V Česku se prý sedmdesát procent lidí označuje za ateisty. Kdyby tomu tak bylo, bylo by peklo již zde. Nedorozumění pramení z toho, že současní dialekticko-materialističtí vládci médií úmyslně matou pojmy.
Do pojmu ateista zahrnují i agnostiky. Rozdíl mezi oběma způsoby přístupu ke světu je přitom zásadní.
Skutečný ateista věří, že:
- živá hmota vznikla z mrtvé náhodným seskupením molekul obsažených v živých tělech a sama od sebe se zdokonaluje vývojem od jednoduššího života ke složitějšímu;
- neexistuje jiná spravedlnost, než světská neboli společenská;
- po smrti člověka zaniká vědomí, neboli nic není;
- neexistuje nic, co není hmotné, neboli smysly a hmotnými přístroji změřitelné;
- všechno duchovní existuje jen v mozku člověka, neboli neexistuje mimo vědomí člověka;
- svět nemá účel, neboli nelze hledat smysl jeho existence;
- život člověka a jeho zrození je náhodou a nemá jiný smysl, než absolvování kladných smyslových požitků;
- základní životní moudrostí a vnitřní pohnutkou ke způsobu života je vychytralost, schopnost pragmaticky se přizpůsobovat změnám vnějšího prostředí, schopnost bez zábran se vyhnout nepříjemnému;
- jedinými objektivními zákony jsou fyzikální a biologické zákony, jako boj o život, právo silnějšího, biologicky vitálnějšího, mazanějšího, neboli zákon džungle. Ostatní jsou předsudky slabých.
"Čistokrevní" ateisté
Pravými ateisty byli Hitler (kdo se bude ptát vítěze?), Stalin (kolik divizí má papež?), Pol Pot, Čikatilo (ukrajinský multivrah), nebo Orličtí vrazi podnikatelů, či heparinový vrah Zelenka (nikdo se ho nebude ptát, kde jsou tví nemocní bratři?). Od ateisty nelze očekávat nic jiného, než jeho okamžitý osobní prospěch. Jestliže ateista bude z něčeho mít beztrestný osobní prospěch, udělá to. Z vaší smrti, zmrzačení, okradení, existenčního zničení. Když bude mít možnost, ateista vás okrade o vaše existenční minimum, aby měl na drogy a hry. Zdůvodní to tím, že jste měl být silnější, nebo chytřejší. Ateisté jsou satanisté, o kterých se v mariánských zjeveních mluví jako o těch, kteří "pohlédli na tvář satana" a není jim pomoci. Slova, agitace a přesvědčování ve směru k nim je takové jednání, o němž Ježíš říkal, že je házením perel sviním. Rozumí jen síle a je na společnosti, aby těmto lidem nedala v "revolučních" situacích šanci a držela je pomocí zákonů pořádně zkrátka. Jsou v každém národě, tvoří duchovní chátru národů a je jich do deseti procent populace. Neuvědomění si přítomnosti těchto lidí vede k jisté společenské katastrofě. Jsou zde jako vyslanci temnot záhrobí a proto, aby tam odváděli energii života, která se uvolňuje smrtí a utrpením. Bytosti temnot z ní žijí, neboť nedovedou přijmout čistou energii vyzařování Podstaty světa. Lidé řízení černou nitkou jsou stálým Damoklovým mečem pro zdraví společnosti. Většina lidí od nich nebezpečí cítí, proto se ateisté intenzivně maskují. Buď "vědou" (vědecký světový názor), nebo antiklerikalizmem, poukazováním na skutečné, nebo fiktivní zvrhlosti církví. U nás však použili ve světě jedinečného způsobu maskování, schovali se mezi agnostiky. Ale agnostici jsou zcela jiný typ lidí a jejich přístup ke světu je od ateistů diametrálně odlišný. Pojmenování agnostik je odvozen od slov a- (v řečtině absence) a gnoze (poznání). Agnostik je přesvědčen, že sice existuje něco hmotnost a člověka přesahujícího, ale toto je omezeným lidským rozumem nepochopitelné a neuchopitelné. Od toho odvozuje, že teologie a náboženství jsou lidské představy o nepoznaném, že modlení, náboženské obřady a církve jsou neúčinné pro poznání a pro navázání kontaktu s transcendentním.
Agnostik věří, že:
- člověka něco přesahuje, že jeho existenci něco přežívá;
- jeho existence, přesto že je rozumem nepochopitelná, má smysl;
- existují objektivní duchovní (nadčasové) zákony (boží mlýny);
- existuje nějaká vyšší síla, která ale nemá podobu člověka;
- náboženské obřady jsou užitečné pro duševně nesamostatné lidi;
- základním životním úkolem a smyslem je plnohodnotný život v mezích možného a snaha o všeobecné poznání.
Tomáš Halík pojmenoval agnostiky trefně jako "něcisty" podle jejich přesvědčení, že něco nás přesahujícího je. Přestože pojem agnostik vznikl teprve nedávno, agnostický přístup ke světu existuje odedávna. Nejznámější agnostik je vlastně Sokrates. Nejen podle jemu připisovanému výroku: "Vím, že nic nevím", ale zejména podle otázek, které ho stály život. Kladl je archónu basileusovi (nejvyššímu athénskému hodnostáři, provádějícímu náboženské obřady). Týkaly se smyslu náboženských obřadů a byly pokládány tak, že odpovědi na ně vyzněly směšně. Následně byl obviněn ze zesměšňování náboženství a tím z rozvratu mravů. Přitom právě Sokrates byl vzorově mravný. I já jsem znal několik agnostiků, kteří byli vysoce mravní. Možná, že právě proto, že cítí vyšší moc, od níž neví, co mohou očekávat, kladou vnitřně na sebe vysoké nároky. Často mnohem vyšší, než ostentativní věřící s přístupem k Bohu ve stylu onoho školníka, hovořícího ve stylu: já a pan ředitel jsme se rozhodli. Nebo těch, kteří se domnívají, že existuje možnost koupit si odpustky.
Agnostici v Čechách
Situace v Česku je právě typická výskytem vysokého procenta agnostiků. Je to dobře, nebo špatně? To nelze ještě říci. V každém případě je to svědectvím argumentační slabosti církví, absence přesvědčivosti. Náboženské obřady a život posílený rituály mají svůj význam. Posilují autosugescí víru v nadčasovost, poskytují pocit jistoty, dávají jedinci pocit zařazení do duchovní komunity v anonymitě odlidštěné civilizace. Proměňují prázdný život v samé práci na život, v němž se střídá všední a sváteční, biologické a duchovní, lidské a božské. Vlastně jej lidským výrazem posvěcují. Žitý správný náboženský život přivádí klid do duše v intencích Ježíšova: "Pokoj vám!" Náboženské obřady nejsou sice v duchovním rozměru to hlavní, tím je obsah filozofických ponaučení, ale přesto jsou užitečné. Záporem se stávají až tehdy, když začnou být považovány za to v duchovnosti hlavní, za smysl života, za cestu do nebe, a tehdy, jsou-li vnucovány těm, kteří jejich užitečnost vnitřně necítí. Pak se stávají nástrojem přetvářky. Pohlédneme-li na vysoké množství agnostiků v Česku z hlediska vývoje náboženství, je jejich vysoké procento v populaci vlastně kladným znakem. Svědčí o tom, že Češi mají vysoký stupeň pro vyciťování Pravdy a vycítili, že dosažený stupeň transcendentního poznání, jak jim jej předkládají soudobé náboženské organizace, zaostal za postupem lidského poznání v jiných oblastech. Jinými slovy, duchovno je teology vykládáno v úrovni tak pro člověka středověku. Duch evangelií se často z velké míry vytratil, zůstaly fráze a naučená nepřesvědčivá scholastika.
Nezbytná víra
Proč tomu tak je, o tom je možné vést nekonečné diskuze. Ve "vzduchu" je cítit změnu nebo katastrofu civilizace. Češi jako "neurotici Evropy" obvykle signalizují krizi v evropské civilizaci. Situace a procesy v duchovní rovině bytí v Česku naznačují nastupující vývoj v okolním světě. Bylo tomu již vícekrát: husitství a reformace, vznik států podle národního hlediska, silná sekularizace, boj proti nacizmu mobilizací v roce 1938, vlna obluzení nereálnými idejemi komunizmu po 2. světové válce, prohlédnutí jejich nereálnosti českými komunisty (první v soc. táboře) před pokusem o reformu v roce 1968, kocovina z bludu privatizátorů, že trh řeší vše. K úplnosti je však nutné dodat, že všechny pokusy o změnu byly vždy doprovázeny diletantizmem a nekompetentností mluvčích změn a dále účastí "strany hecu" ve společenských procesech, která svým radikalizmem nakonec "zrozpačitěla" charakter všech pokusů o změny. Tento diletantizmus při pokusech o změny pramenil z nedokonalého stupně duchovnosti, která znamená, že vůdcové nejsou schopni odčítat řešení z duchovní dimenze, Platónem nazývané "světem idejí". Tam je vše hotové a génius je takový člověk, který se tam v duchu dostane a do našeho nedokonalého ducha něco přinese.
Z dosavadního historického vývoje pro české duchovní jádro plyne historické poučení: Lidé neduchovní, tj. nekompetentní, bezzábranoví (ateisti) a extrémisté všech odstínů ze společenských procesů ven, nebo přinesou v nastupující krizi jako vždy neštěstí na všechny! Kdo nevěří ve vyšší spravedlnost, přežívání duše po smrti těla a její osobní odpovědnost, nemá v politice a kultuře co dělat, protože zákonitě přivolá její kolaps.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".