Už od dávných časů varují moudří rádcové a velcí učitelé před nebezpečím, jež s sebou přináší lehkomyslné odsuzování druhých. Přesto se většina lidí této neřesti stále oddává. Nedokáží odlišit spravedlivou a opodstatněnou kritiku od primitivního odsuzování a nechápou, že svým jednáním způsobují nenapravitelné škody nejen tomu, koho odsuzují, ale především sami sobě.

S Frankiem jsem se seznámila toho dne, kdy jsem vstoupila jako nezkušená učitelská praktikantka do jeho šesté třídy. Srdce mi bilo až v krku a kolena se mi třásla. Dva roky předtím jsem vypomáhala v mateřské škole a rozhodla jsem se jít na pedagogickou fakultu. Frankie se nedal tak lehce přehlédnout. Seděl až vzadu, zakloněný na židli, s nohama na lavici. Šaty měl zašpiněné od bláta, což byl ve sněhem zapadlém kanadském Winnipegu, kde nikdo neviděl bláto už několik měsíců, hotový husarský kousek. Jeho vlasy pěkně dlouho nepřisly do styku s hřebenem a pohled v očích říkal: "Jen si zkus něco mě naučit!"

Pouze ti, kteří byli odvrženi milovaným manželem, manželkou či milencem, mohou plně pochopit přílivovou vlnu smutku, která vtrhne do života člověka, jemuž hrozí ztráta partnera. Nic jiného ho nezajímá. Nemůže přijít na nic, co by ho utěšilo. Budoucnost se mu jeví bez naděje a vůbec ho nezajímá. City divoce kolísají od zoufalství k smíření s osudem a zase zpátky. Pokud bychom měli tyto pocity popsat jedním slovem, nejspíš by bylo blízké výrazu panika.

Sžíravá touha rozumu po penězích může člověku vzít odvahu hledat svou životní cestu. Peníze však nemohou zodpovědět otázku smyslu života. Lidé tak neustále řeší toto dilema, a to jim brání v pocitu štěstí. Neslyší svůj vnitřní hlas, který jim radí, aby změnili svůj život, neboť nevědí, jakým směrem se mají vydat, a obávají se finančních ztrát.

Informace o smyslu našeho života, o záležitostech, kvůli nimž jsme se narodili, existují. A je možné si k nim najít cestu. Jak?