Hmotné tělo je v tomto smyslu loďkou, která umožňuje vstup do kmitočtového rozmezí reality, kterému jsme se navykli říkat hmotnost. V něm je lidský duch po dobu života na zemi "přikován" a odpoutat se ("vymístit") do jiných vibračních dimenzí může jen za určitých okolností. "Normálním" lidem se to podaří třeba za stavů rozvolnění připoutání těla a duše při klinické smrti, v jasnovidném vytržení, při zdrogování či při znalostech mysterijních praktik.
Zamysleme se nyní nad tím, co nám takto pojatý úhel pohledu na bytost člověka vypovídá o samém smyslu lidské existence. Je to samozřejmě jiný než ateistický a materialistický přístup, tedy ten, který dnes a denně slyšíme ve školách a médiích. Vládnoucí ateizmus západní civilizace vykládá tzv. civilizovaným lidem děje života jako sled náhod v chaosu, který nemá řídící sílu (Boha). Z takového výkladu světa logicky vyznívá, že lidský život je jen jakousi formou hry atomů (způsob existence bílkovin) a jeho existence nemá kromě přežívání a tělesných slastí žádný smysl. Přirozeně myslící člověk k takovému závěru dojít však nemůže. Všimne si totiž, že ve svém okolí za celý svůj život nepozoroval jev nebo děj, který by neměl příčinu a následek. Tím objeví, že vše kolem člověka, i on sám, je smysluplně zapojeno do celistvosti existujícího. Nic nelze bez následků vytrhnout z celku reality! Oprávněně proto dojde k závěru, že i existence života a lidských bytostí ve hmotnosti musí mít pro své provázání s realitou nějaký smysl z hlediska věčnosti. Dokonce i život každého jednotlivého člověka. Lidská bytost, ať si to uvědomuje nebo ne, je prostě zasazena do řetězu příčin a následků tohoto světa. Propojení každého člověka na mnohé úrovně reality, tedy existence "karmických vazeb" k harmonické celistvosti, je průkazem jeho smyslu života. Protože ve stvoření neexistují objekty bez příčiny a následku, nic v něm nechybí a nic nepřebývá. A není člověka, který by smysl své vlastní existence zde ve světě rozumově nehledal!
Smysl bytí
Hledání by měl každý začít u svého vstupu na tento svět neboli u svého zrození. Pravdu hledající již mohl přijít na to, že každý zrozenec začíná život křikem neboli projevem podvědomé spontánní nevole. Ta má nepochybný původ v tom, že duše v novorozenci shledá, že její smysly byly ztotožněním se smysly těla náhle omezeny. Vždyť při vyjití z matky a nadechnutí "přiděleného" těla se plně ztotožnily s omezenými hmotnými čidly. Navíc začala duše novorozence nově vnímat zatížení strastmi těla. Neboli prvním nadechnutím dítěte se duše stala vězněm značně omezujícího těla. A navíc jej ještě neumí "řídit", protože paměť duše (B. Kafka) nemohla najít v mozku žádný paměťový zápis, ale přitom se s ním ztotožnila. Terminologií antických zasvěcenců mystérií došlo k "napití se z řeky zapomnění". Duše nemůže v mozku najít zápis minulého bytí i života. Je pozoruhodné, jak si "evolucionisté" a stoupenci přírodního výběru tohoto jevu, křiku novorozeněte, nevšimli. Je totiž v živém světě unikátní. Ještě jsem jako zvěrolékař neviděl zvíře, které by po narození hlučelo. Přece nepřiláká predátory! Člověk ano. Už to samo prokazuje, že duši člověka řídí i jiný typ energie, než pouze pudy se řídící zvířata.
Křik novorozeněte je nepochybně spontánním a nepudovým projevem nelibosti z nutnosti okleštění možností duše při vstupu do hmotného těla. Bodejť! Před zrozením existuje duše člověka bez tělesných zátěží nebo dokonce ve slastném spánku nevědomosti, "v limbu" a najednou je z něj inkarnačním procesem (vlastně "vyhnáním z ráje") a ztotožněním se s hmotným novorozeneckým tělem vytržena a vržena do strastné dimenze hmotnosti. To je opravdu k "naštvání".
Vzniká otázka, proč k tomuto "vyhnání z ráje limbu" došlo. A jsme u prapříčiny bytí člověka na Zemi a smyslu našeho vlastního života uprostřed toho, kde se právě nacházíme.
Tuto záhadu nemůžeme odhalit bez znalosti celé reálně existující skutečnosti neboli stvoření. A celé stvoření se všemi jeho dimenzemi zná pouze jeho autor neboli Stvořitel. Tedy smysl našeho vlastního bytí nám může být sdělen pouze jako pomoc bloudícímu. Jak říkají církve – skrze lidi obdařené milostí "zjeven". A tak ve výpravě za tímto poznáním, jak zpívá Jan Werich, "sedněme klidně na židli, čtěme bibli, tam to všechno je!" Já jsem si to tam vyčetl takto: Klidně se vznáším v záři Podstaty světa a jsem šťasten a nevědomý. Když náhle se ve mně probudila touha přiblížit se tomu krásně vyzařujícímu Světlu, z jehož energie existuji a které mě činí blaženým. Ono vševědoucí Světlo to ihned zaregistrovalo. Ovšem podle zákona stvoření, že "bez práce nejsou koláče" ani v nebi, neboli že "bez zásluhy přiblížení ke Zdroji Života není možné", mě Hybatel stvoření přesunul do dimenze hmotnosti, k tomu účelu stvořené. A tam v živé přírodě navíc do duše plodu opice. No to bylo překvapení z toho prvního zrození ve hmotnosti! Navíc jsem "dopadl" do "neposlušného" těla, přibylo starání se o přežití. Cítil jsem nemohoucnost, všestranné tělesné útrapy a tolik "pitomců" kolem. A takhle nevesele začalo mé strastné a namáhavé zpětné přibližování ke Světlu. Za jeden život a civilizační úroveň na to nebylo ani pomyšlení. Teprve skrze mnoho životů v lidských tělech a přes mnoho osudů může člověk pomýšlet po opuštění posledního těla na návrat ke Světlu. Skrze "průtoky" mnoha životy tu na světě, i "onde" v záhrobí, mě naštěstí vedla a vede pra-vzpomínka na blaho a Světlo neboli víra. Ta řídí touhu po návratu do přímého vnímání záře Živoucího.
Vyhnání z ráje
Zrozováním do těla a hmotnosti vzniká v lidské duši oprávněně pocit vyhnání z ráje. V symbolickém podání bible se to stalo po projevení vlastní vůle, po vyjevení touhy po "pojedení ze stromu poznání". Po projevení této vlastní vůle již návrat do sladké nevinnosti není možný. Je možný jen skrze poznání všech rozměrů a dimenzí stvoření neboli skrze poznání Boha Podstaty světa, který je ve stvoření obsažen. Takový proces je složitý, mnoha úrovňový. Probíhá nejen poznáním hmotných (přírodních) zákonů, ale i intuitivním vycítěním jemnohmotných (záhrobních) a duchovních zákonů věčnosti. Dokud je lidský duch v těle neboli člověk žije, může konat a postupovat! V záhrobí jen pasivně vyhodnocuje prožité a nemůže změnit nic. Často je tam trápen vnímáním svých špatných skutků. Může jen doufat a prosit o milost reinkarnace, takového reparátu života, který mu dá další šanci na vzestup. Pro možnost konání a "seberealizace" je život na Zemi takový dar. Vždy je další příležitost skrze poznání se přiblížit ke Světlu. Je moudré poslechnout Ježíšovu radu, dávanou z hlediska věčnosti, že se člověk nemá v životě honit za věcmi pozemskými, protože pak pozemský život nevyužije naplno (kdo pozemský život "ztratí" pro život věčný, získá jej! – tedy věčný život).
Tak tedy naplno do toho pozemského života ve stvoření, duchové putující! Vždyť cíl všech, vše naplňující Světlo, je tak lákavý. Jenže z hlediska délky cesty se začne život těla člověka jevit nepatrným a krátkým. Kolik toho z věčnosti je možné asi tak zachytit v jednom lidském životě? Vidím, že velmi málo vzhledem k žádoucímu objemu. A což teprve jak se vyznat ve spleti a úrovních odpočívárny duší, zvané záhrobí (také očistec). Proto v tomto "bloudění inkarnacemi" a civilizacemi touží člověk po radě od důvěryhodného pokročilejšího spolučlověka. Nejraději ovšem od přímo Bohem vyslaného na pomoc bloudícím. Já jsem takového našel v Ježíši a jsem za něj Bohu vděčen.
Smysl života ne-materialisty a ne-ateisty lze tedy shrnout takto:
Skrze poznání zákonů stvoření všech dimenzí má naše duše dojít do stavu takového zjemnění, že může přímo pohlédnout na tvář Podstaty světa a neshořet v jeho Záři. K tomu potřebuje vibraci duchovní čistoty. Čistotou se přiblíží kvalitě vědomých bytosti v blízkosti Světla neboli andělů. Tak vejde ve stav věčné existence, do života věčného, ve kterém již bytost nepotřebuje používat hmotné tělo. Řetěz inkarnací a pouť duše stvořením je tím ukončena, říká Buddha. K poznávání správného a nesprávného v životě neboli Řádu stvoření, vede každého člověka zákon příčiny a následku. Jinak řečeno také karmický zákon, božská spravedlnost, boží mlýny. Podle typu "výplaty" za předchozí špatné skutky a myšlenky může každý poznat a korigovat správnost svého myšlení a konání. Z tohoto zorného úhlu je i karmický "životní výprask" neboli trest boží, projevem lásky a zájmu Správce stvoření o každého ducha putujícího stvořením. Podstata světa si nepochybně přeje, aby všichni duchové, kteří se k Ní "v loďce lidského těla" vydali oceánem stvoření čili životem, nakonec došli. Dokonce i ti, kteří to z vlastního rozhodnutí berou oklikou přes dočasné peklo na Zemi nebo v záhrobí. Postižení neštěstím a utrpením by si ateisté měli rozmyslet "nadávat" na Boha ve stylu: "Kdyby byl nějaký Bůh, tak by se na lidské utrpení nemohl dívat!" Je moudré radši pohlédnout na své vlastní myšlenky a činy, i v minulých životech, a vzpomenout si na dávné slastné Světlo, které v sobě cítíme a jehož reziduu říkáme svědomí. Ti, kteří jej nemohou nalézt, ať radši odhází ten myšlenkový satanský hnůj, který na něj naházeli, aby se pak nechovali jako typičtí čeští ateisté, popírající zákon setby a sklizně – nejdou k volbám, nebo někoho dle své "moudrosti" zvolí, tedy podle řečnění, elegance, "krásy chrupu" a psaní tisku, a pak mají blbou náladu a nadávají na vládu. Kdyby raději poslechli toho, který jim kdysi dávno prozradil jedno z tajemství správné cesty životem ve hmotnosti: "Usilujte nejprve o království boží (Spravedlnost) a ostatní vám bude (živly Stvořitele) přidáno!"
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2013.