdcí žáků a jejich učitelů.)

Myslím, že bychom měli ukazovat to dobré, co v našich školách je, ale nikdo o tom nemluví. Děti, které chtějí pracovat, chtějí se učit a mají radost ze své práce. Učitele, pro něž se práce dávno stala koníčkem a rodiče, kteří škole pomáhají už jen tím, že vědí, co se v ní děje a jsou jí nápomocni.

Milá paní učitelko,

ani nevíme, jak máme začít. Čtyři roky nejsou v životě lidském tak dlouhá doba, ale vy jste nám toho tolik dala a tolik nás naučila, jako zatím nikdo. Chvilku trvalo, než jsme si navykli, co jak chodí. Bez různých zaškobrtnutí by to nešlo. Postupně jsme se poznávali a hledali společně kompromisy. Smířili jsme se s představou? No to vůbec! Smířili jsme se s faktem, že na vás žádné: "Nechci, nemůžu, nebudu to dělat..." neplatí.

Díky vám se většina z nás naučila používat tu kulatou věc, co nám sedí na krku a uvědomili jsme si nemálo důležitých věcí. Upravili si žebříčky hodnot a prosazovali naše vlastní názory.

Ono si člověk řekne, jo učitel, ten vás nějak provede, pokusí se naučit a tím jeho práce končí. Omyl! Vhání nám to slzy do očí, když se díváme zpět. Všechny výlety, exkurze, zájezdy, nácviky, vystoupení, prostě každý zážitek, který společně máme. Zažili jsme i chvíle "bouřkových mraků", ale dokázali jsme, že společně zvládneme vyřešit lecjaký problém. Uvízla jste v našem srdci ne jako učitelka, ale jako člověk, kterému jsme mohli říct všechno. Bytost, které jsme nikdy nebyli lhostejní, a stála při nás, i když celý svět byl otočený zády.

Práce s námi nebyla jednoduchá a donutit nás přemýšlet občas trvalo delší dobu a potřebovalo to nemalé úsilí. Nicméně, když se vám to povedlo, nestalo se, že by někdo nevymyslel něco neobvyklého, a tak se zrodila naše kreativita. Občas se našim hlavám ale nechtělo pracovat, nenechala jste nás však v klidu, a tak se zrodil náš um dělat vše po svém, což jste povětšinou s úsměvem přivítala.

Jak tak měsíce práce s námi plynuly, naše spolupráce se začala prohlubovat a společně jsme se stali nezlomitelnými. Sami dobře víme, že nejsme třída, ve které je lehké pořízení, ale když si někoho oblíbíme, není to jen tak a nedáme na něj dopustit, jako právě na vás!

Patří vám náš velký obdiv! Za ta léta jste toho s námi dokázala opravdu moc. Velmi ztěžka se nám odchází. Poslední týdny byly opravdu nepřekonatelné. Přemýšlíme tak, jestli se nám povede potkat člověka, jako jste vy. Člověka s obrovským srdcem, do kterého jsme se navždy vryli.

Za všechno vám patří obrovský dík a doufáme, že tak jako my nezapomeneme na vás, tak vy nezapomenete na nás.

Vaše třída

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2015.