Pohlazení
Existují příběhy, které píše sám život. Příběhy s dobrým koncem, ale i ty se špatným… A pak jsou příběhy, které píše naše duše. Duše toužící po pohlazení, po troše útěchy, často po nedostávajícím se pocitu bezpečí v dnešním „nebezpečném světě“.
Jistě znáte ten pocit, kdy je již té reality příliš, a vy toužíte přenést se do světa snů, kde vše je možné a každý příběh končí v dobrém… U nás naleznete obojí – příběhy ze života i příběhy smyšlené, žádný vás však nezklame a všechny vaši duši pohladí.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Ostatní
-
Kočka, která nám donesla láhev vína
Přidáno: během posl. 3 letKdyž začal bydlet s mou matkou, byla to chlupatá kulička velikosti pomeranče a žrala jako kůň. Netrvalo dlouho a vyfasoval jméno Wolfgang. A opět to netrvalo dlouho a vážil přes třináct kilo – asi jako průměrný kokršpaněl. Wolfík byl šedo-béžový kocour, jenž si pronikavě uvědomoval vlastní sílu i osobnost. Povahou byl dvojče Garfielda.
-
Tygřice a holubi
Přidáno: během posl. 3 letTygřice nebyla typ kočky, která by se vám s předením stulila na klíně. Byla dravec. Vzhledem dělala čest svému jménu, krásná šelma s pronikavě zelenýma očima, jež se potulovala – podle vlastního jízdního řádu v našem okolí. Lidi okázale ignorovala a vykračovala si, jako by jí celá čtvrť patřila. Ostatní kočky jí šly z cesty. Tygřice neměla slitování s ptáky ani s myšmi, a dokonce neutíkala ani před psy. Proslula tím, že se odněkud najednou vyřítila na nic netušící psy a zahnala je na bleskový útěk. Ve svém teritoriu měla všechno pod kontrolou – až na dvůr Artieho.
-
Milovník koček
-
Porcelánová kočka
-
Můj modrooký chlapeček
Můj pes Harry a já k sobě máme velmi blízký vztah. Harry, můj čtyřicetikilový dalmatin, vyslechne všechny moje stesky, utěšuje mě, kdykoli na mě padne deprese, a doprovází mě na každém kroku. Protože jsem ho vychovávala od jeho osmi týdnů, považuji ho za svého milovaného mazlíčka – za svého modrookého chlapečka a pro Harryho jsem milovaná maminka.
-
Terorista Žralok
Nikdy jsem nepoznala kočku, jako byl Žralok, kocour mé sestry Susan. Potrhlý devítikilový kocour, šedý dravec. Během návštěvy u Susan jsem obvykle spala na pohovce. Ráno mě probudil Žralok, který mi vyběhl po hrudi a vrazil mi jednu do zubů. U snídaně jsem si postěžovala: "Susan, ten kocour mě asi nesnáší, před chvílí mi dal pěstí do brady". Susan se rozesmála. "A jéje, zapomněla jsem ti říct, že tak oznamuje, že má hlad. Tohle ale dělá jen v případě, že se v noci sám neobsloužil z lednice. Roky jsem z toho obviňovala manžela", povzdechla si Susan kajícně. "Mizela i natvrdo uvařená vajíčka, skořápky a všechno jídlo se válelo po celé kuchyni."
-
Léčba Kuličkou
-
Muzeum koček
G. B. Shaw kdysi řekl, že člověk je kulturní v té míře, v jaké rozumí kočkám. I když nelze tento výrok zobecňovat, měl svým způsobem pravdu. Jestliže chcete hlouběji nahlédnout do historie a světa tohoto zvláštního zvířete, pak navštivte muzeum u nás zcela ojedinělé, Muzeum koček na zámku ve Lnářích. Založila ho před časem paní Alena Vaníčková a jak říká: " Na začátku v tom bylo spíš trošku recese, nevyužitý prostor, ale především moje láska ke kočkám."
-
Oddanost
Na volné parkovací místo před supermarketem přirachotila dodávka a prudkým zazmítáním vypnula motor. Dodávka byla prastará, červený lak stačil tak vyrudnout a zoxidovat, že se to nedalo zamaskovat ani snahou o vyleštění. Řidič byl také starý, přihrblý a zašlý jako jeho vůz. Vějířky vrásek v koutcích očí svědčily o mnohaletém mhouření očí před ostrým sluncem. Stařec vystoupil z dodávky a oslovil jediný prvek mládí na celé scéně, a sice čilého mladého springer spaniela, jenž se pokusil vyskočit za ním. "Kdepak Lady!" napomenul loveckého psa. "Hezky tu počkej a hlídej nám auto. Brzy se vrátím." Okénko nechal stažené, protože očividně spoléhal na fenčinu poslušnost.
-
Tvrdá lekce v lásce
Už řadu týdnů jsem si všímala drobného, ale mrštného kocourka s potrhanýma ušima a bojovným duchem tygra, který se nám potloukal po zahradě. Náš dům stál o samotě, daleko od ostatních sousedů, takže mi nešlo do hlavy, jak si k nám našel cestu. A samozřejmě, jakmile jsme pochopili, že má hlad, rázem jsme hodili za hlavu svoji zásadu toulavé kočky nekrmit.