Josef Staněk
léčitel samouk a filosof

Jak jsem předeslal v pojednání o volbách v roce 1946, drtivá většina Čechů si po válce nepřála obnovení poměrů předválečného Československa. Kocoviny z následků konce první republiky využila komunistická strana a zákeřnou propagandou nastínila národu lepší sociální a společenské uspořádání. Navíc ve státě, mocensky zajištěném vazbou na vojenského dominanta Evropy, SSSR.

Tento líbivý nástin "světlých zítřků" byl příčinou toho, že nejen KSČ sama získala v českých zemích 41 % hlasů a vyhrála volby, ale i ostatní strany (Národně socialistická a Sociálně demokratická) se musely hlásit k socializmu. Jediná názvem nesocialistická Křesťanskodemokratická strana lidová získala 21 % hlasů.

Nemilým překvapením občanů, včetně většiny voličů KSČ, se však stalo, že místo oznámeného racionálního a umírněného hledání československé cesty k sociálnímu státu, byl u nás - "vítězným únorem", nastolen ruský bolševizmus. Veškeré politické moci se prostřednictvím nasazených lidí chopila po "únoru" síť lidí řízená sovětskou rozvědkou NKVD, která z pozadí dirigovala řádící ruku našeho lumpenproletariátu a vyhecovaných naivních "mládežníků", a to proti vůli 85 % národa. Po smrti Stalina v roce 1953 a "odhalení kultu osobnosti", se civilizovanější část komunistů a již vystřízlivělých "mládežníků" začala vymaňovat nejen z revolučních iluzí, ale i z vlivu zákulisních sítí NKVD. K tomu se stalo zřejmým, že jí dosazení aktivisté a revoluční spodina se ve státních a hospodářských funkcích svými "výkony" zdiskreditovali (dělničtí ředitelé a správci). V pudu sebezáchovy začala KSČ v šedesátých létech do řídících funkcí ve státě jmenovat lidi nejen "oddané", ale i alespoň částečně kvalifikované.

Tímto pozvolným procesem byli postupně v létech 1957 až 1965 vyměněni předtím ponořenou komunistickou sítí jmenovaní neschopní dělničtí "kádři". Do řídících funkcí začali nastupovat sice levicoví, ale již inteligentnější a humánnější osobnosti sociálně demokratického typu. Jejich množina ve stranických funkcích nenápadně rostla, protože se tiše koordinovali. Tento demokratičtější levý střed začal v řízení státu uplatňovat tzv. "socialistickou" zákonnost. Navenek se tento proces projevil v roce 1960 přijetím socialistické ústavy a změnou názvu státu (Československá socialistická republika).

Socialismus s lidskou tváří

V důsledku tohoto postupného procesu humanizace celého společenského systému se dostavilo nejen společenské uvolnění, ale objevily se i hospodářské úspěchy. Proto pamětníci označují toto období za "zlatá šedesátá léta". Bylo to období správy státu pod vedením prezidenta, nazývaného dobovým vtipem jako Antonín II. Krásný (A. Novotný). Další komunističtí prezidenti byli tehdy nazýváni: Klement I. Krvavý (Gottwald), Antonín I. Dělník (Zápotocký), Ludvík I. Dítě (Svoboda), Gustav I. Samozvanec (Husák).

V létech 1965 až 68 začala moc lidí, dosazených sovětskou rozvědkou v řídících orgánech státu a v celé kultuře, tát jak sníh na slunci. Zpravodajci sovětské KGB a její čeští přisluhovači rychle vycítili pozvolné ztrácení svého vlivu a tento proces návratu moci ve státě do rukou národa nazvali "plíživou kontrarevolucí". Pochopili, že se vynořuje "nebezpečí" realizace původního poválečného snu českého a slovenského národa, směřující k uspořádání demokratické a přitom sociální společnosti. Této vizi začali její uskutečňovatelé, s ohledem na "nerozčilení" soudruhů v SSSR, říkat takticky "socializmus s lidskou tváří".

K jeho realizaci bylo však třeba postupně obrodit vedení KSČ na všech úrovních, a obnovit  důvěru KSČ u nekomunistické levice. Jenže jak to provést a "nevyděsit" sovětské vedení a "siloviky" (řídící vnitro a armádu) v něm? Vždyť samo toto zadání bylo možno považovat za nadlidský úkol. Snad jen nějaký politický génius jej mohl uskutečnit. Tím však rozhodně nebyl nově zvolený generální tajemník KSČ Alexander Dubček, který rozhodně neviděl do dění za kulisami zejména v českých zemích a moc ve straně a státě se mu čím dál více vymykala z rukou. Vývoj situace ve společnosti, jak je v Česku zvykem, obrazně vyjadřoval dobový vtip - " potíže růstu všeho druhu se proměnily v růst potíží". Proto nemohlo vedení KSČ do čím dál strmějšího vrchu tlačit pomyslný kolejový "vozík". Dubčekovo vedení se tedy rozhodlo v bezvýsledném úsilí povolit a diskutovat, co bude vlastně dál. Jenže od okamžiku polevení v tlaku, se pomyslný "vozík" společenských pochodů rozjel zpět. Překvapivě tak rychle, že přestalo být v silách Alexandra Dubčeka a KSČ rozjetý společenský pohyb zastavit. Snad jen za cenu "lehnutí si pod něj", neboli restaurace plné diktatury. To by ale přivodilo úplné zničení zbytku renomé KSČ. V případě pádu takto nastaveného režimu to následně vždy znamená konce vládců typu Ceausescu v Rumunsku nebo Nadžibuláhu v Afghánistánu. S ohledem na takto se odvíjející společenskou situaci se Dubček rozhodl jakoby běžet před "vozíkem společenského pohybu" s nadějí, že to nějak přijatelně dopadne. Pro český "tisk" a pro Moskvu ovšem Dubček prohlašoval, že demokratizaci vedou a mají pod kontrolou.

Nepochybně větší část pravdy měla ale síť sovětské rozvědky u nás. Nastalé procesy ve státě vyhodnotila jako plíživou kontrarevoluci a tuto analýzu neúnavně sdělovala do Moskvy. Kremelští mocenští hráči rozhodně nebyli a ani dnes nejsou žádní břídilové. Řídili se pochopitelně nikoliv Dubčekovým hodnocením, ale hlášením analytiků svých sítí, kteří jim jasně prognózovali, že při ponechání demokratizujícího vývoje v ČSSR sověti během několika let úplně ztratí kontrolu nad zemí. Jednou se jim něco podobného již stalo, a to za Titova "puče" při osamostatňování Jugoslávie.

Rok 1968 - antiúnor

Z hlediska středoevropské rovnováhy sil byl tedy společenský vývoj v roce 1968 nepochybným "antiúnorem". Pamatuji se, jak jsem se v červenci 1968 bavil se starým "kulakem" v JZD Nezamyslice. Já jako radikální "revizionista" jsem mu líčil, jak se režim a družstva zdemokratizují a zhumanizují. On mě poslouchal a pak k mému překvapení řekl: "Vy jste blbci, já se divím, že tu ti Rusáci už nejsou!" Tehdy jsem si myslel, že tomu nerozumí. Až v srpnu jsem pochopil, že právě on "tomu" rozuměl lépe než já coby naivní mladík.

Mylně, dnes už nikoliv z neznalosti podkladů, je historiky a pamětníky vykládána tehdejší role prezidenta Antonína Novotného. Ten byl v té době neznalci skutečných poměrů označován za hlavu tzv. konzervativců. Říkalo se jim "Novotňáci". Jenže historici už měli vynést na světlo, že Novotný nebyl žádným hlupákem, za jakého byl vydáván. Z koncentráku se vrátivší a padesátými roky "vyškolený" Antonín Novotný byl ve skutečnosti posledním skutečně "na socializmus jako službu pracujícím lidem" věřící komunista. Po něm již do vyšších funkcí přišli jen prospěcháři, kariéristi nebo hlupáci typu Jakeše, Biĺaka, Indry... Protože Antonín Novotný znal z padesátých let síť KGB a způsob jejího myšlení, nechtěl se s ní dostat do konfliktu. Bohužel tentýž přehled neměli reformátoři v roce 1968 (viz přiznaná výčitka Jánose Kádára v Budapešti k Dubčekovi: "Vy je neznáte?") Historici měli již národu dávno vyjasnit, že ve skutečnosti byl Novotný v Moskvě neoblíbený kvůli své malé ústupnosti ruským silovikům" (mimo jiné nechtěl v ČSSR umístit sovětská vojska). Takže kdyby se v roce 1968 udržel ve funkcích, měl jím v úzkých mezích držený demokratizující proces v ČSSR šanci na udržení - nedošlo by k vpádu sovětských vojsk a k následnému posílení vylití hnusu v nitrech lidí, jakým bylo chování Čechů při prověrkách.

V celé jeden a půl milionové KSČ byl před normalizačními čistkami skryt jistý demokratický potencionál, který "měl na to" "kádárizovat" poměry ve státě (János Kádár byl maďarský komunistický vůdce, který sice dělal vše, co mu Moskva nařídila, ale také povoloval Maďarům vše, co mu výslovně nezakázala!). Takový způsob snesitelného přežívání je pro malé národy v obtížných obdobích normální, pro Čechy skoro charakteristický. Při zeměpisně strategickém umístění ve střední Evropě jsme si na něj již zvykli. "Kádárovský" způsob přežití tehdejší "rozvinuté výstavby komunizmu" by byl pro náš národ a kulturu mnohem méně duši národa zraňující, než "normalizační" řádění křiváků a skutečných zrádců národa. (Historici v Maďarsku tento aspekt okolností vystihli, a proto tam dodnes Jánosovi Kádárovi nikdo nenadává!).

Jenže Antonín Novotný prohrál svoje postavení a vliv v ÚV, protože neodhadl osobní  "kvality" svého mariášového spoluhráče z Orlíku, generála Šejny "Semínka". Ten kradl jetelové semínko na vojenských statcích. A aby "vyvážil" tuto aktivitu "malá domů", organizoval nátlak velení armády na předsednictvo ÚV ve prospěch Antonína Novotného. Tím na své hospodářské aktivity upozornil a aby unikl zatčení pro zpronevěru, utekl generál Šejna do USA, navíc s citlivými informacemi. Jejich vyzrazením usnadnil americké CIA rozehrát u nás a v NSR úspěšné zpravodajské hry. Předstíráním operací o nenápadném uchopování moci u nás podněcovala americká CIA sovětské vedení k viditelnému pojištění moci, k intervenci. O tomto aspektu zákulisního osmašedesátnického dění v současných historických pojednáních zajisté nic nenaleznete (vyjde najevo, jako mnohé, až po přístupu historiků do análů CIA po 100 létech). V současnosti se nezasvěcení historici o těchto událostech živí konstrukcí mýtů, které skutečné děje roku 1968 u nás neumožňují prohlédnout. (Stejně jako dění na "Majdanku" a na Ukrajině.)

I méně chápavým muselo být v té době přece zřejmé, jak moc by se Západu nehodil úspěch "socializmu s lidskou tváří" v jakékoliv evropské zemi. Vše se přece odehrávalo v době, kdy komunistické strany v Itálii a Francii získávaly ve volbách 30 % hlasů. Tyto volební úspěchy komunistů na Západě sovětskou intervencí v ČSSR skončily. Západní kavárenští komunisti a tamní dělníci prohlédli iluze sovětského pojetí "vlády lidu". Na naivní "obrodný proces" v roce 1968, neřízený prozřetelným vůdcem národa, tak doplatili jen slušní čeští lidé. Část vzdělanostní elity národa emigrovala, většina se ponořila do vnitřní emigrace. Jediným světlým údobím roku 1968 bylo chování nikým neřízeného davu přímo ve dnech 21. srpna. Národ se nechal vést intuicí a nenechal se vyprovokovat ke krveprolití. Toho by nepochybně využili jak "moskálové" a jimi řízení zrádci národa, tak i západní propaganda ke svému účelu. V těch dnech jsem byl po delší době hrdý na to, že jsem Čech. Masa lidí svým moudrým a přitom zásadovým chováním v ulicích umožnila zatčenému, nepříliš schopnému vedení státu, vyjít z katastrofické situace bez zavírání a krveprolití. Jimi podepsané a současnými "nyní silnými" odsuzované "Moskevské protokoly" sice omezovaly suverenitu, ale lepší možnost v dané situaci nebyla. Duchovní škody na duši lidí vznikly až následně činností kádrovacích zrádců národa.

Nedoceněný Antonín Novotný

Po únavě masy lidí ze stálé ideologické "masáže" přestalo být vidět jakékoliv reálné východisko. Absence reálné perspektivy začala "upravovat" páteře lidí směrem k přežívání. Této únavy obyčejného člověka využili do té doby ojedinělí agenti Moskvy k "nákupu" prospěchářů. S jejich pomocí nastolili atmosféru zastrašování a "kádrovali". Neboli za udělování funkcí a hodností získávali prodejné jednotlivce. Vyznamenání a čestné tituly jakéhokoliv zaměření z té doby mají cenu leda tak označení vyznamenaného za bez skrupulózního prostituta. V rituálech "prověrek" ponižovala spodina národa nejen funkcionáře všech stupňů, ale i řadové lidi. Mase lidí byla hromadně "lámána páteř". Následky tohoto psychologického duši deformujícího působení jsou na jednotlivcích pozorovatelné dodnes. Vrcholem tohoto ponížení masy lidí se staly průvody na 1. máje, kterým se říkalo EXPO. Jako zkratka "EXistenční POchod".

S ohledem na důsledky obrodného procesu a následné okupace na duši národa se vlastně ukázalo, že spíše než organizátoři palácového puče ve vedení KSČ měl pravdu "nezjištěný revizionista", který na hrob Antonína Novotného po jeho smrti v roce 1975 položil věnec s nápisem: "Antoníne, ty inteligente, promiň!" Nápis urychleně odstraňovala z Novotného hrobu STB. Toto informované ocenění celého dění okolo roku 1968 nepochybně vycházelo z lidí z bezprostředního okolí Novotného. Od lidí typu ekonoma Oty Šika nebo spisovatele Jana Procházky. Tento "incident" myslím zmínil po roce 1989 Ludvík Vaculík. Bývalí "revizionisti" ve svých pamětech nostalgicky na Novotného vzpomínali, že se s ním vlastně "dalo o ledačem mluvit". Když se nějaká novinka nepříliš vzdělanému Antonínu Novotnému vysvětlila, a on naznal, že navrhované neohrožuje "lidové zřízení", bylo možné od něj získat překvapivý prostor pro svobodnější tvorbu.

Amerika i Západ ruskou okupaci schválili

Při líčení událostí roku 1968 je našimi současnými historiky a pamětníky, v rámci současného podlézání snaživců o kariéru, tentokrát Západu, systematicky zatajována skutečnost, že USA a Západ sovětskou intervenci v Československu ve skutečnosti vítaly. A mnuly si při ní ruce! Dokonce i "naši" historici občas nenápadně zmíní, že sovětský velvyslanec navštívil několik dní před invazí tehdejšího amerického prezidenta Johnsona. A že americký prezident nejenže nic proti invazi nenamítal, ale ani nedal vyhlásit pohotovost vojenských útvarů NATO v NSR! Západ pouze poslal do obsazované ČSR hodně reportérů a vojenských zpravodajů. A dal jim zadání, natočit něco jímavého ve stylu: Pohleďte na sovětskou hrůzovládu, před kterou vás chráníme. Vojenští pozorovatelé měli odborně posoudit kvalitu organizace vojenského nasazení (byla konstatována jako dobrá). Nutno ale v zájmu objektivity dodat, že tento americký schvalující postoj nebyl svými politickými okolnostmi žádnou obdobou "Mnichova". Z celosvětového hlediska byl pochopitelný. Pouze kvůli naučení se chápání reálné politiky našimi lidmi i v současné době je nutné o něm vědět. Aby si u nás po samostatném myšlení toužící lidé mohli udělat reálnou představu o zákulisních mezích svobody malých národů.

Štěstím pro obě vnitřní strany konfliktu roku 1968 bylo, že následné řádění našich normalizátorů přece jen nešlo "do hrdel", ale pouze "do statků". Tato bolševická "nedůslednost" je příčnou oné "záhadnosti", proč tyto zrádce národa dav po roce 1989 nezlynčoval. Když se to vlastně vezme z hlediska věčnosti, které jako měřítko brával do úvahy Masaryk, tito vlastizrádci byli nakonec pro národ užiteční! Svým následným způsobem vlády prokázali, že diletantští "dělnicko-rolníci" typu "Indra, Kolder, Bilak" nejsou schopni stát řídit. A také že komunistické ateistické a nadměrně rovnostářské uspořádání státu se ukázalo být pro funkčnost společnosti zničující. I negativní výsledek je dílčím pokrokem poznání. V normalizaci se o konání normalizátorů vyprávěl tento vtip: "V roce 1968 jsme společensky stáli na kraji propasti. Brežněvovo a Husákovo vedení učinilo ovšem rázný krok vpřed!" Jimi předvedená forma "reálného socializmu", kterou vydávali za vyšší kvalitu uspořádání společnosti, se jasně ukázala jako slepá vývojová ulička pro lidstvo.

Důsledek Brežněvova přístupu k pokusu o reformu socializmu v ČSSR, a pak celého sovětského bloku, se dostavil za Brežněvových nástupců. Celý sovětský blok zachvátila nemohoucností čehokoliv. Tím se vnitřně zhroutil. Tušení českých komunistů z tohoto vyústění se po dvaceti letech potvrdilo. Z analýzy dění v sovětském bloku se zřejmě poučili v Číně, zejména její vůdce Teng Siao-phing. Ten hospodářskou reformu zavedl a zatím má úspěch. V čínském přístupu k organizování vyšší kvality civilizace mi zatím chybí zpracování duchovního aspektu v mezilidských vztazích neboli náboženství vyšší než tradiční křesťanské kvality.

Čechy - "barometr" Evropy

Všimněme si nyní z dějin Evropy jistého jejich aspektu. Z "nadhledu" dojdeme k závěru, že dění a krize u nás obvykle o něco předcházejí dějům na kontinentu. Může tomu být i proto, že česká kotlina je zvláštní geologický útvar v "srdci" Evropy. Má podle mého podvědomého vnímání specifické, duši člověka provokující vyzařování. Možná z radioaktivního geologického podloží. Více lidí si třeba při jízdě po dálnici Praha-Brno všimlo, že krajina mění svůj charakter na "moravský typ" až počínaje výjezdem Měřín. Od tohoto výjezdu náhle zaregistrujeme "moravskou vibraci" půdního podloží. Takovou, která jakoby uklidňuje a je pravděpodobně příčinou mírnější povahy Moravanů. K proměnám působení povodí na lidskou psychiku přistupuje i další aspekt. Totiž skutečnost, že genotyp Čechů je smíchán ze slovanského, franckého, románského, keltského a semitského základu. Tyto dva činitelé jsou zřejmě původcem staletého názorového štěpení české populace. Nyní toto štěpení národa můžeme pozorovat na zápase typů lidí, kteří v 15. století byli "pod obojí", nyní jsou v roli Zemanovců! Ti z 15. století s povahou "pod jednou", jsou jako obvykle v roli "obdivovatelů všeho západního". Z geneticky nejednotného původu tedy u Čechů pramení názorová nejednotnost, nerespektování autorit. Vlastně Švejkování a stále přítomná česká "remcavost" všech a na všechno.

Z výše uvedeného a mnoha dalších společenských dějů vyvozuji prognostický postřeh: jakmile v evropské civilizaci začne doutnat nějaký neřešený problém, ve "vychované" západní části zůstane ještě nějakou dobu "pod pokličkou". Zato v rozhárané a nevychované populaci české kotliny se rychle provalí navenek. Všimněme si dějin! Husitstvím začala evropská reformace, českým obrozenectvím nástup nacionalizmu. Také úpadek přesvědčivosti ztrnulého katolictví se vynořil v Čechách (nikoliv na Moravě nebo Polsku). Rovněž krizi malých národních států v Evropě vynesl na světlo "Mnichov", krizi západního asociálního státu vyplavil na světlo "únor 48". Krize jeho "únorem" nastoleného komunistického řešení se rovněž provalila na povrch nikoliv u antikomunistů, ale v české komunistické straně v roce 1968! Prognostická hodnota české kotliny trvá i v současnosti. U nás se hned po převratu, první na evropské scéně, vyvalily na světlo problémy ohledně nesnášenlivosti civilizačně odlišných skupin Rómů (a muslimů)! Exemplárně zde tržně liberální ekonomiku rozežírá korupce, mafiánství a klientelismus. Dokonce jsme my Češi vynalezli termín "tunelování". Rodinu a mezilidské vztahy drasticky rozpouští v české kotlině ateizmus, zvrhlý feminizmus a od Spravedlnosti ostentativně odtržené soudnictví. Vše zahlcující pokrytectví proměnilo veškeré ideje v "pravdoláskařství". Přemrštěný liberalizmus a americká podpásová a penězuctívačská kultura znehodnotila celý společenský život. Předvídavý by měl z uvedeného usoudit, že jmenované jevy se co nevidět plně rozvinou v celé Evropě a přivodí zhroucení civilizace a vpád barbarů.

S lehkým sarkasmem řečeno, již jsme si my, "postižení" českou inkarnací, zvykli, že každých dvacet let zde "praskne" režim, neboli vyjeví se touha lidu vylézt z hniloby přítomné společnosti k lepšímu společenskému uspořádání. Frází se tomu říká vývoj. Současné občas prosakující protesty jankujících houfečků otrávených občanů proti přežívajícím a neřešeným problémům jsou zatím politiky, jejichž kvalita je "osmašedesátnická", označovány za "extrémizmus". (Viditelná nespojitost práce a odměny, nespravedlnost v odměňování čehokoliv, parazitní žití vychytralých z majetku a spekulace, namísto z práce a tvoření, právní nadřazování nejen bohatých, ale už i necivilizovaných cikánských a muslimských vrstev nad civilizované skrze politiku multikulti, nadřazování sexuálních úchylek atd.) Takže na základě výše zmíněného pozorování, podle něhož společenská pnutí a zvraty v Česku předcházejí celoevropským, se má Evropa na co těšit. Až se v ní naplno projeví ta kocovina z předváděné penězokracie, která nyní vládne v Česku, také krize tržního liberalizmu, konec omámení z ideologie "růstu růstu", konec iluzí o slučitelnosti rómského a islámského civilizačního stupně s evropským, propukne v celé západní civilizaci drtivá krize. Ať její pseudoelita chce, nebo ne!

Češi - naděje nové budoucnosti

Naštěstí z principu "vyšší Spravedlnosti" je každá zátěž, v daném případě dráždivé podloží pro Čechy, kompenzováno náhradní dispozicí z duchovní dimenze. V daném případě usnadněním přístupu k hledání východisek z krizí, tj. k hledání nových cest. Tuto příležitost k pootevírání vědomí kosmickému rozměru bytí "instaloval" v milovaných Čechách Otec vlasti císař Karel IV. Podařilo se mu to proto, že stavy rozšířeného vědomí sám nejen prožil, ale měl i možnost nenápadně navázat kontakt s podobně osvícenými. Využiv možností císařské hodnosti, umístil tyto magické stavby a předměty tam, kde se cítil doma, tj. v království českém. Iniciační "magické zářiče" jsou několika typů. Počínají magickou královskou korunou, ostatky svatých, pokračují jako tvarové zářiče ve formě kaplí, celých chrámů a dokonce i Karlova mostu. Jsou jimi i vyzařující obrazy neboli ikony, působící na podvědomí disponovaných, ať již na takové působení věří či nikoliv. Na podvědomí působí už pouhá procházka po Karlově mostě. Toto dědictví otců je velkou pomocí Pravdu hledajícím duchům v království českém. Působení "zářičů" je úměrné a přiměřené duchovní kvalitě po Pravdě toužícího člověka.

Na závěr je možné konstatovat, že v Praze a Čechách (na Moravě Hostýn, Velehrad a Staré město) jsou magická místa, která se velikostí svého působení na podvědomí plně vyrovnají světovým "svatým místům" (např. Izrael). Dávám čtenáři k úvaze, zda bylo skutečně jen náhodou, že u nás prozřeli a rozvinuli se v osobnosti lidé jako Jan Hus, Descartes, Jan Kepler, Petr Veliký, řada geniálních hudebníků, dále Nikola Tesla, Albert Einstein. Ti všichni pobývali delší dobu v Praze a Čechách. Já si myslím, že to není žádná náhoda. Vždyť schopnost rozkmitání stavu rozšířeného vědomí zrozuje génie. Už Platón přece říkal, že genialita je jen mžikové nahlédnutí do světa idejí, do Bohem stvořené dimenze dokonalosti. Povinností probuzených osobností v současné době je intenzivně hledat pro masu národa cestu z masové tržní "podpásové kultury" Západu, z islámského vlivu, k nové kvalitě civilizace. Odkaz našich předků i stále milovaného Otce vlasti nám budiž oporou. Je dobré zmínit i to, že nebylo žádnou náhodou, že v Česku často pobývající německý duchovní reformátor Abdrushin označil naši zemi jako tu, odkud vzejde impuls k vyšší civilizaci. Proto, že nepochybně vyciťoval zdejší lidský a zemský potencionál.

(Poznámka: Autor popisované historické děje zná osobně "zblízka", protože je přímý účastník procesů roku 1968. Organizoval svržení sítí KGB řízeného Jagošova "dělnicko-rolnického" vedení na Vysoké škole veterinární v lednu 1968 a nastolení kurzu k reformě na VŠV. Po intervenci v srpnu 1968 se ihned stáhnul do společenského ústraní a v normalizaci se věnoval alternativní medicíně a chovu včel. Poznámka: V roce 1967 na veterinární fakultě obrodným procesem svržený Přemysl Jagoš byl sověty v roce 1970 opětovně nainstalovaný jako krajský tajemník KSČ pro vysoké školy v Brně, poté se stal kádrovacím náměstkem ministra školství pro vysoké školství.)

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2015.