Karel Funk
spisovatel

Žil byl kluk, malý rybář. Chytal načerno a na žížaly. Vybíral si je zpod kamenů. Někdy i na těsto z maminčiny kuchyně. Prut měl z uříznuté větve lísky, háčky si kupoval jen po jednom.

Chytal poblíž Varvažova na Skalici, občas měl nějakého okouna, parmu, ba i pstruha. Nevěděl, čemu se říká štěstí, ale prožíval ho. Jednou našel pod kamenem plechovku s desítkami nejrůznějších háčků, asi si ji tam kdysi majetnější rybář schoval a zapomněl. Byl boháčem.

Brzy zbohatnul doopravdy. Z kluka se stal úspěšný podnikatel, měl pořád víc peněz, dražší a dražší auta, nákladnější manželky a milenky a vzdálenější a vzdálenější dovolené. Zaletěl si o jedněch Vánocích zarybařit do zámořské divočiny.

Po sbalení kufrů, absolvování řady očkování, zajištění chodu firmy, zamluvení letenky a taxi na letiště, mnohahodinovém čekání na vzlet kvůli mlze, ztraceném kufru, přespání v hotelu se štěnicemi (jiný tu nebyl), únavě ze změny časového pásma a dalším dvoudenním cestování se dostal až do posledního městečka před divokým pobřežím.

Následovalo shánění taxi, hledání rybářských potřeb, nákup několika prutů, návnad, obuvi a oblečení do nepohody, pronajmutí teréňáku, hledání pomoci, aby ho někdo vytáhnul, když s tím teréňákem zapadnul do bahna. Poté celý upachtěný a zablácený stanul na břehu a nahodil dva pruty. Ale copak si k tomu může jen tak sednout, když tu není signál, aby znal kurz dolaru či stav prodeje jedné ze svých nemovitostí? A těch komárů, rojí se kolem hlavy a jiní v hlavě. Obojí jsou obtížní. Mermo mocí se ovládne, přestane se užírat a začne si užívat. Ticho večera o samotě ho ale nějak děsí, alespoň rádio kdyby tu měl. Západ slunce úžasný, ale k čemu to, když si ho nemůže natočit, nemá tu kameru.

Pták, ozvavší se přesně nad jeho hlavou, ho vyrušil právě, když se v představách hádal s kolegou.

Ryba zabrala, když se právě oddával myšlenkám, že by tu dal vybudovat sportovní areál. A postavit pro domorodce kostel, určitě jsou to neznabozi, a Pána, pokud existuje, by si tím jistě naklonil. Své poslední přítelkyni by tu koupil k Vánocům jachtu, ze které by si mohla zarybařit. Aspoň by si jednou připadala jako boháč.

Ten speciální nepromokavý oblek ho škrtí a potí se pod ním. Půjde se ochladit do vody. Ale ouha, sklouzne a...

Dříve než ho náhodně procházející domorodci vytáhli, prožil cosi jako kratičký sen, snad nejkrásnější v životě. Je malým klukem, sedí si v trenýrkách na velkém balvanu uprostřed Skalice, nahazuje svůj vlasec, přivázaný na konec ohebného lískového prutu...

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2015.