V dnešní době lidé pozapomněli na význam slova vděčnost. Málokdo je dnes za něco vděčný. Vděk bychom měli cítit hlavně za život sám.

Posvátná jednota, k níž každý vědomě či nevědomě spěje, nemá vůbec nic společného se zdáním jednoty, které tolik toužíme prodávat okolnímu světu. Iluzorní maska dokonalosti má daleko k pravdivému obrazu toho, jak vypadá skutečný vnitřní svět člověka.

Co se to dnes děje se světem? Mnozí z nás se podobáme fanouškům motoristických závodů: Neustále kolem nás něco očíslovaného sviští, společně kroutíme hlavami zleva doprava a zase zpátky (jak groteskní to někdy pohled), jsme ohlušeni kraválem a zalknuti čoudem, někomu fandíme, jinému spíláme, kvalitu závodníků (i tu lidskou) posuzujeme podle jejich rychlosti a bezohlednosti… A příště se pohrneme tlačit mezi davy na závody znovu.

Starověký Egypt znal mnohá tajemství. V jeho zasvěcovacích mystériích bylo možné i to, že ten, kdo někoho zabil, vyhledal duši zabitého na onom světě, projevil mu opravdovou a hlubokou lítost a poprosil o odpuštění. Muselo se to dít v určité době po činu, kdy se dá duše zemřelého nejsnáze nalézt a oslovit. Po delší době je totiž duše zemřelého již vzdálená pozemským poměrům, ty blednou, zapomíná na ně a plní jiné úkoly.

"Pan farár mi odmietol dať hostiu, vyslovene ma vykopol z kostola…," utrápeně mi sdělovala paní ze Slovenska. Objevila u sebe schopnost léčit bylinkami, pozná i příčinu nemocí, lidé ji začali vyhledávat. A farář proto, že si toto dovolila, odmítl nejenom ji, ale i celou její rodinu včetně dětí a ona je z toho evidentně vedle. "Vždyť přece nedělám nic špatného, proč proti mně brojí? Co jsme to za lidi? Nevím, jak dál…," svěřuje se mi zoufale.