Těžko bych spočítal, kolikrát jsem se v životě setkal s tímto slovem. Počet však není důležitý. Podstatné je, že každé střetnutí se slovem meditace ve mně vždy vyvolalo blíže nedefinovatelné stavy vnitřních vibrací. Nejen že byly příjemné, ale také ve mně vzbuzovaly touhu hlouběji poznat, jaké tajemství je v něm ukryto. Běžně je toto slovo spojováno s východními naukami a na Východě má vskutku své domovské právo.

Námi, obyvateli západního světa, je meditace vnímána poněkud jinak. Přestože jsem na toto téma přečetl řadu knih a vyslechl řadu názorů, teprve Cesta do vlastního nitra mi otevřela nejen oči, ale především srdce natolik, abych mohl některé své představy zkorigovat a jiné zcela odložit. Jak jsem již vícekrát zmínil, dovolil jsem si a bylo mi dovoleno poznat mnohé. Chci se proto nyní podělit o své poznání s těmi, kteří se právě teď touží nořit do poznávání meditace. Chci se podělit o to, co pro mne meditace znamená, co mi přináší a jak je na ni možno nahlížet.

Cesta k sobě a do sebe

Uplynula již řada let od chvíle, kdy jsem se s pomocí slovního vedení třetí osoby cíleně snažil zklidnit svoji mysl, odložit nepotřebné myšlenky a věnovat se pozorování vlastních pocitů. Jinak řečeno přiblížit se co nejvíce tomu, co v životě často míjíme. Uchopit vnějšími smysly to, co je zpočátku nesnadno uchopitelné. Je samozřejmé, že jsem se snažil o totéž, co dlouhá řada jiných přede mnou. Vím, že jsem nebyl průkopníkem, který odhaluje novou stránku života. Navíc dnes vím, že o úspěšnosti tohoto kroku rozhoduje nejenom přítomný okamžik, ve kterém se snažíme přiblížit ke své Duši, ale i kvalita celého předchozího života. Dnes mohu zpětně říci, že jsem byl pro tento krok dostatečně připraven. Tomu odpovídal vjem, pocit, prožitek v daném okamžiku. Jeho intenzita maximalizovala mé úsilí pokračovat v odhalování dosud nepoznaného; natolik byl působivý. Začal jsem postupně zdokonalovat nejenom technickou stránku vstupu do své ho nitra, ale především podstatu rozhovoru se sebou a skrze sebe s Tím, ke komu jsem se při těchto rozhovorech obracel – s Bohem. Jednou větou: Popisuji cestu člověka k vnitřnímu náboženství, k osobní spiritualitě, k poznání Boha skrze svoje nitro.

Zatím jsem psal o sobě, o svých počátečních krocích na cestě hledání, kdy jsem intuitivně naplňoval totéž, co nekonečná řada lidí přede mnou. Stejně dlouhá bude i řada následovníků. Dále již mohu psát za nás za všechny, neboť mne toto poznání dovedlo k obecným zákonitostem, již nesčetněkrát popsaných přede mnou. Jsem však přesvědčen o tom, že stále panuje mnoho nejasností v chápání podstaty meditace, dokonce již v samém výkladu tohoto pojmu, a to především zde, v západním světě. Proto jsem se rozhodl přispět se svou troškou do mlýna. Na počátku mé cesty mne intuice dovedla k tomu, abych rozhovor, jímž jsem doprovázel stavy zklidnění, vedl formou nikoli proseb, ale nabídky skrze sebe. Píši o okamžicích, v nichž hlubší porozumění stavu bytí, mysli a srdce," nás má dovést k většímu respektu k sobě i ke svým bližním, k solidárnosti, toleranci, ctění lidské svobody a projevů chování druhých, pokud nás neohrožují. Ve stavu zklidnění přemýšlíme o tom, jak upravit chod života tak, abychom snáze porozuměli jeho zákonitostem.

Jak dosáhnout vytčeného cíle?

Předpokládejme, že většina z nás zná desatero Božích přikázání. Nemíním na tomto místě rozvádět jeho podstatu, smysl a oprávněnost. Připomínám ho z jiného důvodu. Každý z nás má a žije skrze sebe mravní principy, s nimiž je ztotožněn a které jsou v dané míře sladěné právě s desaterem. Jsme ale také bytostmi tvůrčími, přemýšlivými a alespoň někdy zatoužíme sami sebe zlepšit a začneme proto přemýšlet o tom, jakým způsobem dosáhnout vytčeného cíle. Úsilí zaměřené tímto směrem je v podstatě činností, jíž se snažíme dosáhnout hlubšího souladu s Božím Řádem. Je zřejmé, že optimálnímu řešení se snáze přiblížíme ve stavu zklidnění. Je nasnadě, že ve stavu, kdy se snažíme odložit "všední" starosti a myšlenky, které je provázejí, si vytváříme širší prostor pro jiné, jimiž se chce me doprovodit na Cestě za poznáním. K životu v čistotě. Stejně tak je zřejmé, že vlastně popisuji obecnou vývojovou Cestu. Postupné uvědomování si faktu, že čím je naše rozhodnost dosáhnout cíle větší, tím snáze překonáváme i vnější překážky. S tím, co jsme na počátku považovali za tajemné, se postupně sžíváme a poznané se stává samozřejmostí v nejčistším slova významu. Všedním rituálem zklidňování a učení se niternému rozhovoru se sebou, se svou Duší, s Bohem, přicházíme vlastně na kloub principu meditace. Pak již sami nedokážeme odolat odhalovanému kouzlu. Krok za krokem odkrýváme důvod naší přítomnosti zde na Zemi prostřednictvím meditace – vlastně "obyčejného" přemýšlení "proč" a nabízením vlastní varianty "jak".

Dovolme si svůj osobní přístup k meditaci ještě více prohloubit. Uvědomme si, že takto můžeme postupně přemýšlet i při každé jiné činnosti, i zcela běžné – např. při hrabání listí na zahradě, škrabání brambor v kuchyni... Co nám vlastně brání v tom, abychom nevedli svůj vnitřní dialog se sebou, se svojí Duší, s Bohem neustále? Odpovězme si každý sám. Závěr této krátké úvahy je pro někoho možná nečekaný a překvapivě jednoduchý: V meditaci je možno trvale žít. V každém okamžiku. Musím ale dodat – po dlouhé přípravě a usilovné práci. Takto vynaložená energie se ale stonásobně vrátí. Život ve svobodě, v jednotě s Tím, na koho jsme se v meditaci vždy obraceli, však dokáže ohodnotit v plné míře až sám jeho nositel.

O meditaci bylo napsáno mnoho knih, ne všechny se však snažily strhnout roušku tajemství a především zdůraznit její základní a přitom velmi jednoduchý princip. Uvědomme si podstatné: Nejde o cíl, ale o prostředek. Smyslem meditace není odhmotnit tělo a žít, byť na krátký okamžik, v nirváně. Úkolem meditace je naopak usnadnit si život ve hmotě a vést jej tak, aby byl v souladu s vlastní Duší – také hmotou, byť velejemnou. I tu si každý jednou bude moci pohladit ve svých dlaních. A nejen k tomu mu poslouží meditace – prostředek k sebepoznání.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.

Výstižný příměr hovoří o lidském poznání jako o poznání člověka, který by si ovázal hlavu šátkem a potom poslepu kolem sebe tápal. Jistě, mohl by i tak mít představu o světě kolem sebe, mohl by si i tak utvořit svou představu. Jenomže jak odlišná by ta představa byla od té, kterou by si mohl udělat, kdyby si odstranil šátek z hlavy a mohl vidět to, co zatím byl schopen jenom tušit, jaký by asi byl jeho dojem z onoho světla, který by spatřil přímo, a ne jenom tak, jako dosud - pouze prosvítat...

Kolikrát člověk váhá, jestli má někomu uvěřit, nebo ne. Lidé nadaní neobyčejnými schopnostmi mohou vzbuzovat nedůvěru. Jejich talent se natolik vymyká obvyklým lidským možnostem, až se zdá, jako by nemohl být skutečný, jako by se za ním skrýval nějaký úskok, podvod. Jenomže onen talent je skutečný a může pomáhat nejenom ve své podobě, může pomáhat i jako oslovení. A právě tím přinášet pomoc. Někdy i oslovení působí jako zázrak. Každý zázrak je ve své podstatě oslovením duše.

Žijeme v uspěchaném světě. Prý nikdy lidé tak nepospíchali jako dnes. A přitom na světě jsou civilizace, které spěch neznají. Indiánský kmen v Amazonii, který byl nedávno zkoumán, nezná čas v našem pojetí, neměří čas pomocí jeho plynutí, měří čas událostmi.

Celou noc jsem strávil v letadle zWashingtonu, a když jsem dorazil ke kostelu Mile High Church v Denveru, kde jsem měl vést tři bohoslužby a pracovní setkání o vědomí blahobytu, byl jsem celý unavený. Hned za dveřmi kostela se mě dr. Fred Vogt zeptal: "Znáte Nadaci splněných přání?" "Znám," odpověděl jsem. "Víte, lékaři zjistili, že Amy Grahamová má nevyléčitelnou leukémii v posledním stádiu. Dávají jí tři dny. Její poslední přání bylo, aby se mohla účastnit vašich bohoslužeb."