Rodičovství
Pokračujme v povídání o dětech a nezapomínejme: děti a staří lidé jsou těmi nejohroženějšími a nejdiskriminovanějšími skupinami obyvatel, protože se nemohou o sebe brát. Na rozdíl například od lidí na vozíku, nevidících, neslyšících apod. nemohou psát stížnosti, připomínkovat zákony, demonstrovat před ministerstvy, najímat si právníky... nemohou nic. Tím větší povinnosti k nim má společnost. Péče o ně je měřítkem její humanity.
Zodpovědné rodičovství a výchova
Další příběh přibližuje událost, kdy dítě nesené v náruči sadem samo postřehne drobného ptáčka a uslyší jeho zpěv ve větvích. Jak je důležité si odezvy děcka pozorně všímat a podchytit tak vzácnou chvilku zavnímání neobvyklého zvuku. V tomto případě šlo o červenku, která znenadání pronikavě zazpívala a pozorný tatínek si u své několikaměsíční dcery všiml zvídavé reakce na to dění v koruně stromu. Zastavil se a ptáčka poslouchali spolu. Poznal, jak i tento zážitek se zapisuje do výbavy dětské duše a dopřál jí ho. Takový prožitek se provždy stane pro ono maličké stvoření mocnou událostí, která mu vtiskne náklonnost k přírodě, k propojení se zvířaty, stromy, rostlinami jako s rovnocennou součástí jeho života. Tyto jemné, nenásilné, ale přesto až do hlubin duše vtištěné dojmy v nejranějším věku nás pak směrují, aniž bychom si to uvědomovali, po celý život.
Ale častá realita? Jaká bývá dnes nejčastější podoba zodpovědného rodičovství a výchovy? Kolik skutečné lidské prostoty i důstojnosti je v ní zachováno? Děti brzy dostávají injektáže důležitosti, když rodiče-manažeři svých dětí se starají, aby měly „super fyzičku a psychičku a pak si písnou, jak slavili narozky“. Otažme se, jaký pocit mají, když takhle mluví? Je to tak nepodstatné, jak se leckomu zdá? Nepodstatné je to jen pro ty, kdo nemají nic za podstatné. Je za tím jakási vteřinová samolibost, jako že něco prakticky a bravurně vyřešili. Náramná uspokojenost, jak moderně se řítí životem a zvládají soudobý slang – sami se ale stávají takovými lidskými zkratkami a zrychleninami, hledají triky a fígle, máloco v sobě dotáhnou, domyslí až k podstatě, nemají rozměr důstojnosti a trpělivé šíře – vyjadřují se v letu odněkud někam bez zastavení. Hodnoty ve stylu – být po hoďce ve fitku OK, ready. I bez módních trendů lze dítě obklopovat vědomím bezpečí a klidu. Příklad? Upadnuvší dítě někdo peskuje, to se pak rozpláče spíš z toho maléru, co z toho udělala maminka. Jiný z toho udělá malou tragédii, a když dítě lituje, to se samozřejmě rozpláče. Lze to ale i takto: Upadnuvší holčička, naučená od maminky, která na její pády reaguje vždy klidným tónem a vyrovnaně, se stejně tak otočila na cizí dvě paní, zděšeně k ní po tom karambolu běžící, a uklidnila je: „Dobý, nic netalooo.“
Ztráta důstojnosti
Mentální smog brzy houstne. Háj v jejich duších je pustošen, z okřídlených myšlenek a orlích ideálů se stává drůbež, agrese se stává hodnotou. Místo humoru se pěstuje spíš výsměch. Nedostatek humoru znamená i neschopnost hledat světlá východiska ze situací – a nemusí být humorná, prostě lehká, shovívavá, laskavá, s odstupem... Jak napsal E. Stachura, lidé-egoisté jsou nedůstojní. Bez výjimky všichni. Od těch „nejdůstojnějších“ stoletých i stoavíceletých starců, přes takzvané dospělé a takzvanou mládež, až po děti, které nejsou opravdovými dětmi. Protože žádné opravdové dítě si nehraje na válku. Protože každé opravdové dítě (několikaleté, -náctileté, párdesítekleté, staleté) dobře ví, že hra na válku není hrou, ale válkou. Dobře ví, že válka (nebo jakoby-válka nebo jenom-jako-válka) není hrou, ale strašnou nedůstojností. Dobře ví, že dřevěná nebo plastová pistole nebo zabijáci na obrazovkách a displejích jsou ve své podstatě tím samým, čím je skutečně zabíjející zbraň. Takováto zábava samozřejmě není hra. Je to sebeohlušování, sebeohlupování, narkotizování se, hypnotizování se, útěk od důstojnosti, je to nedůstojnost.
Je to zabavování se asi jako hrůzné vtipy opilých vojáků ve stylu: „Hoď po něm granát, ať se trochu rozptýlí!“ Rozptýlí se, i ty se rozptýlíš, až se budeš dívat, jak on se rozptyluje, nebo až někdo jiný hodí pro zábavu granát po tobě.
Pravá hra není zabavováním se. Hra je laskavý způsob bytí. Kdo umí být, umí si i hrát. Není v tom ani stín nedůstojnosti a je to tak krásné jako dovádějící medvíďata.
