Nedělní pohádky. To býval rituál. Tam byla ta pravá ezoterika, snad i proto, že toto slovo nebylo ještě tak zprofanované. Pamatujete na tu – Jak Jaromil k štěstí přišel? Míval jsem ji nejraději. A jak k němu má přijít i jiný obyčejný človíček?

Často jsem si stěžoval, že nemám dost takzvaných duchovních schopností, znalostí či vloh atd., a hlavně času cosi rozvíjet či prohlubovat. To bylo falešné. Nevěděl jsem ani, co bych vlastně chtěl prohlubovat. Ani dnes to nevím, takže nic neprohlubuji. Zbavil jsem se různých rádobyduchovních keců. Každý ale víme o mnohém, co můžeme zlepšit, jakou pravdu si vzít k srdci, na co vynaložit námahu, ke komu se lépe chovat, co dělat pravidelněji, jakou zbytečnost odložit.

Když si člověk neváží toho poznání, které má, nedostane se mu vyššího. Dá to někdy fušku. Práce na sobě, i s přijetím sebe, je ta nejtěžší. Ale jakmile se čehosi nedobrého či přebytečného vzdáme, hned nám za to dá Bůh desetkrát tolik. Jde o to se poznat a přijmout, jací jsme, bez přikrášlování, ale i bez nervozity a netrpělivosti, spěchu či beznaděje, a pracovat trpělivě, s laskavostí k sobě i ke druhým, s ideálem před očima. Těch pádů bývá dost, ale když z nich nešílíme, tak z nich sílíme. Vše berme jako zkoušky, které nám Bůh staví do cesty, k jejich rozeznání a projití jimi.

Někdy to štěstí až fetišizujeme a zapomínáme, že štěstí oceníme, jen když poznáme i bolest. I ke štěstí míváme teď konzumní uživatelský vztah. Ale nezapomeňme: radost bývá opojena sama sebou, spokojena sama v sobě, a proto nehledá. Bolest hledá své příčiny a cesty ven, vede k prohloubení a zcitlivění. Bolest proto otevírá mnohé cesty, které by radost nenašla.

Oslovil mne kdysi životní příběh politického vězně padesátých let Karla Vysloužila. Uvědomil jsem si, co pro koho může znamenat prožít štěstí: Jeho příběh začal 15. června 1948 na Svatém Hostýně. Potkal tam Jitřenku, svou budoucí ženu. Druhý den si dali slovo, za čtvrt roku byla svatba. Po dalším roce jej zavřeli na deset let. Jeho žena trpělivě čekala. První dva roky nebyla povolena žádná návštěva. Potom jedenkrát za rok. Když se v devátém roce věznění vracela Jitřenka z návštěvy, aby pár dní strávila u své sestřenice Žofie, popsala setkání sestřenice takto: "Slyším zvonek, otevírám dveře, Jitřenka mně padá kolem krku a v slzách volá: Dotýkali jsme se pár minut s Karlem konečky prstů! Představ si, jak jsem šťastná!"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.