Odjakživa jsem chtěla být herečkou, ale matka byla vždycky proti tomu. Chtěla, abych byla učitelkou. Abych jí vyhověla, zařídila jsem si suplování na místních vysokých školách. Učení mě bavilo, i když mi poměry na školách příliš nevyhovovaly. Učila jsem druhým rokem, když moje matka zemřela. Krátce nato mi zavolal kamarád, ředitel divadla, a ptal se, jestli se nechci vrátit do New Yorku, hrát Shakespeara v Central Parku – samozřejmě jako stálá členka souboru. Skočila jsem po tom. Seděla jsem v letadle s kufrem a stovkou dolarů a měla jsem pocit, že jsem se s matkou vyrovnala. Teď jsem se mohla věnovat svým snům.

Před patnácti lety mě zdvihla na nohy vize: "Dojde k dělení lidstva. Kdo zabere správným směrem, půjde nahoru, ostatní dolů." Na můj úlek, co bude např. s mými dětmi, jak jim mohu pomoci a co to vlastně znamená jít nahoru a co je onen propad dolů, mi prošly hlavou strohé informace: "Není v moci druhého člověka učinit pohyb nahoru za kohokoliv, to může udělat jen každý sám za sebe… K dělení bude existovat jednoduchý klíč."

Známý duchovní zákon praví, že kdesi v podvědomí má člověk zabudovaný obraz všeho dobrého, co si přeje zažít v reálném životě. Jinými slovy, pokud nebudeme vědomě naladěni na zdraví, štěstí a úspěch, nemůžeme jich nikdy dosáhnout. Nejdříve je totiž nutné dostat tyto hodnoty do našeho podvědomí, teprve pak lze očekávat výsledky. Není to vůbec tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nástroj, kterým to můžeme udělat, nosíme všichni ve své hlavě. Jsou jím naše myšlenky.

Mnoho rodičů se setkává s tím, že jejich ratolesti nechtějí nebo nerady chodí do školy. Je třeba zjistit, zda se nejedná o občasnou a běžnou nechuť, na kterou si ze svého dětství také pamatujeme, nebo zda se jedná o něco vážnějšího včetně šikany.