Pomůže zavedení psychosomatiky jako výukového předmětu na lékařských fakultách ke skutečnému zlepšení našeho zdraví?
-
Vytvořenopátek 22. září 2023 14:13
-
AutorBlanka Urbánková
-
Oblíbené2223 Pomůže zavedení psychosomatiky jako výukového předmětu na lékařských fakultách ke skutečnému zlepšení našeho zdraví? /content_page/219-zdravi/2223-pomuze-zavedeni-psychosomatiky-jako-vyukoveho-predmetu-na-lekarskych-fakultach-ke-skutecnemu-zlepseni-naseho-zdravi.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
S velkým zájmem jsem zhlédla začátkem dubna v televizi další již z celé řady pořadů o psychosomatické medicíně, kde hlavním přednášejícím a diskutérem byl MUDr. Jan Hnízdil. Právem si již dávno získal tento charismatický lékař s velmi dobrou, až lehce sugestibilní rétorikou velkou popularitu nejen mezi občany zajímajícími se preventivně o své zdraví, ale i mezi těmi, kteří se domnívají, že v psychosomatice nalezli konečně všespasitelnou metodu na své zatím špatně řešitelné neduhy.
V pořadu Hydepark se mezi otázkami objevila i ta, zda dozrála situace pro reformu medicíny z pohledu psychosomatického přístupu. Pan doktor sdělil, že situace nedozrála, ať už ve věci chápání příčin nemoci, ukázňování se v projevech vedoucích k nemoci, či na druhé straně k ochotě provozovat tento druh medicíny, včetně platby pojišťoven.
Pan doktor navrhuje jako řešení zavedení oboru psychosomatika v rámci lékařské fakulty jako součást přednášek během studia, aby všichni lékaři měli v této problematice vzdělání. Jako člověk praktikující klasickou medicínu se odvažuji vnést i své názory. Na rozdíl od pana doktora si myslím, že by měl fungovat samostatný obor postgraduálního vzdělávání pro psychosomatiku, preventivní péči a alternativní medicínu tak, aby z něj vycházeli specializovaní lékaři.
Medicína kdysi a dnes
Zamýšlím se nad naším studiem před mnoha lety. Tehdy jsme měli v rámci povinných přednášek jako malý obor psychologii, která se zabývala spíše vztahem lékař ? pacient, než psychosomatikou. My všichni jsme se k tomuto předmětu stavěli v rámci celého studia jako k okrajové nepodstatné záležitosti. Chci tím říci, že vztah k psychosomatickému nazírání se nedá naučit. Aspoň dnes. Buď ho adept má v sobě, nebo nemá. A dá se předpokládat, že v tom množství každoročně promujících lékařů nebude většina s těmito vlastnostmi. Jestliže je někomu vlastní spíše vztah k operačnímu oboru a bude ho zajímat hlavně skalpel (je jedno, zda jde o slepé střevo nebo trhanou mandli), tedy se těší na praxi s invazivním nástrojem v ruce, pak se dá předpokládat, že psychosomatika nebude pro něj tak přitažlivá a nebude jí věnovat v praxi pozornost. Tento obor v dnešní době zaujme jen určité osobnostní lékařské typy a aby se mohl více ?zakořenit? v medicíně, nutno udělat něco více, než předložit studentům přednášky v jednom semestru. Co se týče zakomponování psychosomatiky do všech oborů, tak dnes je medicína tak materiálně založena, že lze těžko nalézt v každém oboru lékaře ? znalce psychosomatiky, kteří by měli úroveň k předávání znalostí studentům a pokryli by požadavky všech fakult...
Další problém je v celkovém provádění ordinace dnešního zaběhnutého lékaře, což je stále více papírová záležitost. Už jen v rámci preventivních zaměstnaneckých prohlídek lékaři vyplňují přesně dané kolonky ve formulářích... Musí! Je to v rámci standardů. Kde je pak psychosomatika? Z důvodu ochrany lékaře i pacienta jsou přesně dány postupy a léčba či spíše výkon (terminus technicus pro účtování pojišťovně) je dán odsud potud. Jinak by v klasické medicíně byl chaos a nespokojenost na obou stranách... Svými připomínkami se nechci zastávat doktorů, ale nedovedu si představit, kde vezmou čas na vstřícnější rozhovory s pacienty. Z mé praxe v terénu také vyplývá, že stále je ještě větší ta skupina pacientů, která vyžaduje rychlou klasickou a farmakologickou péči. Takovým lidem se také lékaři podřizují, nelze je přemlouvat. Z energetického alternativního pohledu je také známo, jak je práce s pacientem vyčerpávající a delší komunikace s mnohými pacienty je pro lékaře nejen časově náročná. Doslova svádí boj o energii. Kdyby tedy měl dnešní průměrný lékař obstát ve všech požadavcích na něj kladených, tak by budoucí lékaře museli během přijímacích zkoušek na fakulty vybírat podle: intelektuálních schopností (včetně znalosti zákonů...), míry empatie, psychicko-fyzické kondice a také dle charismatu. Morální kvality a nezištnost jsou považovány za samozřejmost. Kolik by jich obstálo? Tolik jich zkrátka není, aby ve všech parametrech byli bez chyby. A lékaři jsou potřeba.
Význam rodinných lékařů v minulosti
V pořadu byla zmínka o rodinných lékařích, tak jak fungovali kdysi dávno. Jenže... Nedá se zvládnout plná ordinace lidí a následně ještě dokumentace... komunikace s pojišťovnami... a další starosti. To rodinní lékaři před sto lety neznali, jejich úřední postupy byly o hodně jednodušší a zachovali si tak více lidského přístupu. Fungovala spíše intuice, nebyla závislost na přístrojové diagnostice, ale diagnostikovalo se už od dveří... Na druhou stranu však byly limity v možnostech lékařského léčení. O to větší byl prostor pro komunikaci a znalost sociálního prostředí pacienta, z toho vyplývající větší možnosti k vyprovokování cílených sebeuzdravných sil. Také však záleželo na tom, zda byl pacient schopen zaplatit... nebyl každý lékař lékařem chudých. Lékař byl však více léčitelem. Silnější se uzdravili a slabší odešli z tohoto světa. Tak to dnes funguje třeba u indiánů, kde léčbu provozující šaman udělá, co může a vše následně odevzdá Bohu a přírodě. Podobný přístup by se však dnešnímu, civilizací políbenému pacientovi nelíbil. Prodloužila se délka života, přežívání v něm s chronickými chorobami, ale skutečné zdraví se o mnoho nezlepšilo. Navíc téměř zcela vymizela komunikace s pacientem a podnícení sebeuzdravujících procesů z rukou lékaře. Úloha a postavení lékaře v uzdravujícím procesu jsou dnes zkrátka trochu odlišné.
Jako samozřejmost bych brala psychosomatiku na všech úrovních dodatečného zdravotnického vzdělávání u všech oborů, neboť nejen lékař, ale i střední personál má vliv na uzdravování. Všichni sbírají povinně vzdělávací kredity, tak ať je to přínosné. A status ?heilpraktiků?, což jsou školení léčitelé v Německu, bych na rozdíl od pana doktora také u nás zavedla - v užší návaznosti právě na psychosomatické doktory. Dle mne jsou nenahraditelní. Kdyby se mělo vystačit s náhledem, že každý doktor bude mávnutím proutku po několika přednáškách znalcem psychosomatických přístupů a chorob, tak to by společnost byla ?impregnována? pokrokovými myšlenkami v tomto směru příliš pomalu.
Otrok vlastního těla
Problematika preventivní medicíny je také velkým oříškem. Aby nebyl člověk otrokem svého těla v péči o zdraví, ale také aby nic nezanedbal. Poslouchat své tělo umí málokdo a častěji přichází k lékaři pacienti s rozvinutou chorobou než hypochondři... Tady se mi to jeví již jako záležitost osudu a pacientovy intuice, zda a kdy se mu dostane té správné péče...
Pořád píši o lékařích, jako by zdraví záleželo jen na nich. Co však nadělá psychosomaticky erudovaný lékař, pokud pacient nebude chtít, a nebo bude ve vleku životních okolností, špatných sociálních podmínek a strachu, že nebude schopen svému zdraví dát, co mu náleží? Kde je hranice a rozlišení, zda jde o osud či velké rezervy? Tady už je každá rada drahá, ale prospělo by vzdělání i na základních školách. Nadstavba nauky o lidském těle by byla možná prospěšnější, než další hodiny informatiky... Ale to by se musel přehodnotit celý systém školství a jeho ignorance neviditelných zákonů mezi nebem a zemí i etiky ve vztahu ke všemu živému a neživému. Nepovinná náboženská výchova ve formě katechismu mladou populaci nespasí.
Zmínila jsem etiku a nemohu se vzdát poznámky, že ne každý člověk, včetně lékařů, je osobnostně schopen provozovat a začlenit do své povahy i psychosomatický náhled. Proto nevidím jako reálnou možnost uložit povinně každému lékaři projevovat se na této úrovni. Další moje připomínka se týká astrologie. Myslím na její velký přínos, jak na straně určování schopností lékařů, tak i osobnostních typů pacientů, neboť každý psychologický typ potřebuje mít naplněny jiné potřeby. A bez znalostí astrologie a osobnostního profilu pacienta nemůže vyškolený psychosomatický lékař dávat ty správné rady do života. Při amputaci orgánu není potřeba znát založení pacienta, při provokaci sebeúzdravy však je to priorita.
Na závěr nelze než si přát více podobných mediálních debat ze všech možných (i nemožných) úhlů pohledů. Je to nejen populární, ale bytostně zásadní téma, neboť otázka zdraví a nemoci není otázkou technické zdatnosti lékaře a medicíny obecně, ale především otázka vztahu člověka k sobě samému, k druhým a k přírodě. Že došlo k vykrystalizování až do podoby vztahu těžce krizového, je každému myslícímu člověku více než jasné.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.