Psychologie a vztahy
Proč spolu často dva lidé nevedou dialog, ale dva navzájem přerušované monology? Proč se lidé někdy nechtějí dohodnout a nejsou ochotni navzájem uznat argumenty toho druhého? Proč naše děti chodí do školy nerady? A proč právě naše děti a do naší školy? Proč jim najednou nerozumíme a ony nechtějí rozumět nám?
Lidská duše a vztahy mezi lidmi jsou tématem natolik složitým, že neexistuje a snad ani nemůže existovat "návod k použití". V našem magazínu však můžete najít inspiraci, která právě vám pomůže stát se ještě lepším člověkem, nebo pochopit proč se lidé ve vašem okolí najednou chovají jinak...
Další témata: Zdraví, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Pohlazení, Ostatní
-
Nechme ekonomiku zemřít - Krize, nebo jedinečná šance?
"V ideálním světě by akciové trhy spadly o dalších 70 nebo 80 procent a odpovídající část našich bank by zavřela krám. Ano, nezaměstnanost by narostla mimo jiné o stovky tisíc kdysi dobře placených bankéřů, ale alespoň by přestali bohatnout na náš úkor. Bylo by třeba postarat se nezaměstnaným o živobytí, ale v důsledku by nás to vyšlo levněji, než když budeme nadále podporovat luxusní podmínky, ve kterých teď žijí," tvrdí Douglas Rushkoff – spisovatel, učitel a dokumentarista, který se zabývá tím, jak vznikají a jakým způsobem se navzájem ovlivňují hodnoty různých kultur a institucí.
-
Proč jsou ateistická lidská práva faktickým bezprávím
Příklad ze života první... V minulém století byl praktikován porodnický úzus, že podstupovala-li žena při porodu podruhé císařský řez, bylo jí nabídnuto podvázání vejcovodů při operaci, tedy chirurgické znemožnění dalšího otěhotnění. Tato praktika byla zavedena po předchozích zkušenostech, v jejichž důsledku se ukazovalo, že další porody císařským řezem při dosažené úrovni medicíny již přinášejí zvýšená rizika pro život a zdraví těchto žen. Takto bylo u nás při porodech císařským řezem (operací) v druhé polovině dvacátého století ošetřeno (sterilizováno) několik tisíc žen.
-
Pravda a láska – nejúčinnější lék v celostní medicíně – rozhovor
MUDr. Jiří Benda vystudoval stomatologii na Fakultě všeobecného lékařství, poté postupně složil atestace 1. a 2. stupně v oboru stomatologie. Absolvoval výcvikové kurzy rozvoje osobnosti člověka, rodinné konstelace a kraniosakrální terapie. Spolupracoval s MUDr. Lupičevem a MUDr. Jonášem v oboru EAVL a celostní medicíny. V poslední době se věnuje diagnóze z dutiny ústní a detoxikaci organizmu od těžkých kovů, používá biokompatibilní materiály.
-
Cesty ze tmy duše
Slovo deprese nebylo nikdy dříve tak často užíváno a skloňováno všemi pády jako v minulém století. Ona podivná "tma duše" však mučila některé jedince už odedávna. Někdy byla dokonce inspirací umělcům, hudebníkům či malířům, jindy byla trochu eufemisticky nazývána "melancholií", ale skoro pokaždé se za ni trpící spíše styděli. I dnes se mnozí lidé stydí přiznat svoji depresi ze strachu, aby nebyli pokládáni za duševně choré.
-
Bujarost
Obohacení, nebo ochuzení
V kontaktu s lidmi: ke kontrole může posloužit jednoduché hledisko – zkusit si, nakolik se z té které nálady dokážeme ztišit a uvnitřnit, jak blízko či naopak daleko jsme modlitbě, tedy jsmeli jí příliš bezuzdně vzdálení, nebo ne. Neznamená to mluvit a myslet bezkrevně, uťápnutě... Tak si člověk časem najde a rozezná sám, má-li to trochu na zřeteli, co ho příliš zakaluje a co je čisté veselí. Samozřejmě, že mnohem snáze se upadá do nekontrolovaných nálad v kontaktu s těmi, kteří mají bujaře aktivní cítění (auru), tedy kteří cosi vyšlehují bezuzdně, a ono je to pro nás nakažlivé. Může to být třeba ten navenek nejveselejší hovor.
-
Kde je láska, když není…
Píše se rok 2009, překročila jsem padesátku – a zase nic nevím. Přesněji, pojmy jako láska, úcta, pochopení, souznění jsem dosud nějak vnímala i žila, ale co se stalo při setkání s mým partnerem, to mě (i jeho) totálně vykolejilo. Začal se před námi odvíjet náš společný minulý život, a to z doby Ježíše Krista. Kolem Něho bylo tehdy tak funkční (čisté, láskyplné, normální) prostředí, že to nelze k ničemu současnému přirovnat.
-
Indigové děti
V poslední době o nich čteme i slyšíme stále častěji. Jaké vlastně jsou? Jsou nezvladatelné a hyperaktivní? Prepotentní jedinci, nad nimiž si rodiče a učitelé někdy zoufají? Nebo naopak malí podivíni a introverti nadaní mimořádnými schopnostmi v některých oblastech, ale neschopní soustředit se na prosté úkony, zcela běžné pro jejich vrstevníky? Je třeba vycházet jim maximálně vstříc a nalézat s nimi společnou řeč, nebo je nutné naučit je za každou cenu aspoň základní kázni, mají-li v běžném životě normálně fungovat?
-
Naše národní sebereflexe
Náš pohled na sebe jako národ bývá zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí (světáctví), například mýtus "zlaté české ručičky", až po paušální sebepohrdání ("jsme všichni stejná banda"). Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a obzvláště dobře na to vidíme, když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, zvláště když dřív neposlouchal svobodná vysílání. Krom rozborů špatností, kterých je hodně, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima.
-
Nezávislost, nebo osamělost?
Pojem "nezávislost" je dnes skloňován ve všech pádech. Národní a politická nezávislost, finanční a mediální nezávislost, nezávislost jako alternativa k pevnému pracovnímu poměru atd. Tento nový názorový trend se však netýká pouze širších společenských jevů, nýbrž čím dál více proniká také do života jednotlivce. Toužíme být nezávislí na svých rodičích, partnerech a známých, na svých vlastních touhách a potřebách a v extrémních případech i na tom, k čemu se nás pokouší jemně a nezaujatě nasměrovat naše duše. V honbě za tímto bláhovým ideálem pak snadno přehlédneme hranici, kde se nezávislost mění v osamělost.
-
Děti v nouzi - Nesnadná cesta k sebepřijetí
Nedávno jsem měla možnost vrátit se dočasně k profesi, v níž jsem kdysi začínala. Paní ředitelka ze základní školy, kam dochází můj starší syn, mě totiž požádala o přechodný záskok za učitelku angličtiny. Po chvilce váhání jsem souhlasila. Je to sice již deset let, kdy jsem naposledy stála před lavicemi, ale některé věci člověk nezapomíná. Nehledě na to, že šlo pouze o poloviční úvazek a budova školy je od našeho domu velmi blízko.