Nadpřirozeno
UFO, duchové, cestování v čase, projevy ze záhrobí a další jevy, které neumějí fyzikové, chemici ani lékaři vysvětlit a o jejichž existenci či neexistenci se již celá desetiletí, ne-li staletí, vedou spory. Lidé, kteří podobnou zkušenost prožili, sice nemívají pro svá tvrzení důkazy, přesto však ani vědci v mnoha případech nenalézají racionální vysvětlení. Skeptici většinou argumentují tím, že tyto jevy nikdo nenatočil, nezměřil, a tudíž k nim nikdy nedošlo...
Existují či neexistují duchové? Jsou zážitky lidí, kteří prošli stádiem klinické smrti jen halucinací, nebo "tam" skutečně byli? Jak souvisí hvězdná znamení s drahými kameny? Jak to, že zvířata poznají blížící se zemětřesení dříve než nejcitlivější přístroje? Je skutečné pouze to, čeho se můžeme dotknout? Přečtěte si o zkušenosti těch, kterým se nevysvětlitelné jevy staly.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Pohlazení, Ostatní
-
PSI špioni
Přidáno: v posledních 7 dnechNe, nelekejte se názvu, s našimi domácími mazlíčky nemá titulek nic společného. Jedná se o mimosmyslové vnímání, které se ve světě pokládá za část parapsychologie, zkráceně označované řeckým písmenem Ψ /psí/. Jedním z jejích směrů je "dálkové vnímání". V angličtině se ustálilo označení "remote viewing".
-
Co s jedním tabu? Přistupme pokorně k jeho projasnění
Přidáno: v posl. 3 měsících -
Něco je mezi nebem a zemí (6)
Přidáno: v posl. 3 měsících -
Zrychlování času
Přidáno: v posl. 3 měsícíchZrychlování času registrujeme čím dál intenzivněji – především posledních několik let – dnes se již na tom shodne takřka celá populace, resp. hlavně její západní odnož, jejíž součástí jsme i my Češi. Švédský mikrobiolog Carl Johan Calleman ve své knize Mayský kalendář (2004) ukazuje velmi zdařilým způsobem vnímání času antické a americké kultury, a to především co se týče Mayů. Dle jejich kalendáře někdy kolem roku 1991 nastává "období rychlého růstu". Jiné zdroje do toho samého roku zasazují vznik etapy, kterou nazýváme běžně "informační věk".
-
Čo by bol náš svet bez strašidel….
Přidáno: v posl. 3 měsícíchPamatujete se na slovenský koprodukční seriál Teta, ve kterém tato písnička zazněla? Odehrával se na malé vesnici, kde vládl hodný hrabě Frankenstein, jehož výrobek se zamiloval do krásné apatykářky, upír zbožňoval její tetu a vůbec tam lidé i strašidla žili v symbióze, která by se jim dala upřímně závidět.
-
Něco je mezi nebem a zemí (4) – O vločkách
Přidáno: v posledním roceKdyby tohle vyprávěl kněz, myslím, že by mohl už předem vzbudit nedůvěru. Ale vyprávěl to ateista, cestovatel. Prošel řadou zemí, zažil mnoho dobrodružství a rád vyprávěl. Jednou jsme procházeli hustou vánicí a on si vzpomněl na návštěvu Arktidy, místa, na kterém ještě nebyl a které se proto kdysi rozhodl navštívit. Ubytoval se na polární stanici, vycházel na dlouhé osamělé procházky. Má v sobě cosi poustevnického, je nejraději, když bloudí krajinou, kde nikoho nepotká, když může putovat sám.
-
Moje první (vědomé) setkání s andělem
Přidáno: v posledním roceRád se s vámi podělím o příběh, který se mi před lety stal. Pamatuji si ho naprosto přesně, jako by se stal včera – možná pro jeho význam, který má v mém životě.
Bylo to v roce 1996, kdy jsme si koupili ojetého formana a rozhodli se, že společně s našimi přáteli vyrazíme na dovolenou do Chorvatska. Byla to naše první delší cesta s tenkrát ještě malými dětmi (klukům bylo 5 a 7 let), a tak jsme vyjížděli přece jen s jistou dávkou nejistoty, jestli všechno zvládneme. Moře bylo nádherné, počasí nám přálo a týden uběhl jako voda. Cesta zpět probíhala bez problémů, k našim hranicím nám zbývalo nějakých 60 km – no, to už byl jenom kousíček, a tak jsem přestal být nervózní a jenom se zuby nehty držel koncových světel auta mého přítele. Měl přece jen vůz jiného kalibru a já mu sotva stačil. Najednou ale dal levý blinkr, předjel ohromný kamión a já už jen bezmocně sledoval, jak se mi vzdaluje. Byla tma, předjet bylo hodně riskantní, a tak jsem pokračoval za kamiónem v naději, že přece taky musí jet na hranici! Jeli jsme asi půl hodiny, bylo mi divné, že po silnici kromě nás už nikdo nejede a hlavně žádné dopravní značení. Kamión dal najednou blinkr, zajel do blízkého dvora a mně bylo jasné, že držet se ho nebyl dobrý nápad – pravděpodobně jsem minul nějaká značení, která mi kamión svými rozměry zakryl.
Jel jsem ještě kus cesty, abych se zorientoval podle nějaké cedule, ale nikde nic nebylo, ani číslo silnice, a tak jsem bezmocně zastavil u polní cesty a vypnul motor. Byla asi jedna v noci, někde mezi polem a lesem, moc benzínu jsem už neměl – měl jsem spočítáno, že mi to na hranici vyjde, a tak jsem v Rakousku už netankoval. A přítel s rodinou? Ti už byli určitě v Česku a jistě měli o nás obavy. Mobil jsem tehdy neměl, a tak jsem se jen bezmocně díval do autoatlasu – neměl jsem vůbec tušení, kde můžeme být. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co mám dělat, kam mám jet a jestli když někam pojedu, nebude to ještě horší – alespoň že kluci vzadu klidně spali. Mozek zpočátku pracoval na plné obrátky, po chvíli ale vypnul. Byl jsem v koncích.
Najednou někdo zaklepal na okno – dost jsem se polekal, nikoho jsem totiž neviděl přicházet ani přijíždět. Otevřel jsem dveře, venku byl nějaký člověk ve světlém obleku, do obličeje jsem mu neviděl. Česky (!) se mě zeptal, jestli nepotřebujeme pomoct. Vysypal jsem na něj svůj problém s úvahou, že si myslím, že jsme tady (ukázal jsem na mapě) a měli bychom jet támhle… On se usmál a řekl, že tak bychom bloudili až do rána a ukázal opačným směrem se stručným popisem cesty a příslibem, že za hodinu jsme na hranicích. Vykoktal jsem díky, on se znovu usmál a zavřel dveře. Chvíli jsem nehnutě seděl a moje žena se mě zeptala: "Připadá ti to normální?"
No a přesně za hodinu jsme byli na hranicích. Tam nás čekali naši přátelé a jejich radost opravdu nebyla hraná a já prostě od té doby vím, že si stačí "jenom" vzpomenout.
příspěvek čtenáře
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.
-
Doteky věčnosti
Přidáno: v posledním roceRaymond Moody je slavný americký lékař, proslulý především díky své knize "Život po životě", která se před třiceti lety přes noc stala bestsellerem. Navštívil také Prahu, a PHOENIX o tom také referoval, napsal několik dalších úspěšných knih, včetně "Doteků věčnosti", a ve všech se zabývá zážitky souvisejícími s odchodem z tohoto světa. V té poslední se pak věnuje líčení osob, které byly úmrtí přítomny a měly přitom paranormální zážitky.
-
Psychologie snu (4)
Přidáno: v posledním roceByť jsem v minulém díle avizoval, že se v tomto čísle Phoenixu společně podíváme blíže na další typy snů, rád bych přece jen tentokrát, na základě své zkušenosti, nakonec představil jev, který ještě není dostatečně zpracován v odborné literatuře a který mnozí z nás zaznamenáváme čím dál častěji v souvislosti s gradující spirituální transformací.
-
Pohnuli jste zemí?
Přidáno: v posledním roceJedenáctiletá Angela dostala nemoc nervového systému, která způsobuje postupné ochabování celého organismu. Nemohla chodit a mohla jen velmi omezeně pohybovat jednotlivými částmi těla. Lékaři nechovali veliké naděje v její uzdravení. Předpokládali, že zbytek života stráví na invalidním vozíku. Říkali, že jen málokomu se po této ne moci podaří vrátit se do normálního života, jestli kdy vůbec takový případ nastal. Ale pevnou vůlí děvčátka to ni jak neotřáslo. Na svém nemocničním lůžku přísahala všem, kdo ji byli ochotni vyslechnout, že jednou bude určitě zase chodit.