S prosbou o pomoc se na mě obrátila matky dospívající dcery. Dcera byla v odlehlé části sídliště napadena neznámým útočníkem. Nebyl to první případ, který se v okolí stal. Vyděšeni jsou z toho všichni z okolí. Dceři se podařilo nakonec utéci, protože útočníka vyrušil kolemjdoucí muž. Dcera se bojí vycházet z domu, bojí se i doma, na chodbě domu – přepadení se událo v blízkosti jejího bydliště. Vůbec neví, jak s tím bude žít dál, co má dělat.
Koho si útočník vytipuje? Proč přepadne jednu dívku a některé nechá na pokoji? Hraje v tom roli náhoda…? Náhodným činem označujeme to, k čemu neznáme pozadí. Náhoda se v lidském světě nevyskytuje. Někdy nás i napadne: Proč tohle Bůh dopustí? To jsme oproti zlým lidem, ale třeba i oproti nemocem bezmocní? Kde je Bůh, když ho potřebujeme, když se nám děje něco hrozného a nevíme kudy kam? Bůh je – a svou ruku vůči nám lidem má nataženou s pomocí, ale pomoc nám nevnucuje. Jestli bychom někoho označili za výkonnou jednotku, pak to není Bůh – ten nekoná. Chceme-li si Ho víc přiblížit, tak Bůh to, co produkujeme, vnímá jako naše lidské dílo a žije vůči nám pozorovací princip. Nemá moc zastavit ruku útočníka, odebrat z někoho např. rakovinu. Proč? Protože nám vyjadřuje absolutní svobodu. Můžeme přijmout jeho nabízenou pomoc, chceme-li: Dobro v nejčistší podobě k nám proudí coby nabídka skrze hlásek svědomí. V každé chvíli víme, co je dobré udělat – věděl to i násilník. Nikomu Bůh neimplantuje do hlavy řádné názory, když je jedinec slyšet nechce.
Čas neumí vrátit nikdo z nás
Jaká je tedy rada nešťastné matce i její dcerce? Je třeba, aby se naučily vnímat život v širších souvislostech. Aby pochopily, co znamená mít (budovat si) duchovní ochranu tak, aby už k podobné situaci v budoucnosti nedocházelo. Pozadí všeho mají na svědomí naše myšlenky. Nevidíme je přístroji ani pouhýma očima, a tak je pro mnohé těžké jenom si představit, že vše, co nás potkává, nejprve vzniklo v našich myšlenkách a až po nějakém čase se to prezentovalo ve hmotě: proběhlo to tak, že to vidíme. Prosím nepředstavujme si to tak, že si dívka o tuto situaci "řekla" tím, že by si přemýšlela o tom, že ji někdo přepadne, tím si situaci k sobě tzv. "přitáhla". Přesto myšlenky, které bychom mohli identifikovat jako původce (přepadení či nemoci) existovaly. A jaké to byly v konkrétním případě, když šlo o přepadení? Podívejte se na úvodní, kde matka líčí, co s dcerou prožívají, nevědí, co bude dál … Právě myšlenky tohoto druhu nepodporují duchovní ochranu. Duchovní ochrana je stav, kdy lidé kolem nás mohou mít jakkoliv nekalé úmysly, ale jejich energie se k nám přiblíží např. na deset metrů a blíž na nás lidé fakticky nemohou. Duchovní ochrana je stav, kdy nás "zlo míjí".
Proč?
Protože budování ochrany je záležitost možná, leč nespadne nám do klína automaticky sama od sebe. Takže konkrétní rada pro ně zní: něco proběhlo a mělo to pozadí, které nechápete. Doporučuji nezabývat se tím, co bylo. Rozuzlení se všemi aspekty "proč k tomu vůbec došlo" (tzn. pochopení všech příčin, na jejichž základě tato situace vznikla), to není to, co teď hned musíte vědět. Ale co teď hned nutně potřebujete, je žít dál tak, aby se situace neopakovala. A tam napřeme veškerou energii. Jak lépe a lépe budete zvládat situaci následující, automaticky si i budete uvědomovat příčinu přepadení.
Pozorujte své myšlenky a pocity a mluvte o tom s vaší dcerou. Vysvětlete jí, že v životě se dějí i nedobré věci. To, co ji potkalo, může být jakkoliv bolestné, ale musí žít dál. A pokud to zvládne, nemusí se podobná situace už nikdy opakovat. Jde právě o tu výše zmíněnou duchovní ochranu… Paní herečka Zita Kabátová říkala, že v jejich rodě se traduje tzv. "ke kolenům". Vše, co nás potkává, není třeba brát urputně, nejlepší je to nechat jen ve výši kolen, nevpouštět to do sebe. A když už nás něco převálcuje, jako se to stalo dceři, honem to zase mimo bolavou oblast dostat. Jak? Odpuštěním.
Dcera se musí vzpamatovat a nežít tak, jako by byla bezmocná oběť. Ať si vytváří ochranu kolem sebe tím (a teď se nelekněte), že se s proběhnuvší situací smíří. Ve své 1. knížce (Základní učebnice štěstí) vysvětluji, jak to udělat: přijímat, odpouštět, dovolovat – všem, všechno (i násilníkovi jeho čin). Dcera prožila šok. Ať v tom duchu se sebou jedná: trpělivě, pomalu, ale ať si v sobě nenechá strach či bolest. Tím by totiž další zlo do svého života lákala. Nikdo nejsme proti zlu úplně imunní, ale kdo přijme zodpovědnost za to, co ho potkalo, může maximální snížit možnost toho, aby se to v budoucnu zopakovalo. Čím? Prací na sobě: vědomým odkládáním strachu, obav, nejistoty, méněcennosti, negativních představ ze svého života stranou. Právě myšlenky z tohoto soudku násilníka do života dívce přitáhly, teď je třeba postavit svůj život na něčem smysluplnějším, aby se situace už neopakovala. A následný život nás prověří, jak dobře jsme si tuto duchovní ochranu kolem sebe vytvořili.
Nebojme se vůbec ničeho. Skutečně nic v lidském světě není náhoda, ale nikdy to není nad naše síly. Ač se to tak nezdá, i tato "učební látka" je přiměřená – pro dívku i pro její matku, obě mají dostatek sil na to, aby ji zvládly, zdárně vyřešily a svým vývojem postoupily dál.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.