Archiv časopisu | 2010
-
Zdravá chodidla – naše budoucnost - Experiment
Ve Phoenixu 2/10 jsme informovali o speciálních biomechanických stélkách do bot, které vyvinul a do života uvedl pan Josef Hanák ze Snovídek. Nedá nám, abychom neinformovali o velmi zajímavém experimentu, který se díky jeho iniciativě a za pomoci dalších obětavých a nadšených lidí podařilo dotáhnout až do konce. O co vlastně šlo?
-
Proč je zelený čaj tak nepostradatelný pro naše zdraví?
Zjednodušeně a krátce řečeno – protože se snaží bezbolestně odstranit hříchy naší nezdravé životosprávy. Čím více jíme masa, uzenin, smažených potravin sladkých či slaných, výrobků z bílé mouky, sladkostí a konzumujeme pravidelně alkohol (např. u nás tolik oblíbené pivo), tím více naše tělo úpí pod obrovským (a často denním!) přísunem látek, kterých se snaží s obtížemi zbavit a které pro jeho správné fungování nemají vůbec žádný význam. Naopak ho nesmírně zatěžují a jsou jednou z hlavních příčin našich tzv. civilizačních nemocí.
-
„Každý ve svém životě potřebuje anděly“
-
Statečnost
Nevím, jak vy, ale já si od doby, co je synek velký a co nemusím vymýšlet žádný víkendový program (znáte to – vymyslet něco, aby se dítě dalo někam vytáhnout, aby se nepoflakovalo po sídlišti bez dozoru a nevkročilo na šikmou plochu), velice vychutnávám sobotní jitra. Jsem sice paní svého času a sobotní jitro by teoreticky mělo být naprosto stejné jako všechna ostatní – ale není.
-
Barevné čarování Niny Klestilové – rozhovor
Kdysi se říkalo barevnému spektru vidmo. Výraz, který se už dávno nepoužívá. Je skoro stejně zapomenutý jako pohled na nádherný barevný oblouk duhy, který se objevoval nad krajinou po dešti. Ne proto, že by tento fyzikální jev, rozklad barevného spektra na kapičkách duhy, přestal existovat, ale proto, že jsme si nebe až nebezpečně zaneřádili, takže ho téměř nevidíme.
-
Jiný pohled na katyňskou tragédii
Když jsem se dověděl o pádu letadla s polským prezidentem u Smolenska, draly se mi do očí slzy. Mimoděk jsem si spojil tuto událost s hrůzou vyvraždění 22 tisíc zajatých polských důstojníků a příslušníků inteligence v roce 1940 sovětskou KGB. Vznikl ve mně na chvíli pocit jakési dějinné nespravedlnosti, který mne vedl k hlubokému ponoření se do sebe a zkoumání z lidského hlediska podivných dějinných událostí. Je jich v historii všech národů mnoho – od záhadně nezdařeného von Stauffenbergova atentátu na Hitlera až po námi proklínanou bitvu na Bílé hoře.
-
Desatero zásad temných duchů
Marxizmus učí, že každý člověk se rodí dobrý, pouze je zkažen výrobními, tj. mezilidskými vztahy. Je to jeho největší lež, jejímž prostřednictvím se Satan snaží zatajit existenci necelého jednoho procenta jím řízených lidí. V mariánských zjeveních se o těchto jednotlivcích hovoří jako o lidech, jejichž duše "pohlédly na tvář Satana" a jimž zatím není pomoci.
-
Poděkování za lásku - U příležitosti nedožitých 83. narozenin léčitele Josefa Kumpy
Hledačům světla a všem, kteří se kdy setkali s diagnostikem a léčitelem panem Josefem Kumpou. Pojďme společně vzpomenout a poděkovat této světelné bytosti za všechnu lásku, kterou nám po celý svůj život, při svém putování po naší milované vlasti, tak bohatě rozdávala…
Mottem jednoho z článků uveřejněného v nedávné době ve Phoenixu byla tato velká pravda: abychom v sobě nalezli touhu objevit nádheru světla, musíme důkladně poznat tmu. A právě to se v mém životě i životě Josefa Kumpy mnohokrát potvrdilo.
Jeho život přetékal láskou
Poznal jsem ho před dvanácti lety. Tehdy jsem neprožíval zrovna radostné období. Při našich setkáních, která byla poté čím dál častější, jsem si všiml, že stále oplývá dobrou náladou. Protože jsem tehdy nebyl ještě natolik citlivý, abych vnímal to silné a stálé vyzařování jeho bytosti (napojení na boží zdroj lásky), divil jsem se, jak to dělá. Měl jsem ale to štěstí poznat to v praxi. Postupem let jsem byl stále častěji svědkem jeho velkého vlivu vyzařováním lásky na své okolí, kdy se mnohdy těžká životní situace změnila jeho působením v harmonickou.
Mnohokrát jsem ho tiše sledoval při diagnostikování virgulemi (pracoval s energií astrálního těla pacientů), často jsem byl přítomen četným a dlouhým telefonátům neodbytných žadatelů o pomoc (v jisté době používal pro službu bližním dokonce čtyři telefony a někdy diagnostikoval i po půlnoci). Miloval tuto práci natolik, že ho většinou ani nijak zvlášť nepohoršilo, pokud si někteří lidé jeho pomoci nevážili, a dokonce mu nepodali ani symbolické občerstvení, když za nimi cestoval přes celou republiku. To, že všechny láskyplné skutky konal zadarmo, bylo samozřejmé, o zaplacení cesty vlakem, kterou hradil ze svého skromného důchodu, ani nemluvě.
S úsměvem i pokorou
To vše podnítilo mou snahu pomoci mu v jeho úsilí, které si tato duše ve své inkarnaci zvolila. A tak jsme společně v těchto krásných letech vymýšleli jak na to, vytvářeli jsme kruhové diagramy, vyráběli mrtvou a živou vodu, občas vyráželi na výlet hledat patogenní zóny (i pan Pfeifer byl rád za naši pomoc) a občas se mi dostalo také cti převzít některé pacienty do své péče a pomoci svou radou – to "když už bylo té práce příliš mnoho", jak pravil Josef, mnou ovšem s láskou a pokorou nazývaný "můj dědeček". K tomuto oslovení se váže veselá historka (na "srandičky" nás oba užilo). Na akci "MINERVA", kam jsme oba společně jezdili pomáhat bližním (on jako diagnostik, já jako jeho pomocník), se organizátorka paní Erdelyiová cítila poněkud nesvá, protože nevěděla, zda jsem já tak mlád, nebo on tak stár (tehdy se blížilo mých padesát let a jemu osmdesátka).
Někdy se však naše role se obrátily a já se stal jeho trpělivým učitelem. Třeba při malých lekcích léčebných technik jógy, pránájány nebo chi-kungu pro podpoření síly jeho slábnoucího fyzického těla, či při mnohahodinových maratonech na akcích "MINERVA", kde ho práce vždy tak pohltila, že zapomněl pít a jíst, a tak jsem mu musel dělat "taťku". Strávili jsme spolu i spoustu nepracovních a velmi příjemných chvil rozmlouváním o moudrostech z knih vydavatelství AGAPE, o léčitelských zkušenostech S. N. Lazareva či o společných zážitcích z rodinných konstelací terapeutky Vlasty Kolářové. V posledních letech jsme oba cítili nutnost ukazovat lidem cestu zpátky k Bohu a k samoléčení tak, jako to před svým odchodem vyjádřili velikáni českého léčitelství – pánové Janča a Paseka.
Návrat domů
Nejpříjemnější ovšem bylo společné plánování prázdninového pobytu v maďarských lázních. Bohužel ke společné dovolené v Zalakároši již nedošlo. Odešel domů – do Světla – v září loňského roku při jedné ze svých cest od pacientů; v době svých nedožitých 83. narozenin. Nějaký čas mi scházely ty společné chvíle, na které jsem si zvykl, ale nezbylo než se snažit stát se též takovým světlem. A tak stejně jako jsem s pokorou poděkoval svým rodičům za život a lásku, děkuji i Josefovi, jenž bude navždy mým drahým přítelem, za lásku, s níž mne provázel v mé cestě stát se láskyplnou bytostí. Děkuji mu i za své děti Vítka a Martinu, které měl velmi rád a přál jim vždy jen to nejlepší. Děkuji mu za všechny své blízké a milované.
Protože však na mém zcitlivění mají velký podíl i další světelné bytosti, které mi v mém životě pomáhaly, posílám své vřelé díky také jim: Patricii Anzari a Janu Potměšilovi za mé první krůčky ke světlu, terapeutce Vlastě Kolářové za její láskyplnou pomoc a mateřské zacházení s mým vnitřním dítětem, mému dlouholetému učiteli, terapeutovi a překladateli Mirku Kokindovi za zasvěcení do léčebných technik reiki a krija jógy a dále mému milovanému učiteli Jógánandovi, skrze něhož jsem konečně pochopil, co je mým úkolem zde na Zemi. Také všem, kteří mi dovolí, abych pro ně konal láskyplné skutky.
Závěrem bych rád poděkoval redakci Phoenixu za možnost vyjádřit tímto způsobem dík svému dlouholetému příteli, učiteli a druhému otci – za sebe i za všechny, kdo ho měli rádi.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.
-
O duchovních zkouškách
Prozřetelnost nám nastavuje zrcadlo k lepšímu sebepoznání. Obyčejně máme jakési schematické představy, jak taková zkouška vypadá (třeba že máme odolat lákání "špinavých" peněz či nočního podniku), ale nevíme, kolika zkouškami právě procházíme, ani jak. Ony ty zkoušky vypadají většinou tak banálně až trapně.
-
Pufínčin dárek - Listina kočičích práv
Jednoho parného srpnového dne jsem se rozhodla, že si obstarám kočku. Můj krásný věrný belgický ovčák právě zemřel stářím a já potřebovala věnovat lásku novému mazlíčkovi. S kočkou jsem sice neměla žádné zkušenosti, jenže jsem se nastěhovala do nájemného domu, kam psi nesměli. Můj snoubenec Ron, který byl veterinář, mě přesvědčil, že kočka bude to pravé.
Váhavě jsem zamířila na veterinární kliniku, kde měli i malý útulek pro opuštěné kočky. Když jsem otevřela dveře a ucítila závan horkého páchnoucího vzduchu, měla jsem sto chutí se otočit a na nápad s milou kočkou se vykašlat. Nakonec jsem vydržela. Unavená pečovatelka mě zavedla ke kotcům. "Vybrala jste si špatný den," stěžovala si. "Před pár hodinami nám vypadla klimatizace a ventilátor máme jen jeden."
Na první pohled bylo zřejmé, že kočkám to moc dobře nedělá. Ležely bez pohybu, většinou necukaly ani konečky ocasu. Dokonce se ani zvědavě neohlédly, i když hosté sem asi v celých zástupech nechodili. Některé spaly, jiné byly jen ochromené tím horkem. Těžko jsem se mohla rozhodnout, které z těch ochablých tělíček by se mi líbilo jako mnohaletý společník, takže trochu zklamaně jsem se obrátila k odchodu. Stejně bych radši měla psa.
"Mňau." Ohlédla jsem se po pečovatelce a pak jsme se obrátily po zvuku. "Mňau." Mezi mřížemi se protáhla šedá packa a smaragdové oči se snažily upoutat mou pozornost.
"Tuhle si vezmu," vyhrkla jsem bez rozmýšleni. Sama jsem se podivila, co to vlastně dělám.
Veterinář ji krátce vyšetřil a předal mi ji. Zajela jsem s ní na Ronovu kliniku. Ron mě ujistil, že kočka je zdravá, ukázal mi, jak ji správně držet, kde a jak ji drbat, aby se jí to líbilo, a jak si získat její důvěru; to poslední nebylo snadné, protože kočka žila dlouhou dobu na ulici a byla vystrašená. Dala jsem jí uličnické jméno Pufínka a odvezla ji do svého úhledného a uklizeného městského bytu.
To nezvládnu! prolétlo mi hlavou v tu vteřinu, kdy Pufínka vystřelila z přepravky a prosvištěla bytem jak šedivá šmouha. Než jsem zjistila, co všechno je před ní v nebezpečí, stačila rozbít pár váziček, ozdobných předmětů, shodit z police spoustu knih, z psacího stolu skutálet spoustu propisek a fixů. Všude vlezla, všude se protáhla, všechno očichala a zkusila, jak moc je to upevněné. Nové škrabadlo jí nepadlo do oka, takže drábky si brousila na pohovce, naštěstí na té staré. Později si však oblíbila nohy starožitného stolu po mých rodičích a já šílela. Když mi Pufínka zrovna necupovala a nedemolovala byt, číhala, kdy otevřu dveře na chodbu, aby se pokusila o útěk.
Z těch bitev u domovních dveří jsem si odnášela paže plné škrábanců. Koneckonců to byla deseti měsíční kočka zvyklá žít pod širým nebem, která se musela protloukat na vlastní pěst. "Dej jí čas," radil mi Ron. Já ale brala Pufínku na milost jen v noci, kdy se mi stulila na přikrývku a předla mi do snů.
O dva roky jsme se s Ronem vzali a všichni tři jsme se přestěhovali do velkého bytu na předměstí, v sousedství nové kliniky, kterou Ron zložil se svým partnerem. Byt byl dvoupodlažní a Pufínka měla na hraní hned dvě patra, takže choutky na útěk ji konečně přešly. Zato se začala chovat nepříjemně teritoriálně. Rozhodla se, že vyšší patro je pouze její, a kdykoli jsem začala stoupat po schodišti nahoru, Pufínka na mě skočila zpoza rohu a kousla mě do kotníku. Brzy mě donutila nosit doma kotníkové tenisky. Nepřestávala jsem litovat, že místo té bestie nemám malého mazlivého pejska, který by nekousal a neškrábal a neútočil.
O pět měsíců později jsem se dozvěděla báječnou novinku – byla jsem těhotná! Začalo to bez problémů normálními ranními nevolnostmi a celodenní únavou. Kdykoli jsem se vrátila ze školy, kde jsem učila, natáhla jsem si kotníčkové sportovní boty a připravila se na souboj s Pufínkou. Vyšla jsem do patra, Pufínka na mě skočila ze zálohy, kousla mě a já prchla do ložnice, shodila boty a zalezla pod přikrývku. Pufínka se mi uvelebila na nohou a tichým předením nás ukolébala k spánku.
Ve třináctém týdnu jsem potratila. Ron mě odpoledne odvezl domů a snažil se mě povzbudit. "Ale já potřebuji být chvíli sama," naléhala jsem, ať se vrátí zpátky do zaměstnání.
"Sama nebudeš," připomněl mi. "Než se vrátím domů, postará se o tebe Pufínka." Nedůvěřivě jsem na něho vytřeštila oči a potřásla hlavou. Radši bych se vracela domů k pejskovi.
Rony odjel a já vešla do bytu. Působil temně a osaměle. Nazula jsem si kotníčkové boty a zamířila do patra. Nahoře ze tmy blýskly Pufíčiny šikmé oči. Stála jako socha, připravená k útoku. Ztuhla jsem. "Prosím tě, Pufínko, dneska ne," zaprosila jsem se slzami na krajíčku. A najednou toho na mě bylo moc. Posadila jsem se na schody a hlasitě jsem se rozplakala.
Pufínka zaváhala a pak si taky sedla. Když jsem si konečně otřela slzy, došla jsem do ložnice a kočka po mně ani jednou neskočila. Nechala mě projít a myla si přitom packu. Zula jsem se a zhroutila se do postele. Pufínka skočila na přikrývku a zadívala se mi do vlhkých očí. Vztáhla jsem k ní paže a kočka vůbec poprvé přišla blíž a drsným jazýčkem mi olízla slzy. Usmála jsem se a ona se mi s předením stulila do klubíčka na břiše, jako by mi chtěla vynahradit tu náhlou prázdnotu.
Dnes, o dvanáct let později, si Pufínka hoví na posteli v našem novém domě. Chvílemi se ohlédne k oknu, za kterým zní křik. Ví, že každým okamžikem se rozlétnou dveře a dovnitř vpadne naše pětiletá Julianne a jejich společný kamarád – naše kolie. A pak se k honičce připojí i Pufínka a bude chňapat po kotníčkových růžových teniskách, ale jedinkrát nekousne.
Listina kočičích práv
Jsem kočka a mám jistá nepopiratelná práva:
- Mám právo chodit ti po obličeji, kdy se mi zachce, ve dne, v noci.
- Mám právo pozorovat a komentovat všechno, co děláš v koupelně.
- Mám právo brát zavřené dveře jako těžkou urážku.
- Mám právo pomáhat při přípravě každého dobrého jídla, při pečení, ochutnávání a prostě všeho, co se v domě týká jídla.
- Mám právo probudit tě ve tři ráno pokaždé,když v misce nebude dobrota podle mých momentálních představ.
- Mám právo převrhnout každou misku s vodou, kterou považuji za nevhodnou ke konzumaci. Mám právo nadávat veverkám a ptákům, co mají tu drzost proletět kolem mého okna.
- Mám právo podrobně zkontrolovat každý nákup.
- Dále mám právo na každý papírový pytlík a papírovou krabici, a to na tak dlouho, jak se mi uráčí.
- Mám právo spát v libovolnou dobu a na libovolném místě, a to bez vyrušování, i kdyby jste si stokrát potřebovali sednout, umýt ruce nebo psát na počítačové klávesnici.
- Mám právo spát na každém spotřebiči a zařízení, které hřeje.
- Mám právo asistovat u výměny povlečení a stlaní a honit přízraky zvířat, které vidím pod prostěradlem.
- Mám právo tvářit se nezúčastněně pokaždé, když mě budeš kárat za to, že jsem si ty přízračné tvory spletla s tvým palcem u nohy.
- Mám právo zneškodnit všechny prázdné roličky od papírových utěrek a toaleťáků, protože jinak by tě v noci přepadly.
- Mám právo vyžadovat tvou bezvýhradnou pozornost pokaždé, když si sedneš k práci nebo knize.
- A nakonec, mám právo na lásku, mazlení, rozmazlování a bavení, protože ti jistě nemusím vysvětlovat, že to jsou ty nejlepší věci na světě.
Pokud chybuješ, velkoryse ti odpustím. Koneckonců, jsi jen člověk. Stejně tě mám ráda.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.