Denně kolem sebe potkávám stovky lidí. Každý z nich je něčím výjimečný. Každý přišel na tento svět s určitým posláním, vlastní vizí, s nádherným snem, jenž toužil uskutečnit. Stejně jako já nebo vy, kdo právě čtete tyto řádky.

I když tomu název ne zcela napovídá, tématem tohoto článku je skutečnost, že jsme ztratili kontakt s přírodou, se Zemí, a přestože se to bude zdát mnohým podivné – i sami se sebou. Jsem přesvědčen, že nyní je právě vhodná doba k obnovení těchto kontaktů.

"Máma to s mužskými neumí," říká v páteční příloze Lidových novin (2.3.) Berenika Kohoutová o své matce, feministické spisovatelce Ireně Obermannové. A hned vysvětluje, proč: "Ona dodnes nepochopila, že chlapy je třeba brát prakticky.

To, co jsem, je dost dobré, jen kdybych tím byl otevřeně. Carl Rogers

Tento text vznikl jako odpověď na otázku patnáctileté dívky: "Co mám dělat, abych dokázala žít život, který by mě naplňoval?"

Já jsem já.

Na celém světě není nikdo přesně takový, jako jsem já. Někteří lidé mají něco ze mne, ale nikdo nemá úplně všechno, co ve mně je. Proto je všechno, co ze mne vychází, opravdu moje, protože jsem si to vybrala právě já sama. Vlastním všechno, co ve mně je a co jsem – své tělo včetně všech jeho činností; svůj rozum včetně všech myšlenek a nápadů; své oči včetně všeho, na co se dívají; své city, ať jsou jakékoli – hněv, radost, frustrace, láska, zklamání, vzrušení; svá ústa a všechna slova, která z nich vycházejí – zdvořilá, příjemná nebo tvrdá, správná nebo nesprávná; svůj hlas, hlasitý nebo tichý; a všechny své činy vůči ostatním i vůči sobě. Jsem vlastníkem svých představ, snů, nadějí, obav. Vlastním svá vítězství a úspěchy, všechny své prohry a chyby. Poněvadž vlastním všechno, co ve mně je, můžu se důvěrně znát. Díky tomu se můžu mít ráda a můžu se chovat přátelsky ke všemu, co je mou součástí. A tak můžu všechno, co jsem, přimět, aby se snažilo dělat to, co je pro mne nejlepší. Vím, že některé stránky mého já mě matou a jiné ani neznám. Ale protože se k sobě chovám přátelsky a mám se ráda, můžu se odvážně a s nadějí pouštět do hledání řešení věcí, které mě matou, a hledat způsoby, jak poznat, co o sobě ještě nevím.

Ať vypadám a zním, jak chci, ať říkám a dělám cokoli, a ať si v daný okamžik myslím a cítím cokoli, pořád jsem to já. Je to pravdivé a představuje to můj postoj a mou pozici v dané době.

Když se později ohlédnu zpět, jak jsem vypadala a mluvila, co jsem řekla a udělala a co jsem si myslela a co jsem cítila, můžu zjistit, že něco nebylo v pořádku. Můžu vyřadit to, co v pořádku není, a držet se toho, co se ukázalo jako dobré, a místo vyřazeného si můžu vymyslet něco nového.

Vidím, slyším, cítím, myslím, mluvím a jednám. Mám nástroje potřebné k tomu, abych přežila, abych se dokázala přiblížit jiným lidem, abych byla produktivní a abych dokázala dát řád světu lidí a věcí kolem sebe. Mám sama sebe, a proto se můžu upravovat. Já jsem já a je to tak dobře. Virginia Satirová

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.

Jedním ze zářných příkladů odvážného projevu je John Keating, učitel, který dokázal proměnit své žáky a kterého vykreslil Robin Williams ve Společnosti mrtvých básníků. V tomto mistrovském filmu se Keating ujímá skupiny ušlápnutých, prkenných a duchovně impotentních žáků přísné internátní školy a vede je k tomu, aby svůj život prožívali jako něco mimořádného.