"Pamětník" si nemůže nepovšimnout pozvolného a nenápadného zhoršování mezilidských vztahů směrem k egocentrickému pojetí života, nově se projevujícímu i u jednotlivců "v rovině mocenské bezvýznamnosti". Plíživě se stává většinovým jevem život bez závazků, odpovědnosti k čemukoliv včetně rodiny a dětí. Vztahy k předkům a potomkům přestaly být měřítkem, rodina, rod a národ již nejsou vnímány jako transcendentní závazek něčemu jednotlivci nadřazenému.
Není divu. Vždyť v pojetí materialistů je život každého člověka "náhodně" vzniklý, je chemickou reakcí molekul a genů a bez nadčasového smyslu. V důsledku této školami vyučované "vibrace" se soužití muže a ženy v rodině jako přirozené formě bytí člověka rozpadá čím dál zjevněji. Nové "pravdy" se dočteme z duchovní produkce matek feministek, jako že "dohadovat se a starat o chlapa" nepotřebují a jejich dítě nepotřebuje otce. Takový přístup je ovšem jen reakcí na předchozí "vědeckou" výchovu mužů materialistickými "psychology", kteří "bádáním" dospěli k tomu, že muž je přirozeně polygamní, neboť se cítí být jen rozsévačem "genetické informace"! A tak k takovým postojům společnost muže vede. Domněle vědečtí, správněji ateističtí psychologové "rozumí" tomu, že takto "poučení" muži vnímají omezení "rozsévání genetické informace", tedy partnerskou věrnost, jako nepřirozené omezení svobody. Tito ateisté vytvářejí dojem, že je projevem svobodné společnosti, pochopitelné a rozumu logické, že je základním znakem chování současného člověka to, že skutečně vše "trží". Trh všeho k momentálnímu osobnímu prospěchu považuje za normální a správné. Jen naiva se pak může divit tomu, že v národech vládnoucí duch "trhu se vším" se v rovině velké moci a peněz a při správě věcí veřejných projevuje jako "trh"s pozitivní (korupční) a negativní (vydírací) informací. Podle nahlas nevyslovovaných, ale žitých pravidel chování vládních elit, které se ostatně indukují z vibrace davu, pak vypadá stupeň racionality a kvality právního stavu řízení věcí veřejných. Takřka bez ohledu na momentálně vládnoucí stranu.
Proč tu vlastně jsme?
Po prožití posledních sta let v tomto státě se jedincům i celkům začalo zdát, že se vyplácí chovat se podle okamžité situace, tj. bez nadčasovosti, jako faktický ateista. Viděno prizmatem jen tohoto jednoho pozemského života se dosud jako by vyplácelo řídit se jen zákonem přežití s nejmenším protivenstvím v rovině těla, zákonem biologické dimenze (džungle). Podle ve skutečnosti vládnoucích ateistů nějaká na síle lidí nezávislá "pravda" neexistuje, takže z toho prakticky odvozeno: kdo má sílu, má pravdu. Podle faktickými ateisty jen v postraní vyslovovaného názoru jsou etické a člověku nadřazené zákony "pověrami", kterými se utěšují naivní a slabí. Vedeny touto domněle moudrou duchovní "vibrací" posunují vládnoucí vrstvy národy a celé lidstvo k bodu, který mu vyjeví jeho skutečný původ a smysl jeho existence. Protože ateisté, často navlečení do šatů různých církví, civilizačním vývojem uvedli do pohybu velké síly stvoření, nutně se v nastupujícím dějinném úseku vynoří správná odpověď na otázku: odkud a proč tady jako lidé jsme?
Na tuto základní otázku původu a smyslu existence lidstva odpovídají od začátku jeho bytí dva kardinálně odlišné filozofické směry. Prvním je nyní již u nás i v západní civilizaci otevřeně vládnoucí ateistický světonázor, zastřeně pojmenovaný vědecký světový názor. Po pádu jím vytvořeného společenského systému (komunizmu) dialektický materializmus, tento systém odpovědí na smysl bytí člověka, raději změnil název na "skepticizmus" vůči existenci nehmotných dimenzí. Korektně by se měl nazývat tržně-materialistický světonázor. I když to otevřeně nevyslovuje, za hlavní cíl snažení v dočasném životě člověka považuje dosažení společenské síly a peněz. Ty mají být prostředkem k tělesnému a psychickému ukájení potřeb těla.
Axiomy ateizmu
Vědeckým se skepticizmus nazývá proto, že jako objektivně existující neuznává nic, co není rozumem pochopitelné a hmotnými přístroji prokazatelné. Lpí na čtyřrozměrné vlastnosti existující reality. Vyučuje ve školách, že vesmír, život a člověk vznikly náhodou a samovolným vývojem a jsou pouhou chemickou kombinací prvků. Nemají tudíž žádný jiný, délku života přesahující, smysl. Od tohoto axiomu ateistické víry zredukuje jeho stoupenec smysl života na zásadu "urvi, co můžeš, pokud možno racionálně, a po nás potopa". Vždyť planeta Země stejně shoří! Lidé tohoto světonázoru využívají pokroků současného vědeckého poznání k "rozvinutí" osobních choutek bez jakýchkoli omezení. "Není vyššího principu a zájmu než osobní a skupinový prospěch"! Ač to veřejně nevyhlašují, jsou to lidé, kteří žijí prakticky čistý ateizmus, ryze čistou neodpovědnost vůči všemu. Pravý stav věcí zahaluje, že lidé s tímto vnitřním postojem jsou často členy či hodnostáři institucí či dokonce církví, které se vyhlašují za duchovní (tedy by měly mít svůj základ v nehmotné dimenzi). Jestliže lidé tohoto světonázoru mají pravdu, pak na Zemi budeme dále svědky prohlubující se krize vztahů mezi lidmi navzájem i celou přírodou. Protože současné problémy lidského společenství jsou nematerialistického původu, ale masy existenčně nestrádají, zdají se být neaktuální a hypotetické. Až se dále vyostří, nebude k jejich řešení použitelná biologická síla, dosud používaná jako důkaz pravdy. Dojde nejen k eutanazii starých lidí a "nevhodných" dětí, ale k vyvražďování celých národů. Podle konzumních, ale přesto temných vizí z Orwelových románů. Z temné hlubiny astrální dimenze (antické podsvětí) se zrealizuje peklo i ve hmotě. V plameni jeho nenávistí všeho druhu by lidstvo jako "náhodně vzniklý chemický zádrhel" v průběhu několika málo století zaniklo.
Duchovní východisko
Druhou variantou odpovědi na smysl bytí člověka je materializmu a ateizmu protikladné vícedimenzionální pojetí světa a života, dosud označované jako náboženské. (Naivní středověkou formou označování dimenzí je země, nebe, očistec, peklo.) Stoupenci tohoto pojetí světa byli postupně od faktické společenské moci odsunuti, ateisti říkají "historicky poraženi" (mimo oblast islámu). Toto pojetí světa bylo masám lidí předkládáno ve formě několika typů výkladů, židovství, budhizmu, křesťanství, islámu. Tyto typy výkladů světa předpokládají existenci řídící síly vzniku vesmíru a člověka, kterou nazývají Bohem. Stoupenci těchto pojetí světa se této síle cítí být odpovědni a modlitbami a prosbami se jí snaží zavděčit. Na rozdíl od ateistů předpokládají, že Stvořitel svět tvořil s nějakým úmyslem a tento úmysl je smyslem bytí světa i člověka. Těchto několik variant náboženských pojetí světa předpokládá prvotní vůli Stvořitele, kterou se pokoušejí zformulovat ve svých svatých knihách, jako je bible, korán nebo védy. Autory svatých knih jsou lidé, kteří je napsali ve stavu rozšířeného vědomí, ve stavu otevřeného oka svého, na okamžik od těla odděleného ducha. Podle nich není smyslem života člověka jeho osobní prospěch a blaho v době života ducha v těle, tedy "lidská práva" na rozkoše těla, jako je tomu u ateistů, ale pozemský život je přípravou duše na další existenci ve vyšší, již nehmotné dimenzi. K takovému životu duch pozemského člověka dospěje tím, že v hmotném životě svým chováním podle zákonů věčnosti prokáže, že je synchronní se zákony duchovní dimenze. Neboli je schopen tam existovat! Nesmí být tedy synchronní jen se zákony biologickými, neboli "vibrovat" s tělem, ale "vibrovat" se svou podstatou, duchem. Tím bez řečí prokáže, že duch se ve hmotě těla neutopil, že duchu nevládne tělo. To znamená, že bytost člověka nepatří do kategorie zvířat. Pro náboženského člověka jsou rozhodující "Stvořitelova práva" (vůle) a teprve následně od nich odvozená lidská práva (viz známý axiom křesťanství: Nejprve budeš milovati Boha a až pak sebe samého a ostatní lidi!). Při plnění vůle svého Stvořitele nachází lidský duch nejen velikost hodnoty božského daru, jakým je možnost života ducha v lidském těle, ale objeví zde i možnost vybudování odrazu dokonalé duchovní dimenze ve hmotnosti, neboli ráje na Zemi. Začne vnímat i zdánlivost smrti a trvalost své existence (vejde do života věčného). Jen to jej může učinit šťastným i na Zemi, což pouhé naplňování živočišných potřeb těla z principu nedokáže.
Ustrnulá religiozita
Je tisíciletou tragédií lidstva, že jednotlivé typy náboženských výkladů a organizace je zaštiťující se pouze hádají, která z nich je lepší, anebo dokonce samospasitelná. Neptají se na to ovšem Stvořitele a duchovní dimenze, neboť s nimi pro své porušené "vyzařování" ztratili kontakt, ale "hlasují" o pravdách na koncilech a své "duchovní kvality" často prosazují s pomocí armád, jedu či bomb (náboženské války a teroristi). Tento způsob "hlasování" o tom, kdo je Stvořiteli milejší, spolu s ustrnulostí výkladu duchovnosti je příčinou současného pádu vlivu duchovního výkladu existence mezi lidmi a tím vzniklé civilizační krize. Tyto způsoby výkladu "pravd" z národů zejména nesnášejí plebejští a tím přímočarejší (křupanštější) Češi, odtud domnělý český ateizmus.
Náboženské, tj. duchovní pojetí světa se v současnosti projevuje ve dvou viditelných variantách. První, bohužel v současnosti jediná viditelná, je ustrnulá "scholastická" varianta, převzatá otrocky doslovně z knih proroků a jasnovidců starověku. Jenže ty byly určeny pro duchovní poučení negramotných pastevců stád. Tato, ve své době geniální duchovní ponaučení, inspirovaná duchem věčnosti, byla právem označena jako svatá – bible, korán, védy a jiné. Organizace je spravující ovšem svoji hlavní snahu neupřely na uvádění jejich obsahu v život a tím na udržení kontaktu s duchovní oblastí, na zpřesňování a modernizaci jejich duchovního výkladu světových dějů, ale na jejich neměnnost. Tak se základní vibrací náboženských výkladů světa stala ustrnulost. Děje ve světě jsou náboženskými hodnostáři vyjadřovány jen pomocí ve školách naučených citátů dávných proroků z doby negramotnosti. V průběhu celých dějin nabírala občas náboženství formy hodné šílenců a zločinců. Nejhnusnější podobu měl a má boj se skutečnými i domnělými herezisty (kacíři) a s jinověrci. V židovství s esejci, v křesťanství s gnostiky, v islámu s baháísty a derviši. Právě pro svou ustrnulost se tato vyznání oddělila od Boha, právě tato zvěrstva konající hodnostáři oddělili tyto typy vyznání od Boha. Bylo neomluvitelným rouháním Bohu pálit jménem Ježíše Krista někomu bok, jak svého času činila inkvizice, nebo člověku jménem Mohamedovým stahovat za živa kůži z těla, jak islámci učinili zakladateli bahájizmu Baháulláhovi. V současnosti jsou největšími rouhači vůči Alláhovi a diskreditátory islámu teroristé. Tímto řáděním temných se stalo, že přestože knihy inspirované Duchem obsahují správné pokyny, myšlení davového člověka ovládl ateizmus.
Na pokraji sebezničení
V důsledku historické informační prohry pojetí člověka jako duchovní bytosti stojí dnes celé lidstvo na hranici sebezničení. "Organizátoři" těchto typů poznání vyšší dimenze v důsledku strachu z hereze nedovolili a nedovolují vývoj poznání nekonečného rozměru Stvořitele, prohlubování znalosti zákonů stvoření. Čekali a čekají, že Stvořitel přijde a dá jim hotové pokyny. Čekají marně! Na práci, tj. na úsilí o poznání stvoření a konstituování ráje na Zemi, je tady člověk, ne Bůh! Tzn. člověku a lidské společnosti je Bohem dána možnost poznávat zákony duchovní dimenze a uskutečnit je na Zemi. Pracovat musí sám, ne Stvořitel vesmíru, když mu bude za to člověk pochlebovat! Ve stylu nechtít se změnit, pasivně se modlit a žebronit o odpuštění! V Ježíšově království Ducha je každé myšlení a konání člověka konáno pod září odpovědnosti vůči Stvořiteli! Takovým způsobem života a myšlení byla původní Ježíšova bohoslužba v duchu "Nového zákona"! Bůh od člověka nepotřebuje nic, to člověk od Boha potřebuje osvícení a energii k bytí! Úhly pohledu na Boha (vyznání) jsou jen konkrétním a vždy omezeným vyjádřením nadsmyslového rozměru bytí, jako jednotlivé květiny jsou konkrétní formou projevu a tvořivosti Boha. A jaká je moudrost toho, kdo by se odvažoval tvrdit, že lilie je krásnější než chudobka? Nejsou tedy náboženské rvačky jen důkazem nedostatku pokory a příčetnosti stejné úrovně jako rvačky "fandů" fotbalových klubů?
Podle stavu lidstva by se mohlo zdát, že vládnoucí temní duchové skrze ateizmus dovedou lidstvo k sebezničení. Moje intuice mi však naznačuje, že "autor" tohoto světa nikdy nenechá své dílo zmařit obsedlými bezzábranovými jedinci. Jde jen o to, jakým způsobem bude korekce světového vývoje provedena. Nesprávnost světového vývoje sice naivně smýšlející věřící správně cítí, ale myslí si, že na rozmohlé lumpy se v duchu starověkých představ bitev vyřítí "nebeská jízda v čele s archandělem Michaelem" a porube je (už ta představa, jak anděl rube někoho mečem! To je stejný protimluv, jako že čert pracuje a čtvereček je kulatý!). Moje životní pozorování mi naznačuje, že stvoření je ve svých rozumu skrytých rozměrech dokonalý víceúrovňový systém, který má nastaveno sebezničení nehodných. Vždy vlastním konáním, vždy s přihlédnutím k času a míře vyspělosti. Bible tento děj formuluje slovy: "Od Boha se to stalo a je to podivné v našich očích!" Božská spravedlnost nastavila ve smysly nevnímaných dimenzích stvoření pojistky, které spouští mechanizmus sebezničení nehodného spravedlivým způsobem a ve správný čas. Neboli, jak se kdo chová jako jednotlivec, nebo národ v poměru k člověku nadřazeným zákonům stvoření, takovou jámu, nebo rajskou zahradu si připravuje!
Já tento mechanizmus sebezničení vidím nastavený v samotném těle člověka. Jako jeho základní znak vnímám pozvolnost nástupu, faktor zpoždění. Lidově řečeno na každého jednou dojde. Následky chování jednotlivce i národů jsem uviděl vždy až po letech a desetiletích! To zpoždění je vlastně milost, ve kterém je chybujícímu dáván čas na změnu konání. V poslední době objevuji, že jedním z těchto skrytých mechanizmů sebezničení člověka jsou varianty narůstajícího "metabolického syndromu". Proto je a bude neléčitelný. Lze jej pouze načas zakrýt léky.
Duchovní situace v národech a vyznáních je bohužel ve stavu, že by do propasti nebytí vinou vládnoucích ateistů spadli všichni, i ti ještě usilující. A to, myslím, není u Boha možné. Proto usilujícím bude zázračně pomáháno z neviditelné sféry. Všechny léčitelské úspěchy jsou jen zevní formou projevu "atypických dějů", zvaných zázraky. Celé "placebo" ateistů, kterým vykládají pomoc léčitelů, když nemocným pomáhají nalézt přirozenější způsob života a tím cestu k uzdravení, není nic jiného, než pomoc neviditelné sféry. Někdy i pomocí nehmotných energií zázraku. Ten ovšem může nastoupit jen u toho, kdo naslouchá svědomí a vnitřnímu hlasu a podle nově poznaného chce konat. Já pozoruji, jak současný vládce atmosféry ve společnosti skrze školy a sdělovací prostředky rozkládá zejména zdraví a psychiku jednotlivců a rodin, schopnost reprodukce národů, komunikaci mezi částečně správně vyciťujícími a vidoucími. Je tedy třeba konat opak. Nadřadit zdraví kariéře a penězům, nenechat si rozvracet osobní, partnerskou a rodinnou rovnováhu. Věnovat péči všem nastávajícím matkám a dětem, se kterými duchovní člověk přijde do styku (bez ohledu na výsledek, neboť tyto "vibrace" se v národě neviditelně sčítají). Posilovat vzájemnou podporu a respekt mezi věřícími všech vyznání i věřícími bez zformulované víry. Je potřeba v tichosti správné konání, nikoliv nadměrné modlení. Stále mít vnitřní "oči" otevřené a uši nastražené, protože podmínky a okolnosti se proměňují. Co dřív bylo vzhledem k okolnostem správné, již správné být nemusí! Každý je přímo a osobně odpovědný Bohu, proto je povinen se řídit svědomím a vnitřním vyciťováním (srdcem), nikoliv názory většiny, nebo lumpem u moci! Demokracie je forma trestu božího v tom, že národy mají, koho si zaslouží. S pravdou a moudrostí nemá v současné době devastace myšlení lidu a vláda většiny nic společného! Jakého "filozofa na trůn " asi dosadí ti, kteří si pro informovanost nakupují noviny s nahou stařenou na titulní straně?
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.