Když se duše očistí z nejhorších vin, mohou někdy v rámci záměrů Božího plánu komunikovat s lidmi, prosit je o pomoc a rovněž jim předávat informace. To má velký význam nejen pro samotné duše a pro člověka, s nímž komunikují, ale také pro další lidi, kteří se poté vědomě snaží žít lépe a hodnotněji. V rámci této komunikace dostávají navíc povzbuzující informace pro svůj další život. Níže uvádím některé dotazy lidí a odpovědi duší v očistci, které dostala vizionářka Marie Simmaová při svých rozhovorech s duchy zemřelých.

Mohou se duše utěšovat navzájem?

V očistci je sám Bůh naší jedinou nadějí, naší jedinou útěchou. Na světě Bůh dovoluje, aby člověk hledal útěchu u věrného a laskavého přítele ve svých tělesných i duševních bolestech. Zde jsou ale duše zakotveny do vůle Boží a jediný Bůh může jejich bolesti zmírnit. Všechny duše se nalézají v útrapách, odpovídajících velikosti jejich vin, ale všem je společná bolest, převyšující všechno ostatní utrpení – nezměrná touha po Boží blízkosti a vědomí, že ony samy jsou vinny tím, že jsou od Boha odděleny. Naše bolest je často zvýšená tím, že modlitby, které za nás druzí konají, se k nám nedostanou. V očistci obdrží jeden každý z modliteb konaných na Zemi jen tolik, kolik z nařízení Božího dostat smí. Je to zvláštní bolest vědět, že modlitby za nás konané obdrží někdo jiný. Jen málo duší však dostává modlitby. Většina jich je zcela opuštěných.

Přináší Den dušiček duším osvobození?

Ano, v Den mrtvých opouští mnoho duší místo smíru a přichází zvláštní milostí do nebe. Jenom v tento den mají všechny duše bez výjimky podíl na veřejných modlitbách. Stále je však ulehčení, které se jednotlivé duši dostává, přiměřeno jejím zásluhám. Avšak všechny se těší mimořádné milosti. Mnoha duším, které trpí dopuštěním Božím a Jeho spravedlnosti dlouhá léta, dostává se této jediné útěchy. Není to Den dušiček, kdy jich nejvíc přichází do nebe, ale Svatá noc.

Je náhlá smrt aktem Boží spravedlnosti nebo milosrdenství?

Někdy to, někdy ono. Je-li některá duše úzkostlivá a Bůh ví, že je připravena objevit se před Ním, odvolá ji náhle ze světa, aby ji ušetřil hrůzy posledních chvil. Někdy ale odvolává duše z důvodu spravedlnosti. Nejsou proto úplně ztraceny, ale jsou ochuzeny o svátost pomazání nemocných, nebo ji mohly přijmout jen ve spěchu, aniž by se na poslední cestu náležitě vyzbrojily. Jiné duše zase, které již svou míru zločinů naplnily a jsou ke každému Božímu volání hluché, odvolává Pán proto, aby již déle nedráždily Jeho odplácející spravedlnost.

Jdou některé duše přímo do nebe?

U takové duše sjednocení s Ježíšem, jež bylo započato na Zemi a které samo o sobě je již nebem, při smrti pokračuje. Avšak sjednocení ve vlastním nebi je přirozeně vroucnější, než je možné na Zemi. Bůh soudí duši podstatně jinak, než se to děje v pozemských měřítkách. Bere mnohé v úvahu jako povahu nebo charakter, zkouší, co bylo učiněno s lehkomyslností či zlobou. Ten, který vidí až na dno duše, pozná ihned, jak se věci mají. Ježíš je velmi dobrý, ale také velmi spravedlivý. Zatracen může být jen ten, kdo za každou cenu chce. Neboť, aby se někdo do této krajní situace dostal, musel zavrhnout tisíce milostí a dobrých vnuknutí, které Bůh každé duši dopřává. Je proto ztracen svou vlastní vinou.

Co je to vlastně nebe?

Chci se pokusit, abych Vám tento pojem učinila pochopitelným, pokud je to vůbec pro pozemšťana možné. Nebe je štěstí, jaké dosud nikdo nemohl pocítit. Je to proud rozkoše, která neustále zaplavuje vyvolené. Nebe je Bůh požívaný ve své slávě, sycení se Bohem, aniž by bylo možné být kdy dostatečně sytý. Čím více duše milovala Boha na Zemi, tím více ho miluje v nebi. Ježíš představuje pravou radost na Zemi a věčnou radost na onom světě.

Jaký význam má svatý Michael?

Svatý Michael náleží k serafínům a je prvním andělem v nebi. Převyšuje svou krásou všechny ostatní anděly. Je přítomen, když se loučí duše s tělem. Já jsem ho viděla a všechny duše ho vidí, není pouze svědkem při udělování rozsudku, ale i uskutečnitelem Boží spravedlnosti tím, že nese duši na místo očisty, aby ji – když učinila zadost Boží spravedlnosti – uvedl do věčné blaženosti. Svatý Michael má s námi soucit a povzbuzuje nás v našich bolestech, mluví k nám z nebe. Když to Bůh dovolí, můžeme s ním navázat přímé spojení způsobem, jakým spolu komunikují duchové. O svých svátcích nás navštěvuje a vrací se pak s mnoha dušemi do nebe. I naši strážní andělé nás navštěvují. Vždy, když některé duše rozmnoží počet vyvolených, je tím Bůh oslavován a něco z této slávy padá i na jeho služebníka svatého Michaela. Je pro něho ctí přivádět k Pánu duše, které svou věčnost spojí se všemi vyvolenými.

Mohou se duše v očistci zmýlit v tom, co se v budoucnu stane?

Ano. Nemají lidé občas dojem, jako by Bůh sám své plány měnil? Může se stát, že Bůh ve své spravedlnosti chce některé lidi (provincie, říše…) potrestat. Je-li ale Boží spravedlnost odzbrojena modlitbou nebo jinými prostředky, pak může tuto zkoušku zmírnit, nebo dokonce udělit milost. Často též připustí, aby byly předpovězeny veliké události, nebo o tom některé duše zpraví, aby jeho trestům předešly, nebo je zadržely. Jeho milosrdenství je tak nesmírné, že sahá k trestům pouze v nejkrajnějším případě. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by vás v jediném okamžiku učinit dokonalou. Vidí ale mnohem raději, jak se namáháte, a přeje si, abyste poznala, jak tvrdá a drsná cesta je k vrcholu dokonalosti. Buďte velkorysá! Propůjčil Vám mnoho milostí a dá Vám jich ještě více než mnoha jiným, ale za to doufá, že ve Vás nalezne velmi oddanou duši plnou obětavé lásky. Jestliže budete proti slabostem své lidské přirozenosti jednat, proti svým náklonnostem bojovat a s živou vírou pracovat, pak se všechno Vaše očekávání uskuteční. Budete-li chtít, budete mít dost pevnosti, abyste přemohla všechny těžkosti, které se stavějí Vašemu sjednocení s Ježíšem do cesty. Stojí to hodně přemáhání zapírat se v každém okamžiku, ale člověk díky tomu prožívá velkou radost. Duše se musí uvolnit, osvobodit se postupně ode všeho, co ji obklopuje, a zvláště od vlastního já, své sebelásky a svých náruživostí a vášní, aby dosáhla sjednocení s Bohem. To je velmi tvrdá práce, a proto je jen málo duší, které to chápou.

Které hříchy se nejvíce trestají?

Hříchy proti lásce, nactiutrhání, pomluvy, nedostatek smířlivosti, hádky ze zištnosti nebo závisti – to všechno znamená na věčnosti velkou tíhu. Vezměme si třeba někoho, jehož mají ostatní za podivína, a proto se mu vysmívají. Mohl by však z něho být dobrý člověk, kdyby se s ním laskavě zacházelo. Pokud jej budeme odsuzovat, velice tím své duši uškodíme. Existuje také mnoho starých osamělých lidí, kteří naříkají, že jim nikdo nepomůže. Přitom poblíž žije mladá rodina, ale nikoho z nich ani nenapadne nabídnout svým nemohoucím sousedům pomocnou ruku. A přece právě skutky lásky budou na věčnosti nejvíc odměněny. Jak často se hřeší nelaskavými řečmi a soudy, o tom by se dala napsat celá kniha. Slovo může zabít, ale také uzdravit. Láska přikrývá množství hříchů. Buďme laskaví hlavně ke svým nepřátelům. Být dobří k těm, kdo nám dobro prokazují, je snadné. Ale činit dobře těm, kteří vůči nám pociťují nepřátelství, to je to, co od nás žádá Spasitel. Tím bychom mohli z mnohého nepřítele učinit svého přítele a ušetřit si velkou část očistného procesu.

Je třeba odpouštět až za hrob?

V této souvislosti vzpomeňme příklad jednoho rolníka, který si stále stěžoval, že nemůže postavit stáje, neboť pokaždé se mu stavba záhadným způsobem zbortí. Později mu někdo poradil, aby se zamyslel, zdali nemá mezi zesnulými nějakého nepřítele. Odpověděl: "Ale mám a hned jsem si myslel, že to může být jedině on a že mi ani z hrobu nedá pokoj." Bylo to tak, zesnulý si však pouze přál, aby mu rolník odpustil. Výčitky, které jej stále tížily, mu totiž bránily v odchodu do nebe. Dotyčný muž se však velmi zdráhal udělit zesnulému odpuštění. Tehdy se ho Marie Simmaová zeptala: "Nač se potom modlíš Otčenáš, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům? Vždyť prakticky Bohu říkáš: Nesmíš mi odpustit, protože já bližnímu také neodpouštím." Rolník uznal, že je to pravda, a rozhodl se zesnulému odpustit. Stáje poté bez problémů dostavěl.

Přijdou také děti do očistce?

Ano, také děti mohou přijít do očistce, a to i ty, které dosud nejsou školou povinné. Jakmile dítě ví, že něco není správné a přece to udělá, proviňuje se. Takové děti však nemají dlouhý ani těžký očistec, neboť jim chybí plné pochopení. Neříkejme však, že dítě tomu dosud nerozumí; dítě chápe víc, než si myslíme a má citlivější svědomí než dospělý.

Jak to, že ďábel disponuje tolikerým věděním?

Nelze se divit tomu, že ďábel a jeho společníci vidí do budoucna a vědí o věcech, jež se stanou. Ďábel je duch. Proto má více chytrosti a rozpoznávacích schopností než kterýkoli člověk na Zemi (s výjimkou několika svatých, které Bůh osvěcuje svým světlem). Ďábel všude obchází a snaží se rozpoutat nesvár a zlo. Vidí, jak to ve světě chodí, a svým ostrovtipem může předvídat mnoho věcí budoucích. Pro každého, kdo se stane jeho otrokem a kdo u něho hledá radu, to znamená smrt a zkázu. Je to jeden z hříchů, který se protiví Bohu.

Kdybych si fakt, že vás slyším, nechala jen pro sebe, mělo by to následky?

Bylo Vám ponecháno na vlastní vůli o celé věci pomlčet. Protože však člověk žije na Zemi, je vůlí Boží, aby se zdokonaloval přiměřeně radám, které mu za tímto účelem Bůh uděluje. Bylo tedy zcela správné, že jste se někomu svěřila, i když Vás to stálo tolik přemáhání.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.

Litva byla poslední zemí v Evropě, která přijala křesťanství, došlo k tomu až roku 1387. Přesto se stala v průběhu své historie výrazně křesťanská. Dnes se hlásí ke katolictví osmdesát procent z necelých čtyř miliónů jejích obyvatel. Vzájemně se tu doplňuje a prolíná pravoslaví s římskokatolickou církevní orientací. Křesťanské symboly nalezneme po celé zemi. K významným památníkům patří Hora křížů. Je to místo neopakovatelného vzhledu a duchovní síly.

Velikonoce byly původně pohanské slavnosti na prahu jara, oslavou přechodu ze zimní tmy do světla, vstupu do nového života. Slaví je téměř všechny národy po jarní rovnodennosti, a to buď ve spojení se solárními, nebo s lunárními motivy. Velikonoce jsou také nejstaršími křesťanskými svátky, památkou na Kristovo umučení a zmrtvýchvstání.

Duše, jež zmateně bloudí mezi světy, v zoufalství a opuštěnosti, neboť se jim dosud nepodařilo zbavit se své nevědomosti a svých nedostatků, přicházejí občas za těmi, kteří dosud žijí, aby si vyprosily jejich pomoc, lásku a odpuštění. Ačkoli v nás tyto situace často vzbuzují úzkost a obavy, pokusme se překonat svůj strach a věnujme těm nešťastným bytostem aspoň jednu tichou modlitbu. Několik upřímně míněných slov mnohdy způsobí zázrak, neboť soucit a láska jsou tím pravým klíčem, který otevírá bránu k blaženosti a vykoupení.

Buď člověk svým činným duchovním okem (vnitřním zrakem) vyciťuje existenci dokonalých vzorů všech ve hmotnosti existujících věcí. Současně vnímá zákonitosti, jimiž se vše existující řídí neboli Řád stvoření (schopnost vnímání dokonalosti věcí je synonymum Platónova "světa idejí", Ježíšova "království nebeského" nebo Abdrushinova "Prastvoření"). Schopnost takto vnímat svět je manifestací toho, že v takovém člověku zůstala zachována schopnost vnímání absolutna neboli odstínu "Světla". Ježíšovou terminologií je tato vlastnost duše člověka označena tak, že "je z Boha, a proto slyší jeho hlas". Takto svět vnímajícím lidem říkali marxisti "idealisté" a současní tržní ateisti jim říkají "naivní snílci".