Josef Staněk
léčitel samouk, filosof
Již starověkým prorokům a mudrcům bylo sděleno, že řídit ješitnost vládců a potrhlost lidí hlasujících o zákonech, má ve stvoření "v popisu práce" bytost, zvaná Satan. On konstruuje prostřednictvím "svých lidí" (falešných proroků) zavádějící ideologie.
Stvořitel, protože je Prozřetelnost sama, ovšem anticipoval možná chybná rozhodnutí jednotlivců i celých civilizací. Proto jsou do alternativ svobodných osobních rozhodnutí a do národních dějin zafixovány následky odpovídající přijetí klamných náboženství. Lid tyto následky nazývá "boží mlýny". Právě ony zajišťují přivození psychického kolapsu každé osobě odchýlené od Řádu stvoření a válečný kolaps každé odchýlené civilizaci. Jak již měl možnost každý inteligentní člověk z dosavadních výsledků pochopit, ateizmus a nacionalizmus jsou falešná náboženství. I se svými náhražkovými bohy a rituály. Právě na dějinách 19. století můžeme vidět, jaké následky měla záměna původně žitého křesťanství za nacionalizmus a ateizmus. Tyto ideologie, maskované náboženskými obřady, se nenápadně zahnízdily v myšlení mocenských a intelektuálních elit novověké Evropy. Obluzení Satanem bylo tím činitelem, který připravil o intuici nejen vládce států, ale i masy lidí, jdoucích jásavě do války. Tím, že místo všelidských hodnot všude vzkvetl nacionalizmus, byla Satanem připravena půda pro vznik první světové války. Vládcové států i intelektuální elity již dlouho před ní uvažovali podle satanského principu: Ne to, co je správné, ale to, co je podloženo silou, je vnímáno jako Bohem chtěné. V důsledku tohoto způsobu uvažování začaly všechny státy zbrojit, aby si zajistily "tu svou pravdu"! V důsledku jejich konání se pod evropskou civilizací pomalu začala otevírat propast kontinentální katastrofy, kterou nyní pojmenováváme jako první světová válka.
Smutné na tomto pozvolném procesu bylo a je to, že vše se dělo pod mlhou vládci provozovaných křesťanských rituálů. Evropské nacionalizmy jsou přece evidentním oživením Ježíšem odvrženého kmenového egoizmu původního židovství. Každý už měl poznat, že nikoliv od vůle Stvořitele, ale od kolektivního egoizmu neboli "zájmů národa" a pýchy, je odvozen i pocit nadřazenosti vlastních národních zvyklostí a dispozic nad zvyklostmi jiných. V důsledku ztráty přesvědčivosti křesťanství pro vládce Evropy, se tedy v 19. století začaly nacionalizmy šířit v populacích národů jako mor. Navíc mohli nacionalističtí štváči na příkladech způsobů získávání kolonií, dokládat použitelnost síly. Ze způsobu dobytí kolonií a z průběhu evropských dějin mohli prolhaní advokáti národům dovozovat, že jednotlivec či stát, který má sílu, má také pravdu a spravedlnost a že to tak Bůh z člověku nepochopitelných důvodů chce, anebo že vlastně ani Bůh není. Z průběhu dějin 19. století se začalo zdát, že se uplatňování "práva silnějšího" vyplácí. Cesta k blahobytu na zemi se zdála vést ne přes práci a postup poznání, ale skrze vlastnictví "většího počtu děl" a skrze "politiku dělových člunů". Evropští mediální štváči pomalu vytvářeli ve společnosti atmosféru, připouštějící válku jako prostředek.
Intuice Čechů
Může být naší českou národní hrdostí, že obecné válečné štvaní nezabíralo u Čechů. Intuitivního postoj jádra národa vystihl v roce 1914 Jaroslav Hašek vše říkajícím nadpisem článku "Imbecilum bellicóza ve Vídni" (Válečné zblbnutí). Češi, v Evropě téměř jediní, při vypuknutí první světové války nejásali! A právě za tento intuitivní postoj jim boží mlýny jako odměnu zajistily, že jsme z ní jako národ vyšli mimořádně posílení!
Každý by se tedy po shlédnutí bohoslužeb za účasti vedení států měl ptát: Když tyto vládnoucí kruhy Němců, Francouzů a Rusů připravovaly válku, kde jsou a kde byly v duších těchto údajných křesťanů Ježíšovy evangelijní principy? Vždyť je přece před lidem celá desetiletí oslavovaly svou přítomností na církevních obřadech. A právě na tom, při pohledu na průběh a hrůzy světové války, si máme uvědomit, jak ony boží mlýny "jistě melou", jak otevírají karmu za koloniální i domácí řádění ateisticky se chovajících elit. První světovou válkou pootevřely "boží mlýny" národům "dveře pekla" i na zemi. Její vznik měl každému vyjevit, že krev indiánů, černochů, Indů, Číňanů a všech zotročených, se neztratila v nic! Naopak, jak říká bible: "volala k Bohu – Podstatě světa o pomstu".
Na vzniku velké války a na jejím průběhu měly být již dávno odhaleny zákony příčiny a následku. A mělo být zjištěno, že karmu vykonávající síly stvoření, k údivu zpovědníků a scholastiků, nic nedbaly na to, že pachatelé zla konali v velkolepé klanění Bohu v obřadech! Mlýny karmy nehleděly na prohlašování válčících, že jsou "oddanými křesťany"! Mlýny "přivezly" deset milionů mrtvých, deset milionů zmrzačených, zničily celé prosperující státy. Nenalezl jsem dosud člověka, který by si dovedl představit původce křesťanství Ježíše Krista mezi připravovateli války, tj. ve skupinách o válce se radících "držitelů moci" kolem německého císaře Viléma II., nebo mezi jeho francouzskými, anglickými a ruskými protivníky. Všichni zmínění byli ale podle svého prohlašování "velcí křesťané" – stále docházeli "do chrámu Páně", stále se naplňovali svátostmi a byli posvěcováni od "zástupců Boha" na zemi.
Mýty o vzniku první republiky
Výše uvedené bylo nutné uvést pro pochopení skryté příčiny a hloubky následků světové války. Bez toho by nebylo možné níže odhalit dosud tradované mýty a úmyslná historická zkreslení kolem vzniku první republiky. A jen skrze pravdu viděnou z duchovní strany stvoření, je možné nastoupit cestu k postupnému očištění povědomí národa a tím jeho kořenů. A plně otevřít intuici, dar Boha v duchu živým. Za první republiky byla bohužel duchovní pravda o vzniku státu zamlžována. A právě proto musela následovat druhá světová válka. A dokud se neprovede očištění dějin neboli kořenů, přijde třetí a další…
První evidentní šířenou deformací reality kolem vzniku první republiky bylo, že vládnoucí Habsburkové byli nepřáteli českého národa. Pravdou však bylo a je, že Ferdinand V. Dobrotivý, Ferdinand d Este a Karel Habsburský, měli naopak Čechy rádi. Jen císař František Josef I. novotářské Čechy moc nemusel, ale jen proto, že měl ultrakonzervativní povahu. A abychom historické spravedlnosti vůči němu učinili zadost, jsme povinni mu přiznat, že se nesmírně snažil být korektní a také korektní byl! A vděčnost za snahu a korektnost si v rámci dějinné spravedlnosti zpětně od Čechů zaslouží. Připomeňme npř., jak by si pozdější političtí vězni vážili podmínek Havlíčkova vyhnanství do Brixenu za "hrůzovlády" císaře Františka Josefa.
Druhou evidentní deformací výkladu dějin je, že Rakousko-Uhersko bylo žalářem národů, a že vznikem republiky se naplnilo právo národa na sebeurčení. Pravdou naopak bylo a je, že v mocnářství zažil náš národ od roku 1830 do roku 1914 největší rozmach ve svých dějinách, a to jak hospodářský, tak kulturní! Rozpad rakouského mocnářství byl západními velmocemi proveden z naprosto jiných důvodů, než se učilo a učí. Anglie a Francie si v průběhu války uvědomily, že v možné další válce s Německem by bez vyřazeného Ruska a izolacionistické Ameriky neměly šanci mu vojensky vzdorovat. Proto nespravedlivým a vnuceným Versailleským mírem (1919) provedly na jedné straně oslabení Německa (což se později vymstilo ve formě otevření psychologické cesty Hitlerovi), na druhé straně rozbily jeho spojence Rakousko-Uhersko. Cílem rozbití tohoto středoevropského císařství bylo osamocení Německa a vytvoření mu druhé fronty ze západních spojeneckých zemí. Krásně byl tento záměr vystižen v zápisu z jednání profesora Masaryka o československé samostatnosti s britským předsedou válečné rady Lloydem Georgem. Premiér zarazil slovní Masarykovy dějinné výklady, kterými dokládal legitimnost vzniku státu Čechů a Slováků otázkou: "Dějiny nechte dějepiscům, já jsem politik, hájící zájmy Velké Británie. Řekněte, co z československé samostatnosti bude mít Británie?". A Masaryk mu pohotově odpověděl: "Příštího spojence v další válce s Německem!" Lloyd George zpozorněl a od toho okamžiku dal pokyn k podporování vzniku Československé republiky. Tedy nikoliv právo na sebeurčení československého národa, ale mocenské "vrhcáby" velmocí byly příčinou vzniku první republiky. (Viděl snad konec konců někdo, že by se dodnes něco v politice dělo podle "práva národů na sebeurčení"?)
Třetí historiky šířenou deformací je údajná občanská nesvoboda a náboženský útlak katolickou církví. Skutečný stav mohu nejlépe doložit na životních osudech mých dědů. Ten, jehož jméno nesu, se vyučil kameníkem. A poté, jak bylo tehdy zvykem, se pěšky vydal "na vandr". Bez víz a povolení došel až do Terstu. Po cestě se živil jakoukoliv příležitostnou prací. Když náhodou neměl kde přespat, zaklepal na dveře fary nebo kláštera. Ukázal latinsky psaný dopis domovského faráře, kde bylo napsáno: "Potvrzuji, že jmenovaný je řádným katolíkem a členem farnosti", a podpis. Vždy byl vpuštěn, dostal najíst a bylo mu umožněno slušné přespání. Na cestě zpět zůstal rok na dobře placené práci v lomu u Grazu, kde se dělaly dlažební kostky pro Vídeň. Bydlel v podnájmu se třemi spoludělníky. V sobotu po výplatě přijížděly do místních hostinců prostitutky z Vídně a v pondělí byli všichni jeho spolubydlící bez peněz. Jen děda si vydělané ukládal. Po roce se s našetřenými penězi vrátil převzít chalupu a za ušetřené peníze ji přistavěl. Potom si zřídil kamenictví a oženil se. Měl osm dětí, dvě zemřely jako malé, nejstarší syn padl ve válce. Dva jeho synové (včetně mého otce) vystudovali vysokou školu a ostatní se stali dobrými řemeslníky. Celý rod šel prudce nahoru, protože můj děda se vnitřně držel pouček katolické věrouky. Všichni v rodině ho museli poslouchat (současné stoupenkyně práv dětí a manželek by vyhnal). Všechny příslušníky své rodiny bral jako jemu osobně "Bohem svěřené" do péče a tak s nimi také jednal. Můj otec vzpomínal na život doma v Daměticích vždy s dojetím a otce nepojmenoval jinak než "tatínek". Přitom to pojmenování vyslovoval s takovou něhou, že ač jsem svého děda již nepoznal, dodnes toho lituji. Když umřel, babička bez něj už jen přežívala. Řekla, že za celý život od něj neslyšela "křivé" slovo. Když se dědeček později náhodou setkal s jedním spoludělníkem z "cimry" v Grazu, měl tento syfilis a po výměně svých životních osudů mu řekl: "Staňku, tvé rodiče ti závidím!" Nebyli k "závidění" až tak rodiče, ale žití zásad křesťanské věrouky, dnes pokládaných za zaostalé. Právě akceptované křesťanské zásady úspěšně provedly mého dědečka životem a navodily vzestup celého rodu.
Druhý můj děda, sedlák, prošel pěti lety válečného nasazení. Byl silně intuitivní, věřil v Boha, ale od války faráře a církev moc nemusel. Nikdy mi neřekl proč, ale vím, že nesnášel rozdíl mezi slovy a činy. Když ale ve vysokém věku na konci života hodnotil prožité, řekl mi: "Přežil jsem pět režimů, ale nejlépe bylo za Franze Josefa. Byly malé daně, svoboda, bezpečnost života i majetku. A být "austrijákem" ve světě něco znamenalo." Z uvedeného, na faktech založeného hodnocení těch, kteří éru "rakouského útlaku" a "katolické manipulace" chování jednotlivců přímo prožili, vyplývá diametrálně odlišné hodnocení dějin, než bylo líčeno prvorepublikovými historiky a Masarykem samotným. Nakonec je známo, jak po nástupu Hitlera k moci začal sám Masaryk pochybovat o tom, zda bylo až tak dobré mocnářství zcela rozbít.
Společenské děje jsou učebnicí duchovních zákonů
Mně se to ale, při znalosti následných dějin, snadno říká, proto nekritizuji rozbory tehdejších historiků. Myslím si však, že by bývalo lepší zachovat konstituční středoevropské císařství s velmi slušným císařem Karlem I. jako federaci svobodných a spolupracujících národů. Mohli jsme být mnohého ušetřeni. Bohužel deformované líčení okolností vzniku první republiky dosud mezi současnými ateistickými historiky a společenskými "vědci" přetrvává. Je třeba otevřít přehodnocení událostí našich posledních dějin, než se "vysvětlování" jejich nesprávnosti ujmou "boží mlýny". Máme povinnost snažit se dobrat podstat společenských dějů, neboť jsou učebnicí duchovních zákonů. Starost ve mně ale vyvolává "kvalifikace" současných "společenských vědců" a politiků. Výsledky jejich "tržně-grantové" činnosti, spíše nečinnosti, můžeme pozorovat z nefungování současného řízení státu i EU a z chování mnohých občanů a přistěhovalců. Je nejvyšší čas vrátit se k hlubšímu chápání dějů minulosti, abychom z nich poznali duchovní principy věčnosti, které skutečně svět řídí a kterými bychom se měli řídit i my.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2015.