Člověk není nikdy sám. Přestože mnozí z nás se občas cítí opuštění, ponechaní napospas svým trápením, nemilovaní. Lidé však nebyli stvořeni k tomu, aby se stali dokonalými již v době svých pozemských poutí. Přesněji řečeno, k tomuto ideálu vede mnohdy dlouhá cesta čítající stovky životů. A tak se může snadno stát, že ti, jimž jsme bezmezně věřili, nás jednoho dne opustí, obrátí se k nám zády, přestanou nás vnímat jako součást svého života.

Mnozí z nás se modlí za své blízké. Činí tak v pevné víře, že tím druhému pomohou k tomu, aby byl schopen rozpoznat pravý cíl své cesty, oprostit se ode všeho, co mu brání následovat tento ideál, a konečně "prohlédnout". Mnohdy však zapomínají na to, že se skrze svou modlitbu snaží prosadit, aby se s druhým člověkem děla nikoli Boží, ale jejich vlastní vůle, většinou v bezelstné víře, že jde o totéž. Neuvědomují si, že v takové chvíli mají tendenci manipulovat nejen s životem toho, za něhož se modlí, ale často i se samotným Bohem.

Jedno z velice komentovaných míst evangelia, jedno z posmívaných i moudře a pokorně oceňovaných míst je ono, ve kterém se hovoří o víře, která uzdravila. Jedná se o symbolické podobenství, jak někteří lidé tvrdí, anebo uzdravující nevysvětlitelná (tedy – prozatím nevysvětlitelná) moc víry nezeslábla?

Známý lékař mi před lety vyprávěl o podivném setkání. Šel na trh, aby si koupil zeleninu, a přiběhla k němu paní. Děkovala mu hlasitě, na celé tržiště, jak ji zachránil.

Pamatoval se na ni. Dobře se pamatoval.

A právě proto ho ono setkání tak překvapilo, až ucítil zamrazení v zádech. Jako by se mu zjevil přízrak.

Ona paní byla tak nemocná, když ji viděl minule, že pro ni už nebyla možnost záchrany, a poslal ji domů, aby zemřela mezi svými, proč by se měla trápit v nemocnici, stejně by jen čekala na Cháronovu loď, aby ji převezla na druhý břeh.

A teď ona paní byla před ním a, jak se zdálo, jenom kvetla. Pozval si ji do ordinace a vyšetřil ji, zkontroloval staré záznamy a zůstal v ustrnutí.

"Kdyby ta paní jela do Lurd, nepochyboval bych, jak se něco tak neuvěřitelného mohlo přihodit, takhle nevím, vím jenom, že to, co jsem zjistil, popíralo zákony medicíny.”

Když zná člověk dostatečně velký počet lidí, čas od času zaslechne zprávu o nějakém nevysvětlitelném úkazu. Nebývají to jenom rozostřené historky o někom, kdo se někde uzdravil. Není to často jenom naděje vtělená do příběhu. Mohu jmenovat několik podivuhodně uzdravených lidí, které znám. Ti lidé nejsou přízraky. Jsou běžní. Až na to, že se jich dotklo to, co se označuje slovem zázrak. Co je uzdravilo? Víra? Genetická dispozice? Statistická výjimka, která potvrzuje pravidlo o tom, že něco takového není možné?

Sám jsem zažil před časem něco podobného a je to, myslím, dobrá ilustrace k námětu.

Telefonovala mi velice bezradná paní (jedna ze světaznalých žen, které bývají označovány jako celebrity), že ví o tom, jak se zabývám lidmi se zvláštními schopnostmi, a že bych jí mohl pomoci. Oběhla odborníky a nikdo jí nemohl poradit, nikdo jí nepomohl. Její dítě má ekzém a nemůže se ho zbavit.

Vzpomněl jsem si na jednoho léčitele, jehož schopnosti považuji za přízračné. A nabídl jsem jí, že ho oslovím. Není třeba, aby ho navštěvovala, stačí, když mi poví datum narození dítěte a řekne, kde nyní ono dítě je, oba dva údaje potřebuje onen léčitel, aby se mohl na léčeného lépe napojit.

Dala mi je a já na to zapomněl. Za několik dní mi ona paní volala znovu.

Už jsem si chystal omluvu, uvedl bych jí spoustu věcí, které jsem musel vyřizovat, jenže vůbec nebylo třeba se omlouvat. Nadšeně mi děkovala, jak ekzém, jaký její dceru tak dlouho sužoval, zmizel.

Mlčel jsem. Chápal jsem, že kdybych jí řekl, co se stalo, mohl by ekzém zase u jejího dítěte přistát a já bych jí svou vysvětlující omluvou nijak nepomohl. Plaše jsem naslouchal jejímu jásání, že dítě už zase vesele běhá s kamarády a nemusí se trápit, a tvrdila, že bude šířit slávu onoho léčitele. Když jsem mu o tom vyprávěl, jenom se usmál a řekl, že možná onomu dítěti stejně pomohl, aniž by o tom věděl anebo je uzdravil jenom svou pověstí, a tedy víra v jeho pomoc uzdravovala místo něj, ušetřila mu práci. Ale on si přesto nějaké díky zasloužil.

Chodí mezi námi. Jako by to byli přízrační lidé. A přece jsou zcela normální. Jenom se dotkli toho, co jim pomohlo zvítězit nad strachem, dotkli se zázraku.

Přemohli to, co jeden můj přítel nazývá předsudky a co méně ironičtí lidé nazývají přírodní zákony. Žijeme jednak v krajině, ve které na nás číhají přízraky mnoha obtíží, na druhé straně není dobré zapomínat, že žijeme také v zemi zázraků…

Jedna lékařka, která pracovala na několika kontinentech mi řekla, že by si po svých zkušenostech netroufla nějakou nemoc označit jako nevyléčitelnou. Čeho by se tedy měl člověk asi bát? Možná nejvíce je třeba bát se svého strachu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.

Ve chvíli, kdy se Jaroslav Seifert narodil, vletěl prý oknem do pokoje motýl a usedl k matce na postel. Na dvoře dlouze zavyl pes.

Marxizmus učí, že každý člověk se rodí dobrý, pouze je zkažen výrobními, tj. mezilidskými vztahy. Je to jeho největší lež, jejímž prostřednictvím se Satan snaží zatajit existenci necelého jednoho procenta jím řízených lidí. V mariánských zjeveních se o těchto jednotlivcích hovoří jako o lidech, jejichž duše "pohlédly na tvář Satana" a jimž zatím není pomoci.