Miluji rybaření. Neznám krásnější odpočinek než sedět u horského potoka a vdechovat nádherně svěží chladný vzduch. Nejčastěji rybařím u jezera, v kalifornských horách blízko domova. Každý rok, hned jak zmizí sníh, naložím rybářské náčiní a vyrazím na lososy.

Včetně tří hrobů (v jižní Francii, Jeruzalémě, Indii). Co vede autory těchto životopisů k tomu, aby se stále vraceli k životu jednoho člověka? Je to hned několik pohnutek. První jsou nepochybně nejasnosti, neúplnosti a částečné nebo zdánlivé protikladnosti Ježíšova životního osudu, jak je popisují křesťanská Evangelia. Tuto pohnutku lze pochopit, neboť v její hloubce je snaha o vyplnění mezer a hlubší pochopení Ježíšovy osoby.

Psal se rok 1915. Před rokem začala 1. světová válka. Za dva roky se narodí J. F. Kennedy a za 3 roky vznikne Československá republika. Píše se 1. květen 1915. Z Ameriky vyplouvá k evropským břehům osobní parník Lusitania. To není obyčejný parník. Je držitelem Modré stuhy, ocenění, které se dostává nejrychlejšímu plavidlu mezi Evropou a Amerikou. Komu Lusitania odebrala Modrou stuhu? Nikomu menšímu než Německu.

Dnes víme o dějinách lidstva víc, než jsme kdy mohli doufat. Víme, že v září roku 490 př. n. l. porazili Řekové Peršany v bitvě u Marathonu a že Diomedon běžel v plné zbroji oznámit tuto radostnou zprávu do Athén, kde s výkřikem "Zvítězili jsme" padl mrtev k zemi. A proto, že se říká běhu na dlouhou trať maratón. Víme sice, kdy a kým byla postavena kdejaká katedrála, ale o běžném životě lidí se historické studie většinou nezmiňují. Nebo jen málo. A přitom, jak konstatuje PhDr. Vlastimil Vondruška v knížce Intimní historie od antiky po baroko… "Je to škoda, protože to, jak lidé mysleli a jednali v těch nejprostších situacích, nám o našich předcích řekne často víc než popisy politických zvratů a hospodářsko – sociálních podmínek vývoje lidské společnosti." Třeba to, jak si utírali nos, když měli rýmu.

Někdy mě to popadne. Týdny chodím doma po zaprášené podlaze, zašlá umyvadla, znáte to. Chodím se domů prakticky jen najíst a vyspat. O víkendu jsem také většinou pryč, na záchrance, nebo na návštěvě. Někdy si ale dopřeji půlden a zuřivě se vrhnu na úklid domu. To to pak lítá. Drhnu podlahy, záchody, umyvadla, luxuji, utírám prach, vyhazuji nepotřebné věci. Sem tam mi z úst unikne i zvuk, který se dere z hrudi oštěpaře či diskaře na vrcholné soutěži. Nebo tenistovi po odpálení míčku se vší vervou. Takhle se vrhám na ty toalety. Soudružka Líznerová ve zmatku lítá po schodech nahoru a dolů s ocasem vztyčeným ke stropu ve tvaru papežské berly, v zoufalé snaze uhájit holý život, no tak takový jsem cvok, abyste věděli.

Kdysi jsem závodně běhal. Hlavní mojí disciplínou byla stovka. Každý sprinter vyrazí z bloků jako šílenec. Z plic se derou hrůzné zvuky, dýcháte jak lokomotiva. Je to exploze. Pamatuji si, že když se v zimě běhalo v hale, nebylo dost místa na doběh, a tak jsme se často doslova rozpleskli o polstrovanou stěnu. Prozradím, že se tu a tam někdo i lehce posral. Vím, že většina maratonců doběhne do cíle s blátem na hřišti. Prostě totální nasazení. Jinak nevyhrajete.

Se stejným nasazením jsem jako mladík přistupoval k sexu

Druhý den jsem byl vždy ochraptělý. Buď nezájem, a když, tak naplno. Někdy se zřítilo i chatrnější lůžko, země se třásla. Ale proč vám vůbec tyto věci vykládám? Protože stejné nasazení potřebujeme k tomu, abychom něco ve svém životě změnili. Stejnou rozhodnost a 100% energii potřebuje vážně nemocný člověk ke svému uzdravení! TAK se mají věci dělat. TAK se má žít! "Vaše řeč, budiž ano, ano, ne, ne." Odvaha a pozitivní vztek. To je to, co potřebujete, pokud je něco, s čím jste nespokojeni! Vlažnost a ohleduplná průměrnost je, víte na co? Ze své dlouholeté lékařské praxe naprosto jistě VÍM, že uzdravení MUSÍ být ze strany nemocného provázeno zuřivou rozhodností se uzdravit. Čím těžší nemoc, tím je třeba větší, skutečně až zuřivé energie. Musíte se rázně postavit za SVŮJ život! Nejít jako ovečka na porážku (ozařování, chemoterapie, hormony). Taková akce je skutečně nezbytnou podmínkou pro uzdravení. Mám opakovanou zkušenost, že objednáváli někdo svou tetu, tchýni, manžela, sestru… ke mně na vyšetření, takový nemocný se nikdy neuzdraví, někdy dokonce ani bez omluvy nedorazí! Nebere to vážně, moc ho to nezajímá, je vlažný. Nemůže se uzdravit, i kdybych se na hlavu postavil. Proto už takové pacienty nepřijímám. Je to ztráta času. Člověk se začíná uzdravovat v okamžiku, kdy se ROZHODNE se uzdravit! Kdy začne něco DĚLAT! SÁM!! Odhodí chorobný postoj: Mám problém, tak s tím něco dělejte. Takový nemocný, ať si dochází pro své pilulky. Farmaceutické firmy takové lidi milují. A samozřejmě i lékaře, pracující v jejich službách. Jistěže stejné nasazení by mělo být i na straně lékaře. Pak je vše, jak má být, a celý vesmír se bude smát a pomáhat.

Takže: Máte problém? Tak makejte! A naplno! To platí i ve vztazích i lásce.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.