Každý hovoří o svobodě. Po celém světě bojují různí lidé, různé národy a země za svobodu. Ale jsme skutečně svobodní? Svobodní natolik, abychom se nebáli vyjádřit to, co skutečně cítíme, neměli strach milovat, nestyděli se za minulost a neobávali se budoucnosti? Odpověď zní ne. Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem. Celá naše mysl je však zastřena mlžným oparem iluzí, jenž nám brání poznat, kým skutečně jsme. Chceme-li žít v radosti a naplnění, musíme nalézt odvahu rozbít tento nereálný svět, založený na strachu. Cennou inspiraci nám poskytne kniha mexického autora a šamana dona Miguela Ruize Čtyři dohody, čerpající z moudrosti starých Toltéků.
Toltékové
Před několika tisíci lety byli Toltékové známi po celém jižním Mexiku jako "ženy a muži poznání", kteří zkoumali a uchovávali duchovní vědění a starobylé praktiky. Setkávali se jako mistři (naguálové, šamani) a žáci v Teotihuacánu, starověkém městě pyramid, tam, kde se "člověk stává Bohem".
V průběhu věků byli naguálové nuceni svou moudrost uchovávat v tajnosti. Evropská konkvista, spojená s bezuzdným zneužíváním osobní moci několika učedníky toltécké nauky, učinila nezbytným skrývat poznání před těmi, kteří nebyli připraveni jej moudře používat. Naštěstí bylo ezoterické toltécké poznání uchováno a přecházelo z generace na generaci prostřednictvím jednotlivých rodů naguálů.
Toltécké poznání vychází ze stejné základní jednoty pravdy jako ostatní posvátné ezoterické tradice po celém světě. Uctívá duchovní mistry, kteří jej učí, ale je to duchovní nauka, ne náboženství. Nejpřesněji lze toto poznání popsat jako způsob života vyznačující se všudypřítomností svobody, štěstí a lásky.
Don Miguel Ruiz
Narodil se na mexickém venkově v rodině léčitelů a byl vychován matkou curanderou (léčitelkou) a dědečkem naguálem. Rodina očekávala, že Miguel bude pokračovat ve staleté rodinné tradici léčitelství a předávání ezoterického poznání Toltéků. Miguela však vábil moderní život. Vystudoval lékařství a stal se chirurgem. Všechno změnil až jeho prožitek blízkosti smrti. Jednoho večera na počátku sedmdesátých let don Miguel usnul za volantem svého auta a narazil do betonové zdi. Podle svých vzpomínek tehdy opustil fyzické tělo a zachránil své dva kamarády. Šokován tímto zážitkem začal intenzivně zkoumat lidské nitro. Věnoval se staré moudrosti předků, učil se od matky a svá učednická léta dovršil u mocného šamana v mexické poušti. Jeho dědeček, který mezitím zemřel, ho nadále navštěvoval a učil ve snech.V toltécké tradici vede naguál člověka ke svobodě. Don Miguel Ruiz je naguál z rodu Rytířů orla a věnuje se předávání svých znalostí o učení starých Toltéků.
Sen planety
To, co nyní vidíme, je jenom sen. Sníme v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně – v bdělém stavu i ve spánku. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustále mění. Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen – sen planety. Tento sen je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, různé kultury, způsoby, jimiž se projevuje. Pokaždé, když se narodí nový člověk, vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá rodiče, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít. Upoutává naši pozornost a učí nás, čemu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme.
Jako děti jsme neměli možnost vybrat si čemu věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předali jiní lidé. Jediný způsob jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile však něco schválíme, uvěříme tomu. Mít víru znamená bezpodmínečně věřit.
Proces "ochočování"
Takto se jako děti učíme. Věříme všemu, co nám dospělí řeknou. Souhlasíme s nimi a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý životní sen. To, čemu věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se proti tomu vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem. Don Miguel Ruiz tomu říká ochočování lidí, v jehož průběhu se člověk naučí, jak žít a snít. Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoli jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejně jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn.
Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím ve skutečnosti nejsme. Činíme tak dnes a denně, abychom byli dostatečně dobří v očích druhých. Nakonec se staneme někým, kým nejsme – kopií názorů svých rodičů, společnosti, náboženství. Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří na to, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté době začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni.
Vnitřní soudce
Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Jsme tak dobře vycvičení, že to hravě zvládneme sami. Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, je bez přemýšlení naší pravdou. Vnitřní soudce hodnotí vše, co děláme i neděláme, co si myslíme, co cítíme. Každý z nás žije pod jeho tyranií.
Všechno, co jde proti Knize zákona, v nás vyvolává strach. Porušení pravidel otevře naše emocionální rány a my začneme vytvářet emocionální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, vede cokoli, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby byla Kniha zákona špatná, cítíme se s ní bezpečně.
Existuje ještě jiná část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: "Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku." Velký Soudce s tím souhlasí a říká: "Ano, nejsi dost dobrý." A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. A tato víra je tak silná, že i po letech, kdy jsme vystaveni novým názorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, nadále kontroluje náš život.
V zajetí vlastních odsudků
Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel. Vynáší rozsudky. Oběť trpí vinou a trestem. Je v tomto snu však nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivé je platit za ni vícekrát.
Člověk je jediným tvorem na Zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme. Případně nám to náš partner ještě jednou připomene. A kolikrát my sami necháme platit svého partnera, děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni znovu vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed, a tak je necháme za stejnou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Nikoli. Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry je špatný. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme.
Neodmítejme sami sebe
Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. Stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně kdysi zlomili dospělí naši integritu. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Nasazujeme si společenské masky, aby to někdo jiný nezpozoroval. Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme i svým fyzickým tělům, např. mladí lidé, kteří berou drogy jen proto, aby je jejich vrstevníci neodmítali. Tolerujeme dokonce i někoho, kdo nám ubližuje, pokořuje nás a zachází s námi tím nejhorším způsobem. Proč? Protože si v našem systému víry řekneme: "Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje přízeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý." Čím více odmítáme sami sebe, tím více budeme zakoušet sebehanu. Člověk má však potřebu být přijímán a milován. Musíme proto nalézt odvahu postavit se proti vlastní víře a rozbít ony dohody založené na strachu.
Vytvořme si nový sen
Každý z nás se rodí s jistým množstvím osobní síly, které odpočinkem každodenně doplňujeme. Naneštěstí plýtváme touto silou především na to, abychom uzavírali nejrůznější dohody. Výsledkem je, že se cítíme bezmocní. Máme jen tolik síly, abychom každý den přežívali, neboť většinu z ní užíváme k dodržování dohod, které nás uvěznily ve snu planety.
Dokážeme-li vidět, že tyto dohody vládnou nad naším životem, můžeme je změnit. Až budeme k této změně připraveni, pomohou nám nové čtyři mocné dohody zničit ty, jež pocházejí ze strachu a berou nám energii. Pokaždé, když zničíme některou z nich, vytvoříme si dostatek osobní síly, abychom dokázali změnit celý systém svých starých dohod.
Abychom dokázali tyto nové dohody přijmout, budeme potřebovat silnou vůli – ale dokážeme-li s nimi žít, dojde v našem životě k udivující proměně. Drama pekla se rozplyne přímo před našima očima a my si vytvoříme nový sen – osobní sen nebes. Čtyři dohody, jež nám pomohou tento nový sen uskutečnit a o kterých bude řeč v příštím díle, jsou následující:
- Nehřešte slovem
- Neberte si nic osobně
- Nevytvářejte si žádné domněnky
- Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.
