V době, kdy píšu tyto řádky, zbývá pouhý měsíc do snad nejomílanějšího data moderních dějin – do 21. 12. 2012. Vy čtete tyto řádky už ve dny blízké tomuto datu, anebo jste již dokonce v novém roce 2013. Možná už tak došlo po 26 000 letech k zarovnání galaktického rovníku s rovníkem Slunce a rovníkem Země, což snad každému člověku umožnilo na pár vteřin, či dokonce minut vstoupit do hodnotného stavu změněného vědomí.

Možná i vzhledem k dokončení nejednoho kosmického cyklu přece jen došlo k nějakým drobnějším očistným katastrofám, ale asi trošku jinak, než se nám snažili vnutit falešní proroci. Možná máte kocovinu ze 3 dnů tmy a iluzorních projekcí na nebi. Taky je možné, že už vidíte jasnější a přímo snad bělejší Slunce, jelikož naše hvězda by mohla v této době přeskočit do své další životní fáze (a transformovat tak pochopitelně ekosystém Země). Možná se stalo vše a možná se nestalo vůbec nic. Netrvám na žádné teorii ohledně toho, co mají opravdu tyto dny přinést, protože na takovém datu jen ulpí lidská pozornost a snadno jí tak unikne: co dál? Povězme si spíše něco o možných změnách v rámci let než dnů.

Naše civilizace jeví již delší dobu veškeré známky přechodu epoch, a to hlavně ve smyslu duchovním, neboť ateismus a víra v pokrok jsou (nebo byly?) přece také víry. Můžeme však také mluvit i o přechodu ve smyslu technologickém – v rámci několika let bychom měli skloubit smýšlení technologické s tím ekologickým. Tato syntéza nám pravděpodobně umožní jakýsi zlomový evoluční skok.

Je důležité si ještě uvědomit, ve kterém "momentě lidských dějin" se vlastně nacházíme, protože systém z nás vyrábí převážně historiky a jedince věčně žijící z a v minulosti a ta skupina lidí, která jde proti proudu, si občas hraje s odpuštěním na špatné proroky. Obojí je ale vlastně v zájmu odtrhávání pozornosti od přítomného okamžiku.

Odpusťte mi následující zjednodušení zavánějící možná prostou lidskou jednostranností: Pokud jste jen trošku bystřejší, všimli jste si (třeba i při výuce mnoha předmětů ve školách), že se vlastně od počátku 21. století neděje v umění a kultuře nic, o čem by se mohlo například učit ve školách podle nějaké pevné osnovy. V historii to v podstatě končí revolučním 1989 (konec roku 2012 podle astrologů mimochodem přináší velmi podobnou konstelaci umožňující intenzivní propojení lidí). Posledním uměleckým slohem, o kterém se učí, je secese z přelomu 19. a 20. století a pak se nedá vlastně o architektuře v pravém slova smyslu příliš mluvit. Hudba se už zdá být dle poslední dekády vymačkaným citronem, a to i přes veškeré její technické vymoženosti. Pokud by se ve školách vykládaly například i dějiny rocku a popu, pravděpodobně by končily někdy v 90. letech 20. století, ne-li dříve; dnešní hudbě totiž chybí něco důležitějšího než technologie, a sice to, co bychom mohli vyjádřit slovem duše. Film by byl v tomto ohledu kapitolou sám o sobě, ačkoli se najdou i takové, které zobrazují tento úpadek, anebo naopak nenápadně ukazují "cestu ven". Co se týče literatury, v beletrii se povětšinou už od 90. let akcentuje šedivé cosi, čemu říkají tradičně postmoderna, a to s patřičnou hrdostí, ale co pak – vakuum?

Globální hodnotové přepólování

Rozhodně nechci tedy tvrdit, že historické myšlení je špatné, ale všeho s mírou. Poslouží nám, pokud si chceme uvědomovat na základě zaznamenaných dějin, že naše éra nese všechny typické znaky přerodu v jinou éru, a to se zcela opačnými atributy – v příštích letech půjde tedy o jakýsi druh globálního hodnotového přepólování (možná paralelně s tím geologickým). Samozřejmě pokud máme na mysli zákon akce a reakce, tak veškerá dosavadní historie byla správná. V následujících řádcích věnujeme pozornost však tomu, že kupodivu klíčovou roli v přechodu mezi epochami hraje (a to opravdu právě teď!) věda – ti nejlepší vědci se od oficiální vědy buď odklonili, anebo jí byli zavrhnuti, což už samo o sobě o něčem vypovídá.

Nová věda

Už v 70. letech předpovídala Elizabeth Haich, že astrologický věk Vodnáře se bude vyznačovat absencí hranic mezi jednotlivými náboženstvími, ne-li absolutním zmizením všech náboženských systémů, které už budou zbytečné, jelikož věda objeví, že vše ve vesmíru – to hmotné i nehmotné – jsou vlny, které se liší pouze svými frekvencemi. Tím se vlastně také zruší opozice "věda versus náboženství", jelikož empirickým poznáním dojdeme k tomu, že tyto vlny jsou celé jedno vše prostupující energetické pole a že to je to, co některé věrouky napříč historií nazývaly "Bůh". Nedošla již k tomuto poznání kvantová fyzika?

Kvantová teorie pole v podstatě tvrdí, že vše ve vesmíru vzniklo vlastně z ničeho, tedy podobně jako to tvrdí starobylé východní mystické texty, přičemž stáří některých z nich je odhadováno až na 7 000 let. My jsme se ke stejným moudrostem museli skrze ten svůj empirický způsob poznání dostat možná pracněji, ale výsledek je stejný, a to je to důležité. Kvantová fyzika tak nutně odkazuje na spiritualitu, která byla ze západního pohledu na svět dočasně vyřazena. Lidé z Východu se nám tak možná zdáli "divní" svým důrazem na kultivaci vyšších rovin vědomí, protože Západ veškerou spiritualitu zredukoval na katolická dogmata. Všechny jedince, kteří tento stav (obzvlášť ve středověku) ohrožovali, církev systematicky odstraňovala. Tak teď nakonec můžeme naším západním stylem kroutit hlavou, jak spiritualita může souviset s přírodními vědami. Pokud někdo ohrožuje tento stav dnes, jednoduše nebude systémem podporován, anebo se zařídí, aby byl daný člověk zesměšněn. Díky výchově a hlavně školní výuce jsou v nás zabudovány programy (v někom více, v jiném méně), které spustí výsměch "něčí pravdě" automaticky, takže se jí ani nepokusíme porozumět a rovnou zavrhujeme.

Kouzlo přerodu věků je však v tom, že tito "blázni" jsou najednou téměř vždy vyslyšeni, protože stoupá počet lidí, kteří mají zájem poznat vše, co se ve staré době zavrhovalo a co může vypadat na první pohled iracionálně. Nakonec zdání klame (ačkoli je třeba nadále empiricky prověřovat vše, co to umožňuje), protože už sama akademická obec nemůže zůstat dlouho lhostejná a když ano, sama si tím ubližuje.

Někde však již mnohé změnilo – za přehodnocováním vědeckých dogmat nemusíme jít dokonce ani daleko do zahraničí. V pražské ústřední knihovně již v roce 2011 na svých přednáškách prezentovali své revoluční objevy po vzoru zahraničních kolegů Hana Blochová a Jaroslav Růžička, kteří gravitačně-interakční metodou objevují ruiny pyramid a jiných zaniklých staveb přímo na našem území, čímž nabourávají naše zažité představy o časové ose (v jiných částech světa už delší dobu uznávají existenci "bájné" Atlantidy). Jelikož historie a její nespolehlivá datace vychází právě z archeologie, není vůbec od věci prozkoumat jejich studii odhalující neschopnost tradiční radiokarbonové metody určit stáří dané památky (v knize Pyramidy, obři a zaniklé vyspělé civilizace u nás). Pokud je totiž něco starší než 5 000 let, jde už za použití této metody opravdu jen o odhady, které byly v učebnicích a vědeckých pracích prezentovány jako fakta (a to jen za tím účelem, aby pokud možno do sebe vše zapadalo a my neměli žádné otázky).

Na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy bude probíhat již třetím rokem v rámci oboru kulturologie přednáška Kamily Němečkové, která se zaměřuje jednak na spiritualitu vůbec, ale především na spiritualitu v kontextu současné vědy a jejích objevů. Tento rok by měl běh přednášek začít koncem února.

Konkrétní pokusy z oblasti kvantové fyziky

Co se týče zahraničních prací, zajímavé pokusy přímo z oblasti kvantové fyziky uvádí například Gregg Braden se ve své knize Matrix: Božský zdroj: Vladimír Poponin v roce 1995 rozdělil foton na dvě poloviny a očekával, že se budou chovat odděleně. Navzdory velké vzdálenosti se však chovaly, jako by stále byly fyzicky spojené. Z toho jasně vyplývá, že existuje ještě jiný druh spojení než ten fyzický. Co víc – z fotonů je složen náš svět a lidská DNA má na fotony přímý vliv. Dokonce i když bylo při jednom z dalších pokusů (ryze armádním) rozděleno DNA – vlas odvezen 600 km od majitele – ukázalo se, že DNA vlasu navzdory vzdálenosti stále reaguje na emoce majitele, což v rámci jiného pokusu potvrdili badatelé z Heartmath. Revolučním poznatkem tedy je, že lidské emoce ovlivňují naši DNA a ta má zase přímý vliv na fotony, z nichž je složen náš svět.

To, že si vzdálené částice dokážou na dálku sdělovat informace či se chovat jako části jednoho celku, ačkoli už nejsou fyzicky spojené, absolutně nabourává naše dosavadní představy o fyzickém světě, který je tak nakonec opravdu odrazem tenké vrstvy reality.

Lze říct, že hmota vlastně není tak docela hmotou, jelikož z 90 % je to pouhý prázdný prostor, což už věděla nakonec i tradiční fyzika, ale nedala nám možnost se nad tím vzhledem k tehdy vládnoucímu materialistickému paradigmatu zamyslet: hmota je vlastně pomalá vibrace, která se zrovna nachází ve škálách našich smyslů, takže ji náš mozek může dekódovat jako viditelnou, pevnou atd. Co je však 90 % onoho pro nás prázdného prostoru? (Není bez zajímavosti, že oněch 90 % "neznáma" se opakuje i v případě lidské DNA a lidského mozku.) Victor L. Schermer píše: "Základem kvantové teorie jsou dvě myšlenky. První z nich je Einsteinovo tvrzení, které je dnes plně akceptováno, že vlny a částice jsou komplementárními manifestacemi stejných vibrujících elektromagnetických jevů a že hmota a energie jsou vzájemně zaměnitelné. Hmota je viditelná, tvrdá a nehybná, ale energie je neviditelná, bez hmotné podstaty jako duchovní esence. Deepak Chopra, guru celostní medicíny, tvrdí, že jsme stejně duchovními (neviditelná energie) jako tělesnými (hmotnými)."

To, co se nenachází ve škále vnímatelnosti našich smyslů, pro nás jako by není, ale to neznamená, že to neexistuje. Proto mimochodem bylo a je marné hledat fyzický život na ostatních vesmírných tělesech – protože elektromagnetické spektrum představuje údajně 0,005 % frekvencí vesmíru a náš zrak je i z tohoto zlomku schopen vnímat jen část (infračervené záření, rentgenové záření apod. pro nás stále zůstávají neviditelné). Jiné bytosti se pravděpodobně pohybují v jiných frekvenčních pásmech, tedy doslova v jiných dimenzích. Tento druh objevů bude pravděpodobně v příštích letech klíčový a je pro obyčejné lidi důležitější než mnohé zbytečnosti, kterými jsme se ve škole zabývali v minulých staletích.

Klíčové objevy už zaznamenáváme mimo kvantovou fyziku v neurologii, mikrobiologii, psychologii a vůbec v kognitivní vědě. Samozřejmě, že základ k tomuto prudkému vývoji "na poslední chvíli" položila na začátku 20. století řada fyziků – jmenovitě například Max Planck či Albert Einstein, přičemž Einsteinova teorie relativity již byla překonána ve Švýcarsku – nově objevené částice neutrina byly prohlášeny na sklonku roku 2011 za rychlejší než světlo. Mohli jste se sami v médiích přesvědčit, s jakou nelibostí na tento poznatek reagovala stará vědecká škola a krátce poté média nás začala informovat o tom, že "se někde stala chyba". Můžeme se jen domnívat, co za těmito zprávami opravdu stálo, každopádně to už prakticky nemůže nic změnit na již potvrzených pokusech týkajících se kvantové fyziky.

Závěr

Vesmír, Slunce, Země, lidské tělo, lidská duše – tyto entity fungují úplně jinak, než jak jsme si mnohdy jen vsugerovávali (za pomocí výuky a davového přesvědčení). Nyní však snad nastává doba, kdy se budeme už opět moci podívat Stvoření do očí s pokorou a zároveň s vědomím, že jsme jeho součástí a spolutvůrci. Představa objektivity je už nadále neudržitelná – nový typ vědců si tento, pro starou školu bolestný, fakt uvědomuje – už například vědí, že částice se dovedou chovat také podle očekávání pozorovatele, tudíž ten je do experimentu vždy zahrnut.

Cesta již tedy déle nepovede přes tradičních pět smyslů a lpění na funkcích levé mozkové hemisféry. Toto poznání svědčí o důležitosti vědecké revoluce v přechodu epoch, jíž jsme svědky už právě TEĎ. Tento přechod může být ovšem pro každého jiný, protože každý jiný jsme. V nové době se však zaměřme na to, co je v nás stejné!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.