Dočetl jsem desátý díl "Diagnostiky karmy" ruského léčitele S. N. Lazareva. Jako obvykle s jeho pojetím světa a nemocí souhlasím, ale pořád mi tam něco chybí. Již několik let ale nemohu přijít na to, co. Jeho výklad světa a života skrze lásku k Bohu a mezi lidmi navzájem se mi zdá sice pravdivý, ale takový nějaký jednostranný. Zejména v tom, že v jeho typu výkladu světa má člověk hlavně milovat Boha. To sice cítím, že je pravda, ale jak to má pochopit současný smyslový a racionální člověk?
Jak může milovat něco, co nemá definováno a co nezná? A jak má přijít na to, jaký je smysl takového "milování"? K čemu by "člověkovo milování" tak neuchopitelná bytost jako Bůh, Podstata světa, měla potřebovat? A jak má současný člověk pochopit, že za "nemilování" je trestán nemocí či neštěstím? S tímto "hlavolamem" uléhám a pokouším se přijít na to, jak to ateistickou dialektikou vychovanému člověku "vysvětlit". Když se pak následně v noci probudím a nemohu hned usnout, uvádím se s touto hádankou v mysli do meditační "alfy", do stavu mezi sněním a bděním. V duchu se mi promítají principy výkladu světa od Herma, Lao-tseo, Ježíše, Ab-drushina až po teorie současných teoretických fyziků. Konfrontuji je s Lazarevovým výkladem a začíná mi svítat. Hermes vykládá hmotný svět jako uzavřený (hermetický) systém, v němž co se "uvaří", to se i musí "sníst". To je laicky řečený obecně pozorovaný zákon příčiny a následku. Lao-tse vykládá život jako cestu a vše existující kolem poutníka životem je neuchopitelné a posvátné Tao neboli chtivým poznání sděluje, že vše existující kolem nich patří Bohu – Podstatě světa. Ježíš spojuje pojetí obou řadou podobenství – např. že "ani vlas z hlavy nespadne nikomu bez vůle Otce". Ab-drushin výše uvedený základní princip světa vysvětluje prostřednictvím odhalení tajemství kryptogramu, kterým je pro zasvěcené všudypřítomný rovnoramenný kříž v kruhu. Nalezneme jej v chrámech snad všech náboženství. Ramena kříže vyjadřují rozpoznání existence polarity v hmotné dimenzi (kladnýzáporný, muž-žena atd.). Kruh kolem je vyjádřením pochopení uzavřenosti celého systému hmotnosti. Tím je dána jeho dokonalost, harmonie, "spravedlnost". Jako celek je tedy rovnoramenný kříž v kruhu symbolem pochopení základních zákonů hmotného světa, které jím pohybují. Současní teoretičtí fyzikové přišli ke stejnému závěru, jen použili vědeckou terminologii. Říkají, že vše hmotné je projevem neoddělitelného spojení energie a informace – to jsou ona ramena kříže. Onen kruh kolem je grafickým vyjádřením pochopení existence zákonů o zachování energie a informace (entropie) v uzavřené (hermetické) dimenzi reality.
Mnoho výrazů – jedna podstata
Tím se prokousáváme k poznání, že všichni zmínění a řada dalších hovoří vlastně totéž. Pouze s ohledem na dobu a úroveň naslouchajících používají jinou terminologii. Když k Ab-drushinově výkladu necháme ještě prohovořit egyptského Herma s jeho "jak dole, tak nahoře" (analogičnost zákonů ve hmotnosti a duchovní dimenzi), tak můžeme pochopit i Ab-drushinův výklad symbolu základního zákona i v rovině duchovní dimenze (nebe). V ní je láska jedním ramenem kříže, čistota druhým. Čistotou se rozumí zákony duchovní dimenze neboli vůle Stvořitele. Oba komponenty duchovní dimenze jsou nehmotné podstaty neboli se zachvívají v jiné než hmotné rovině stvoření (reality). A také to, proč Ježíš používal k výkladu duchovních zákonů podobenství. Podobenství z hmotného, přestože "jeho království není z tohoto světa", tzn., není v úrovni hmotných vibrací stvoření. Kruh okolo obou složek stavebního kamene duchovní dimenze symbolizuje neoddělitelnost obou duchovních aspektů neboli postihuje povahu Jednoty. Prozřením neoddělitelnosti lásky a čistoty pochopíme, proč ve vyzařování Věčnosti (Duch svatý) nemá stabilitu nic, co v sobě nemá obsaženu jednak lásku jako energii Ducha, jednak čistotu jako projev řízení stvoření Dokonalostí.
Který člověk tento základní princip existující reality pochopí, snadno pak následně rozezná pozemské pravdy od nepravdy. Pozná, že jakýkoliv výklad o stvoření a jakékoliv společenské hnutí, které není vedeno součinem lásky (duchovní energie) a čistoty (poznáním harmonie realit) je duchovně "kulhající" a v toku času (vanutím Ducha sv.) musí uvadnout. Odtud biblický výrok učeného rady Gamaliela: "Co není od Boha, časem zmizí. Co je od Boha, žádný člověk nemůže zničit!"
Pod dojmem vnímání a působení těchto symbolik se mi začíná absence "toho čehosi" v Lazarevových knihách vynořovat. Lazarev je v pozorováních karmických toků nemocných lidí plně soustředěn jen na tok lásky a poruch v jejím žití. Té lásky, jejíž odraz ve hmotnosti vědecká terminologie označuje jako energii. Druhé rameno duchovní reality, faktor čistoty neboli znalosti zákonů stvoření Lazarev příliš nerozebírá. Čistotu (všudypřítomnou informaci) se mu daří jen postihovat formou "opisu" jako nevyzpytatelnost boží. S dodatkem, že přesto z toho pro člověka plyne nutnost "milovat Boha nade vše". Mělo by být ale řečeno, že nikoliv Boha, ale Jeho vůli – neboli učit se dodržovat duchovní zákony. Ale kdo je chce milovat, musí je nejprve znát! K postupu v takovém poznání potřebujeme jako předstupeň víru v onoho Nekonečného, pak silnou touhu jeho Vůli poznat a nakonec poznané dodržovat. Dodržováním poznané Vůle Stvořitele neboli správného žití reality se pro nás stane hmotnost oním stále žádaným "královstvím božím na zemi" neboli odrazem duchovního ráje. Tam nejsou nemoci, zátěže bolesti a smrt (viz: Usilujte nejprve o království boží a ostatní vám bude přidáno!). Tedy obnovením lásky i čistoty ve svém duchu si každý nastaví parametry k uzdravení se "zázrakem". Z jakékoliv choroby.
Církevní scholastika
Lazarev zákony čistoty pouze cítí a odvozuje je z evangelií. Jenže tato byla napsána před dvěma tisíci roky v jiných konkrétních podmínkách a pro lidi na jiné vědomostní úrovni. Proto bývají svými současností spoutanými čtenáři nepochopená, nebo strnule pojatá podle vyučované církevní scholastiky. Navíc každý nepochybně poznal, že okolnosti praktického života často dávají zdánlivě stejnému konání rozdílné duchovní vyznění. Když dva dělají totéž, není to totéž! I tyto aspekty jsou Lazarevem vnímány, je si jich vědom. Aby i tento nedostatek výkladů odstranil, snaží se jej překlenout odkazem na nepochopitelnost Boha, jeho nadřazeností nade vše. Tím se ale zdůrazňovaná povinnost milovat jej za jakýchkoliv okolností stává ještě více nepochopitelnou a tím nepřesvědčivou. Člověka éry logiky nepochopitelnost neboli paradoxnost dějů života neuspokojí. I proto, že co nemůže pochopit, za to nemůže být karmicky trestán. Podle mne paradoxnost a nevysvětlitelnost světa neexistuje. Co se jako paradox člověku jeví, má původ v nedokonalosti jeho vlastního myšlení. Co má ale člověk za povinnost (smysl života), je toužit po poznávání boží vůle neboli vyvinout maximální úsilí o rozvinutí svého poznání duchovního i vědeckého (to je také pravým smyslem přikázání "Pomni, abys den sváteční světil!").
Lazarevův výklad nepochopitelnosti Boha tedy vnímám jako nepřesný v těchto aspektech:
- Bůh je sice nepochopitelný člověkem, ale podle mne je člověk v životě stavěn jen k takovým "učebním" úkolům (životním překážkám), které odpovídají jím dosažené duchovní vyspělosti (míře pochopení duchovních zákonů – pokud ovšem úsilí o jejich poznání nezanedbával). V aspektu časoprostorového zrození každého z nás se tím konkrétně vyjevuje Prozřetelnost boží. To ona zrozuje lidského ducha vždy do okolností a dějů (i budoucích), které je na základě své vyspělosti schopen zvládnout bez zatížení karmou. Neboli božská Prozřetelnost nedává žádnému člověku do okolností jeho života nic jím nepochopitelného, a tedy neunesitelného.
- Nelze tedy zjednodušeně říci, že nepochopitelný Bůh a "boží vůle" je nadřazeno nade vše lidské snažení (je ve všem a člověka nepotřebuje, tím méně jeho pochlebování), ale úsilí o poznání Jeho díla a tím Stvořitele samotného je smyslem bytí, a to je v pozemském životě nadřazeno nade vše. Jestliže nechápeme děje našeho a společenského života, je to projevem předchozího nedostatečného úsilí o poznání duchovních zákonů. A jejich nežití. Jako opravné ponaučování tohoto zanedbání následuje nemoc a pocit neštěstí v duši. Stav víry v Boha umožňuje člověku prosit v Otčenáši o mimořádnou pomoc slovy: "…proveď nás pokušením (pro nás neprůhlednými situacemi)". Ale tato forma prosby slovy je jen nižší formou poznání, příznačnou pro "nekompetentní typ víry". Proto Ježíš říká: "Vy se modlete!" Vyšší kvalitou modlitby je žití duchovních zákonů. Slova mohou být nadbytečná. Skrze správnost žití je lidským duchům umožněno poznat a milovat Boha – to automaticky uzdravuje kohokoliv z čehokoliv (uzdravování Lazarevových klientů probíhá na základě opravy činnosti jejich duše a ducha směrem ke správnosti).
- Lazarev nejasně vysvětluje, co znamená povinnost milovat Boha. Vždyť toho "neprobuzený" nezná. Měl by čtenářům jasněji vysvětlit, že to vlastně znamená milovat všechno stvoření kolem sebe a svůj život, neboť boží je vše a člověk může vnímat Hybatele hmotnosti skrze dění všeho kolem sebe. Tělo a svět okolo je fakticky boží "dar" možnosti seberealizace, které dostává smysl jen při duchovním vzestupu (přiblížení Bohu). Jen ve stavu současného ochromení satanskou hypnózou si člověk může myslet, že atomy jeho vlastního těla se samy sestavily (náhodně) v jeho živé tělo. Ab-drushin toto tušení života jako daru příležitosti nazývá pradůvěra. Pradůvěru vlastně poprvé plně vyjevil Ježíš Kristus tím, že Boha nazval Otcem. Tím člověku vysvětlil, že je nemožné, aby jeho dokonalý Otec nechal jakékoliv své dítě, které projeví úsilí o cestu k Němu, padnout (viz.: "Tlučte a bude vám otevřeno."). Tím zpevnil dosud jen tušenou pradůvěru ve "skálu". Na ní, ve skálu proměněné pradůvěře, následně další postavené poznání "nespadne" neboli je trvalé v toku času. Z toho lze odvodit zákon, že všechny, i negativní okolnosti života každého jednotlivce, pracují vždy v náš osobní prospěch z hlediska věčnosti. Milovat stvoření, život obecně neboli současnou hantýrkou "být pozitivní" je vlastně Lazarevem žádané milování Boha, které uzdravuje.
Církev ustrnula ve starověku
Lazarev nemůže za to, že je ve svých jedinečných popisech neúplný. Za zaostalost poznání duchovních zákonů lidmi západní civilizace může křesťanství jako celek. Postup duchovního poznání byl zastaven proniknutím "temných duchů" do řad křesťanských hodnostářů, jakmile se křesťanství stalo "výnosným" a získalo společenskou moc. Záminkou k zastavení byl hon na "kacíře", to je na ty, kteří se ve své době snažili poznat více. Nerovnoměrností vývoje lidského poznání jsme se dostali do stavu, že zatímco alchymie se mohla pomalu přeměnit ve vědu, "teologie" v pochopení fungování soustavy duchovních zákonů ustrnula v starověku. Výuka duchovních zákonů zůstala jen ve formě podobenství, často pověr, které byly původně určeny pro negramotné lidi na začátku letopočtu.
Ustrnutí teologie na úrovni antiky, tím vzniklá dnešní nepřesvědčivost křesťanství, vyvolalo žití ateizmu masou lidí Západu neboli úpadek celé evropské civilizace. V populaci se stále zvětšuje počet pseudopodnikatelů, křiváků, hráčů, narkomanů, nefachčenků, povalečů, parazitů, hedonistů a vykolejených lidí na duchu i na těle. A tito odchovanci ateistického školství (všichni přece prošli údajně vědou řízenými školami, ti největší grázlové dokonce vysokými) utiskují ty ještě z intuice a setrvačnosti slušné. Jak přímo "řve" ta falešnost hlášení ze západního a našeho školství ke Komenskému! Vždyť pro Komenského bylo hlavním vyučovacím předmětem na škole náboženství ve smyslu konstituování všech lidí prostřednictvím vzdělání v samostatně a moudře uvažující duchovní osobnosti. Copak v našich a evropských ateistických školách je někde náboženství neboli výuka duchovních (etických) zákonů hlavním učebním předmětem? To bylo naposled za Rakouska a přežívalo v menší míře za první republiky. Tehdy se na klasických gymnáziích učila hlavně latina a řečtina, což byl za překlady skrytý výklad antických principů morálky. Jejich naučením měl absolvent klasického gymnázia v sobě zakotven soubor vzorů etického myšlení antických hrdinů. Tyto vzory jej formovaly a konstituovaly v osobnost.
Je nejvyšší čas oživit duchovní jádro
Současným domněle vědeckým školstvím (ateizmem) a ateistickou kulturou vychovaní lidé ve vládách žádné etické vzory neznají. Pokusy o zavedení výuky etiky ateistickými učiteli je projev poruchy myšlení. Ateistická etika neexistuje, protože nemá nadčasový a na mocných tohoto světa nezávislý fundament. Nemá onu "skálu" neboli pradůvěru. Na základě tohoto pseudopoznání tito v současnost vládnoucí lidé s porušenou logikou, aniž si toho kdo všimne, hlavně "pěstují strom, který má růst až do nebe". Tím stromem je národní důchod a spotřeba. O ničem jiném současné správy států nejednají a bohužel při svém personálním obsazení "ekonomy" ani nejsou schopni jednat. Přitom se smějí rovněž ateistickým bolševikům jako hlupákům, že poroučeli větru, dešti. Ateističtí "vědci" se pak v médiích diví, jak mnoho lidí může věřit v blížící se apokalypsu. Ve skutečnosti právě tito intuicí vedení "malí" lidé tuší pád civilizace i velikost pádu. Nezmění-li se ihned směřování civilizace, kolaps je jistý. Pouze se nezná čas. Lazarev se snaží ze všech sil nasměrovat myšlení k duchu, je třeba mu pomoci. Je nejvyšší čas oživit duchovní jádro českého a evropských národů, aby si tyto vynutily výměnu vedení a změnu civilizačního směrování. Nebo tuto změnu směřování civilizace skrze katastrofu neboli notný výprask provedou síly Stvořitele světů neboli našeho Otce. K našemu prospěchu ovšem, protože i výprask může být projevem zájmu a lásky.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2013.