Tak rádi bychom získali kontrolu nad svým životem. Zbavili se úzkosti a strachu a všech dalších nepříjemných pocitů, ze kterých jsme učinili své každodenní průvodce a jež vytrvale paralyzují všechny naše snahy o to znovu vstát a jít, postavit se čelem problémům a s vírou a lehkostí začít konat věci ve svůj vlastní prospěch…

Dvacet let docházím na nejrůznější duchovní akce, ale vztahy mi nejdou. S manželem se neumíme dohodnout, dokonce uvažujeme i o rozvodu. Jdou vůbec vztahy zvládnout?

Proč se politika ústupků, dokonce i ve jménu křesťanské lásky, může pro manželství ukázat osudnou? Tak jako batolata a děti v pubertě útočí na autoritu svých rodičů jenom proto, aby si prověřily jejich se bejistotu a odvahu, manželé někdy dělají totéž. Stejně jako děti chtějí pocítit bezpečí láskyplné kázně, která stanoví, "kam až mohou zajít". V takto určených hranicích nacházejí bezpečné útočiště lidé všeho věku. Co se stane, když rodič selže v reakci na neustálé výzvy svého dítěte? Ztrácí u něho úctu. Dítě v tom případě začne mít jednak pocit, že rodič nemá nárok na jeho úctu, ale zároveň v jejich vzájemném vztahu vnímá i nedostatek lásky. Ryzí láska vyžaduje v okamžicích krize neoblomnost. U dospělých to platí úplně stejně.

Nevím, jak vy, ale já mám dojem, že se s ženskými časopisy v poslední době roztrhl pytel. Občas si nějaký koupím, do několika z nich píšu, a proto mi posílají autorské výtisky, takže si pyšně říkám, že mám přehled a vím, co je opravdu "in". Když však čtete tři až čtyři časopisy měsíčně, přijdete na to, že jsou v podstatě všechny stejné. Výjimkou jsou snad jen ty, které jsou věnovány jídlu, ale v nich zase platí, že se červen věnuje jahodám a říjen zvěřině, takže i tam je o pravé překvapení nouze. Když si vzpomenu na to, co se v poslední době probírá ze všech stran, je hlavně odlišnost mezi mužem a ženou – ne fyzická, ale ta, která charakterizuje svébytné myšlení každého pohlaví.

Už od dávných časů varují moudří rádcové a velcí učitelé před nebezpečím, jež s sebou přináší lehkomyslné odsuzování druhých. Přesto se většina lidí této neřesti stále oddává. Nedokáží odlišit spravedlivou a opodstatněnou kritiku od primitivního odsuzování a nechápou, že svým jednáním způsobují nenapravitelné škody nejen tomu, koho odsuzují, ale především sami sobě.