Plavala jsem asi padesát metrů pod hladinou. Věděla jsem, že se člověk nemá potápět sám, ale byla jsem dobrá potápěčka, a tak jsem se toho odvážila. Proud nebyl nijak silný a voda byla tak teploučká, průzračná a lákavá.

V malé venkovské škole se topilo ve starodávných kovových kamnech. Jeden z žáků měl vždy za úkol přijít do školy dřív a ještě před příchodem spolužáků a pana učitele ve třídě zatopit. Jednoho dne ráno ale našli školu v plamenech. Malého chlapce, který měl zatopit, se jim podařilo vytáhnout ze sálající budovy v bezvědomí, víc mrtvého než živého. Měl těžké popáleniny dolní poloviny těla, a tak ho odvezli do místní nemocnice.

Tento příběh jsme si poprvé četli na začátku kurzu nazvaného "Milionové fórum", na kterém se účastníci měli naučit, jak zvýšit svůj příjem řádově na milion dolarů ročně. Záhy jsme došli ke zjištění, že se lidé uzavírají do jakéhosi bludného kruhu, v němž sice vyvíjejí čím dál větší úsilí, ale nikoli čím dál chytřeji. Jen větší snaha vždycky nestačí. Někdy je třeba udělat něco radikálně odlišného, abychom dosáhli většího úspěchu. Musíme rozbít vězení svých schémat, vymanit se ze železné košile svých zvyků a pohodlí.

Největší současná obchodnice se na vás nebude zlobit, když ji oslovíte "děvče". Markita Andrewsová totiž vydělala přes osmdesát tisíc dolarů prodejem skautských sušenek. S prodejem začala, když jí bylo sedm let. Ostýchavá a stydlivá Markita se po škole vydávala ode dveří ke dveřím s nákladem sušenek a ve třinácti letech, když odhalila tajemství prodeje, z ní už byla na slovo vzatá a ostřílená obchodnice.

Šestadvacetiletá matka se dívala na svého syna, který byl v posledním stádiu leukémie. Přestože měla srdce plné smutku, měla také velice pevnou vůli. Jako každý rodič si přála, aby její syn vyrostl a aby se mu splnily jeho sny. Teď už to však nebylo možné. Měla to na svědomí leukémie. Ale matka přesto pořád chtěla, aby se synovi jeho sny vyplnily.

Vzala ho za ruku a zeptala se: "Bopsy, přemýšlel jsi někdy o tom, co bys chtěl dělat, kdybys byl dospělý? Snil jsi někdy o tom, čím bys chtěl být?"

"Mami, já jsem vždycky chtěl být hasič, až vyrostu."

Maminka se usmála a odpověděla: "Uvidíme, jestli se nám to přání podaří splnit." Téhož dne se vydala na místní hasičskou stanici ve Phoenixu, ve státě Arizona, kde uviděla hasiče Boba, který měl srdce tak velké jako celý Phoenix. Pověděla mu o posledním přání svého syna a ze ptala se, jestli by bylo možné svézt jejího šestiletého chlapce hasičským vozem jen tak kolem bloku.

Hasič Bob odpověděl: "Můžeme udělat ještě něco lepšího. Jestli nám svého syna připravíte ve středu na sedmou ráno, uděláme ho na celý den čestným hasičem. Může přijít sem na stanici, jíst s námi, jet na všechny výjezdy po celém okrese. A když nám dáte jeho míry, necháme mu ušít opravdovou hasičkou uniformu s opravdovou helmou – žádnou hračku – se znakem phoenixského hasičského sboru a žlutou pláštěnku, jakou nosíme, a gumové holínky. Všechno se to vyrábí přímo ve městě, takže je můžeme mít hned."

O tři dny později si hasič Bob vyzvedl Bopsyho, oblékl ho do hasičské uniformy a odvedl ho z nemocniční postele do čekajícího hasičského vozu s hákem a žebříkem. Bopsy se posadil do kabiny a pomáhal řídit auto na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den volali lidé z Phoenixu hasiče třikrát a Bopsy jel ke každému požáru. Projel se v různých hasičských autech, v sanitce, a dokonce i v autě náčelníka hasičů. Také si ho přitom natočila místní televize do zpráv. Bopsymu se splnil dávný sen a byl přitom zahrnut takovou láskou a péčí, že mu to dalo novou sílu a žil o tři měsíce déle, než kterýkoli lékař pokládal za možné.

Jednou v noci mu začalo rychle ubývat sil a vrchní sestra, která byla přesvědčena, že by nikdo neměl umírat sám, začala obvolávat členy jeho rodiny. Pak si vzpomněla na den, který Bopsy strávil jako hasič, a zavolala náčelníkovi hasičů, jestli by mohl do nemocnice poslat jednoho uniformovaného člena sboru, aby u něj v jeho posledních chvílích byl. Náčelník navrhl: "Můžeme udělat něco lepšího. Mohla byste pro mne něco udělat? Až uslyšíte sirény a uvidíte světla, oznamte vnitřním rozhlasem, že nehoří. Že to je jenom hasičský sbor, který se přijel rozloučit s jedním ze svých nejlepších členů. A otevřete, prosím vás, u Bopsyho okno. Díky."

Pět minut poté dorazil k nemocnici hasičský vůz se žebříkem, vysunul teleskopické rameno až k Bopsyho pokoji ve třetím patře a čtrnáct mužů a dvě ženy v hasičském vylezlo do Bopsyho pokoje. Se svolením matky ho objali a drželi ho za ruku a říkali mu, jak ho mají rádi.

Bopsy se podíval na náčelníka hasičů a s posledním zbytkem dechu řekl: "Náčelníku, a jsem teď opravdu hasič?" "To víš, že jsi, Bopsy," odpověděl náčelník. Po těch slovech se Bopsy usmál a zavřel naposled oči.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.