Byl jsem vysokoškolsky "vzdělán" odborníky s typem myšlení Sisyfos. Moje překvapení po nástupu do praxe v roce 1963 spočívalo v tom, že jsem začal zjišťovat, že celá realita ne zcela běží podle "vědeckého světového názoru".
Odchylky se vyjevovaly jak při stanovování diagnóz a prognóz nemocí zvířat, tak v chování lidí. Navíc jsem se oženil a záhy dostal do sporů se švagrem, nadšeným katolíkem a biblistou. A argumentačně prohrával. To moje mužská ješitnost nesnáší a rozhodl jsem se jej argumentačně porazit na jeho vlastním poli. Sedl jsem na židli a třikrát přečetl celou bibli. Ne z pilnosti nebo zbožnosti, ale proto, že po prvních čteních jsem z ní byl, jak říkal major Terazky v Černých baronech, "vola ako zmätený". Mám v povaze, že čím víc něčemu nerozumím, tím jsem zaťatější v úsilí do věci vniknout. Později jsem se dověděl, že Buddha tomuto přístupu k životu říkal opravdovost. A tehdy se to stalo. Když jsem potřetí četl evangelia, začal jsem náhle přímo vidět a vnímat jejich hlavní postavu, světle zářícího Ježíše. A nejen to! Cítil jsem, co evangelijními podobenstvími myslel, co je jejich zapisovateli buď nepochopené, nebo mylně vyložené či neúplně zachycené. Zřejmě od té doby cítím jasně skrze vibrace čehokoliv napsaného autora textu, jeho způsob myšlení a záměry. A navíc na fyzických místech vycítím také "ducha" místa a města.
Osudové setkání s panem Kožíškem
Působení léčivých obrazů
S těmito pocity jsem si nevěděl rady a radši je nesděloval, abych nebyl za blouznivce. Nebylo divu. Veřejné mínění bylo a je dosud formované a manipulované nikoliv věděním, opřeným o znalost podstaty světa a člověka, ale materialisticky pojatou vědou. Pak jsem však v roce 1985 potkal tehdy zcela neznámého, později celostátně známého léčitele a malíře pana Karla Kožíška. Chtěl, abych mu pomohl zavést chov včel, protože také cítil jejich léčebné vyzařování, ale bál se jich. Slovo dalo slovo a já jsem jen žasl. Ve srovnání s ním jsem se rázem začal cítit jen slabě vyciťujícím břídilem. Ale sešli se dva pokusy konající "blázni"! On mi pomocí automatické kresby a ovlivňováním bioplazmy těla ukazoval věci, které jsem si přes svou velkou fantazii i jemné odciťování nedovedl do té doby ani představit. Ukázal mi měření vyzařování ikon a obrazů, lidí, zvířat, stromů a magické ovlivňování a léčení na dálku. U ovlivňování zdravotního stavu pomocí "vyzařování" obrazů jsem pochopil, jak se to děje. Jestliže se pozorovatel plně vcítí do obrazu, ikony apod., může se na něj přenášet rozpoložení autora (stav vlnění mozku alfa). Tímto naladěním se pozorovatel odpoutává od blokování svého vlastního uzdravení (zapomene na vadné nastavení vědomí). Zdravotní obtíže zmizí neboli objeví se zázračné uzdravení. A z tohoto fenoménu se odvinulo uctívání "léčivých" ikon jednoduše myslícími lidmi. "Obrazoborci" ovšem mají pravdu. Neléčí obraz, ale jen energie Boha. Jde jen o to, nepřekážet jí špatným myšlením.
Tento jev, působení obrazů, je znám od nepaměti. Právě k vyloučení magického působení malířů mágů na člověka vznikl zákaz tvoření obrazů v islámu a židovství a hledění na ně. Všechny obrazy totiž nějak ovlivňují podvědomí přihlížejícího, aniž to dotyčný tuší. Proto velice závisí na duchovní kvalitě malíře, a proto ikona smí být tvořena jen ve stavu duchovního očištění a půstu. Pak působí kladně. Naproti tomu obrazy mnoha "moderních" malířů přenášejí rozvrat duše malíře na pozorovatele. Já bych si např. drahý obraz Pabla Picassa nepověsil ani na záchod, aniž jsem dříve věděl, že oslavovaný Picasso trpěl bolestmi hlavy, kterých se zbavoval (tzv. vymalovával, pozn. red.) právě malováním v kubistickém stylu.
Vnímání skrytých rozměrů reality
Šokující pro mne mimo jiné bylo, jak se Karel Kožíšek duchem dovedl napojit na jakéhokoliv zemřelého nebo živého malíře. Automatickou kresbou mu ruka začala napodobovat styl kresby dotyčného. Přes obraz nebo foto se napojil i na styl těch, které do té doby vůbec neznal. Přes Karla jsem se seznámil ještě s řadou jiných, podobně "střelených". Když se u mne k pozorovaným nepochopitelným jevům přidružilo několikeré samovolné vymístění z těla (OBE), můj život se dále zpestřil. Přibylo vnímání skrytých rozměrů reality v konfrontaci s názory četných okolních "dialektiků" typu Sisyfos. Když vidím, jak nositelé vědeckých titulů kecají o jevech, o nichž nemají představu, začal jsem vnímat svět jako jedno velké panoptikum. Tato stále vnímaná legrace se stala zdrojem mé stálé dobré nálady, smyslu pro paradox a tím pro humor.
Kaple svatého Kříže
Už si nevzpomenu přesně kdy, ale jednoho odpoledne jsem v TV v "české meditační poloze" (ležíc na divanu) sledoval vynikající muzikál "Noc na Karlštejně". Začalo mi být divné, že pokaždé, když se v něm děj přesune do kaple svatého Kříže, celý pokoj se mi nějak "rozsvítí". Nejprve jsem si myslel, že rozsvěcování dělá venkovní slunce. Při pozdějších večerních sledováních jsem přišel na to, že dojem je vytvářen tím, že jsem vcítěn do děje. Tím se ocitám jakoby v kapli a její vyzařování vnitřně "rozsvěcuje" mé vlastní naladění. Uvádí mne do jakési euforie. Napadlo mě, že kaple musí být tak vystavěná, že nějak působí na vnímavého, neboli se citlivému zdá, že "vyzařuje". To podnítilo můj zájem o osoby jejích stavitelů, zejména císaře Karla IV. Moje podezření o výjimečnosti tohoto místa zesílilo, když jsem se dočetl, že císař kaple používal k rozjímání a nikdo kromě něj a arcibiskupa do ní nesměl. Domyslel jsem se proč. Protože lid živočišný, řízený pudem "hlavně když nám chutná", kazí svými zanechanými vibracemi auru jakéhokoliv posvátného místa. Ihned jsem se začal shánět po knize "Vita Caroli", životopisu psaném samotným Karlem IV. Při čtení se mi začalo vyjasňovat. Císař Karel IV. měl pootevřené třetí oko a viděl věci, které ostatní neviděli. K této schopnosti přišel shodou okolností: Jeho otec jej jako malého chlapce v rámci bojů o moc schoval ve sklepě bez oken na hradu Loket (aby jej Češi neunesli). A několikaměsíční tma je známým východním iniciačním cvičením k otevření třetího oka. V dalším životě malý kralevic, budoucí císař Karel, byl "vláčen" Janem Lucemburským po zemích a dvorech celé Evropy. Jako malý hoch skoro nerozuměl cizím jazykům, proto mohl jen intuitivně vnímat a vnímat. Tím se naučil vidět zdánlivé maličkosti, vyciťovat neříkaný stav věcí a stal se částečně jasnovidným. Takto disponovaní se s podobně vnímajícími mlčky poznají a snadno seznamují.
Moc a vliv císaře Karla bez jediné války
Navíc Karel pochopil, že mezi tupými je výhodné mlčet. Podřeknutí mezi nevědomými náboženskými slepci ohrožovalo pověst "pravověrnosti". Vědom si těchto rizik se budoucí císař Karel IV. naučil a ostentativně respektoval mechanizmy církevní organizace a představitele hierarchie. A také využíval právě tyto a dědické mechanizmy k uskutečnění svých záměrů. Dosahoval moci a vlivu, aniž v životě začal nebo vedl jedinou válku. Pouze využitím "prozíravostí" k církevním a politickým hrám. Němci mu pro tento způsob vlády a posilování osobní moci říkají císař – pletichář. Z učebnic dějepisu ovšem vypadlo, že často navštěvoval tehdy známé poustevníky, "slepé mládence", moudré představitele klášterů a soukromě s nimi debatoval. Nelze se proto divit, že když se na svých cestách po Evropě setkal s disponovanými talenty, typu "činí kámen mluvícím" (Petr Parléř), ihned je nejen poznal, ale zejména angažoval. A posílal do Čech. Disponované neběžnými schopnostmi pověřoval výstavbou a "výmalbou" všeho významného, ovlivněný legendou o Grálu v tichosti realizoval pozemský odraz jeho jeviště. Nesměl na něm chybět hrad svatého Grálu (Karlštejn), nový Jeruzalém (Praha), posvátné relikvie a všechny možné i nemožné magické atributy. Důraz položil na vytvoření magické síly svatováclavské koruny. To ona měla aktivizovat skryté schopnosti korunovaných. Její konstrukci svěřil italskému mágovi a zlatníkovi, který měl nejen prostorově uspořádat její drahé kameny, ale k zesílení celkového působení mu obstaral i trn z Kristovy koruny (v symbolice lhostejno, zda pravý). Karel ještě zavedl rituál – pouhé zapůjčování královské koruny z lebky svatého Václava. Tento rituál měl ještě posilovat magickou sílu korunovaného v den korunovace nového správce země. Působení rituálu a koruny samé na korunovaného je tak silné, že duchovně nehodný je jím mozkově poškozen (spálen). To se stalo Václavovi IV. Tento Karlův rituál byl později zrušen.
Praha – duchovní centrum Evropy
Karlovým intenzivním stavitelským úsilím se v Praze objevily magické mosty, chrámy, útvary působící prostorovou geometrií. Z celé Evropy se do ní stěhovaly ostatky svatých, relikvie, magické obrazy (Svatovítský veraikon) a magické předměty.
Volba Prahy, jako místa budoucího nového duchovního centra Evropy, nebyla náhodná. Když se pozdější císař Karel IV., ještě jako kralevic, po létech vrátil do vlasti, ihned vycítil mimořádné vyzařování města i hradu. Místo, kde stojí Pražský hrad, vyzařovalo odedávna. Proto na něm magickými dispozicemi nadaní Keltové zřídili pohanské obětiště. Karel IV. dal zemnímu vyzařování duchovní směrování tím, že jej spojil s působením patrona země svatého Václava. (Já bych řekl s působením ducha národa, který ve své době vedl i knížete Václava.) Od velkolepého vybudování Prahy a její proměnu v třetí duchovní centrum Evropy neodradilo Karla IV. ani to, jak bylo město v době jeho návratu zanedbané a rozvrácené. Veden svou intuicí nadřadil vjem vyzařování místa a města nad momentální zevní dojem. Věděl, že zamýšlené centrum moci Lucemburského rodu, má-li se vyrovnat Paříži a Římu, musí mít i srovnatelný magický náboj. Charakteristika zemního působení bývá naznačena v názvu města i místa. Např. Praha znamená v kabale práh (do) A (osvícení). Neboli místo vyzařuje tak, že podněcuje (probouzí) duchovní jiskru v člověku. Císař Karel dělal vše pro to, aby jeho rod vládnul tomuto centru "až do konce věků". Ezoterické poznatky se pokusil předat svému synovi, králi Václavovi IV., pomocí tajného evropského zasvěceneckého bratrstva "Obruče", které mělo ve znaku ptáka ledňáčka. Jeho členové však jeho syna po vydání dekretu Kutnohorského opustili.
Karlova chyba – opomenutí základního duchovního axiomu…
Příčinou neúspěchu záměrů Karla IV. bylo podle mne opomenutí základního duchovního axiomu, platného pro všechny: "K čistému cíli je možné dojít jen čistými prostředky!" V originálu legendy o Grálu a obnově lidstva se přece říká: K cíli dojde jen "der reine Tor durch das reine Tor!" Česky "čistý bloud čistou branou (prostředky)". V staroindické Bhagavádgítě se o jednotě cílů a prostředků říká: Není možné dosáhnout čistých cílů nečistými prostředky. Protože nečisté prostředky zákonitě zašpiní cíl. K říši duchovní čistoty nelze postupovat pletichami, intrikami a politickými hrami, ale pouze a jen nejupřímnějším duchovním úsilím. Karel IV. nedosáhl cíle přesto, že jeho prostředky k dosahování politické moci na tomto světě byly "o třídu mravnější" než násilí a války jiných (oproti třeba Karlu Velikému, nově komunistům a nacistům). Víra a snaha nepochybně byla, ale "kompetentnost" úsilí chyběla. Zřejmě pro tyto chyby rod císaře Karla IV. vymřel. Všichni jeho potomci byli neplodní. Pro uctívače náhod (dialektiky) náhoda. Pro moje vnímání dějin je to připomenutí a poučení o neúprosnosti chodu karmy – pro kmána i císaře.
V něčem tedy Čechy (i mnou) milovaný císař Karel IV. v úsilí o přiblížení vzorového křesťanského království na zemi musel udělat chybu. Podle typu následků si dovozuji, že to bylo ve vztahu k ženám, přesněji v pojetí manželství. Měl své manželky (kromě Blanky z Valois) a ženy obecně jen za přinašečky věn a ploditelky potomků. Tento přístup k Bohem požadované kvalitě spojení muže a ženy neodpovídá vtahům ve vyšší duchovní úrovni. Vyšší civilizace vykvete (po předchozím sebezničení současné machisticko-feministické perverze) právě na rozvinutí kvality vztahu muže a ženy. Viz Zjevení: "Pata ženy rozdrtí hlavu hada!" Této symbolice rozumím tak, že vyjadřuje potlačení tělesnosti jako hlavního hybatele vztahu muže a ženy. Těžiště vztahu se posune ve prospěch roviny duše a ducha. V nové éře si žena a muž musí skutečně vnitřně rozumět, nikoliv spolu pouze sexuálně žít a jinak "obchodovat". Jsem přesvědčen, že až po plném pochopení významu lásky a rodiny ve hmotnosti začne vzestup lidstva a civilizace.
Jsme obdarovaný národ
Přesto jsme byli císařem Karlem IV., Otcem vlasti, nesmírně obdarováni. Duchovní jádro národa zdědilo jeho magické fundamenty, schopnost napojovat se na neviditelné duchovní vedení národa. Máme jich jako dědicové dědictví hodní využít jako nástroje k nakročení do nové civilizace. Pokusím se popsat, jak účinkují i u nás "náhody":
Nikdy bych nevěřil, že by se mi mohl splnit sen, pobýt nerušen v kapli svatého Kříže. Ale slovo dalo slovo a kamarád vyjevil, že se zná dobře s kastelánem Karlštejna. Ten je velmi nakloněn k experimentům, které směřují k prohloubení i intuitivnímu poznání hradu. Tak jsem se jednoho zimního dne naprosto neočekávaně ocitl skoro sám přímo v kapli. Po vstupu jsem čekal ihned nějaký dojem, ale zpočátku jsem byl zklamán. Pobytem v promrzlé kapli jsem začal mrznout i já a začal být trochu zklamaný. Odevzdaně jsem se ponořil do sebe. A pak teprve začalo dění. V polosnovém rozpoložení jsem si všiml, že polodrahokamy na stropě a stěnách vyvolávají odrazem světla z oltáře v člověku dojem, že stojí přímo pod hvězdnatou oblohou. Navíc jsem začal cítit, jako bych v kapli nebyl sám, ale uprostřed nějakého duchovního shromáždění. Zdroj tohoto pocitu jsem nalezl v působení oněch 120 obrazů světců na stěnách. Zřejmě právě k vyvolání tohoto dojmu byly do jejich rámů zabudovány ostatky vyobrazených. Pomalu se ve mně začal rozlévat stav jakési vnitřní euforie. Ten nejsilnější zážitek se ale teprve dostavil. Po další chvíli se "hvězdná obloha" (ze skel a polodrahokamů) k mému úžasu jako by rozestoupila a nad ní se objevila křišťálově jiskřící "prázdnota". Zajímavé bylo, že jsem v této dimenzi cítil přítomnost někoho, ale nikoho jsem neviděl. Vnímal jsem v ní jen smysly nikdy před tím nezažitou, jakoby křišťálově čistou namodralou barvu. Současně jsem pociťoval bezmeznou blaženost a euforii v duši. Jen jsem si pomyslel: tento pocit si musím zafixovat a stále se do něj později vracet! Ale dařilo se mi to pouze ještě jeden den poté. Od té doby se ne a ne do tohoto pocitu naplno dostat. Občas se mi daří přiblížit se tomuto pocitu, ale ne do prociťování oné nesmírné čistoty, která sálala z toho "nadprostoru". Po opuštění Karlštejna jsem navíc zaznamenal, že před návštěvou podrážděný dvanácterník se uzdravil. Tímto zážitkem jsem se utvrdil v názoru, že určité tvary, místa, obrazy a předměty usnadňují vznik léčivého rozpoložení vědomí a ovlivňují rozsah vnímání skrytých dimenzí světa. Pochopil jsem, že od znalostí "jak takové působení zařídit" bylo odvozeno umění budování chrámů. Zdá se, že utajeně se dorozumívající "zednáři", tedy lidé částečně vybaveni schopnostmi vnikat do stavů rozšířeného vědomí, byli často hybateli vývoje poznání lidstva. Nebo že by tyto znalosti zneužívali?
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.