Napadlo někdy někoho ze čtenářů, jaké by bylo spatřit na vlastní oči tak přirozený organismus, jakým je řeka, od jejího zrodu až do místa její přeměny? Porovnat povahu řeky coby horského potoka s líným valením se mas vody v rozsáhlé nížině? Žít aspoň chvíli to, co žije řeka? Cítit tu překrásnou očistnou sílu, která je vyvážená nebezpečím místy až smrtelným?

Možná ano, možná ne, ovšem podívat se na to, jak to viděl někdo jiný, očima pozemskýma, chvílemi plnýma snů a tužeb, chvílemi zase plnýma zcela přízemních logistických detailů.

Jak tedy dojde k naplnění touhy vidět celé české Labe? Zprvu přišla myšlenka, bláznivá až běda, jak bych to přece dokázal! Pak fáze uvažování. Kdybych toto udělal tak a tamto onak, vyšlo by to. A po obstarání si potřebných map byla najednou cesta otevřená. Poté první vhodná příležitost a jel jsem k prameni Labe. Takový hezký jednodenní autobusový výlet však odstartoval celou sérii příhod, poznání mnohdy až překvapivých a bezpočet fotografií řeky, které zachytily více než jen sílící vodní tok.

Pramenná část Labe

Řeka Labe pramení na místě zvaném Labská louka ve výšce 1386 m n. m. O tom, zda vůbec leží na českém území, nebylo poměrně dlouho jasno. V Krkonoších moc Čechů nežilo, okolí obývali především etničtí Němci, kteří přišli na české území. K definitivnímu verdiktu došlo až v roce 1684. Okolnosti byly dramatické. Královéhradecký biskup Jan Kryštof  z Tallenbergu se 19. září toho roku vydal vysvětit pramen Labe. Nezbytné věci k obřadu mu nesl velbloud, který však v půli neschůdné cesty vyčerpáním klesl. Lidé nakonec k prameni došli, ač počasí bylo krajně nepříznivé. Farní kronika říká, že po biskupově vnoření kříže do vody náhle vichřice ustala a vysvitlo slunce. Tímto aktem se stalo celé území kolem pramene Labe českým.

Možná mnozí považují za pramen Labe studánku pod ním, ale to je spíše vděčné místo  k fotografování a spočinutí po namáhavém výstupu. Řeka pramení o něco výše v rašelinných travinách. U studánky naše oči zaujmou erby 14 českých a 14 německých měst, kterými Labe protéká. Z Labe tu lze bez obav pít. A co znamená pít vodu téměř z pramene veliké řeky takto přímo? Je v tom symbolická příprava na dalekou cestu. Stojí zato se napít, pak se postavit očima po proudu a nechat působit nejobyčejnější a přitom tak vzácnou tekutinu ve svém nitru. V tu chvíli se poutník stává součástí vyššího celku, podstaty života, samotného Boha. Výše  v horách nám může připadat, jako by byla moderní civilizace utopená kdesi dole.

Labe vysokým spádem

Až k Labské boudě se Labe o síle potůčku prodírá mezi kameny na Labské louce v mírném spádu. To se však záhy mění a za přibírání dalších malých potůčků a pramínků Labe sílí a přechází v Labský vodopád. Z takové tříště vody doslova čiší dětská radost ze života, která si žádných starostí nepřipouští. Omýt si tu znavené nohy v horském proudu není pro obtížný přístup snadné, ale zato překrásné. Voda tu místy doslova prolétává, vidět ji v  úzkých skalních skluzech připomíná tok lidského života ve chvílích, kdy člověk vlastně neovládá vůbec nic, je tažený někým či něčím a není radno se vzpírat. Kdyby snad toto někomu připomínalo vojnu, náhoda to zajisté není. Ale co letí prudce a rychle, to brzy doletí a voda se zase zklidní. Posílená říčka pokračuje hlubokou Labskou roklí, kde spatříme zemní laviny, zvané mury. Labe tu v malých peřejích stále klesá prudkým horským spádem. Kolem je tolik nádhery, že je třeba si dávat pozor na cestu. Ač horské chodníčky velice usnadňují překonávání výškových rozdílů, tak jsou mnohdy zrádné a kameny na nich kluzké.

Historicky první umělé přemostění Labe je bytelná dřevěná lávka na turistické cestě. Při uvědomění si přístupnosti terénu je třeba vzdát čest jejím stavitelům. Odtud pokračuje říčka Labským dolem a její spád je již o poznání mírnější. Lidské ruce do jejího toku téměř nezasahují. To dalo vzniknout překrásným přírodním scenériím, jakými jsou padlé stromy jako přirozené mosty, nebo maličké tůňky, které podpírá naplavené dříví. Právě tak vypadá surový horský tok, tolik vzdálený reklamním turistickým snímkům.

Vidět přes Labe Pančavský vodopád, je jako ocitnout se v Krakonošově království. Úzká stužka vod říčky Pančavy nekompromisně překonává skály s divokostí lasičky a elegancí dvorní dámy. A široké skluzy spojeného toku doslova uchvátí, vždyť po 3 km své životní pouti se tu Labe rozlije do šířky přes 10 metrů a voda se po skále žene při několikacentimetrové hloubce jako namydlený blesk, aby se záhy zklidnila a nabrala sil pro další kousky.

Takový průběh toku připomíná dětství. Malý človíček nedbá rad zkušených, žene se prudce a bez obav cestou, která se před ním otevírá. Velice rychle se učí a překonává překážky bez ohledu na ztráty, se kterými nemá potřebu jakkoliv kalkulovat. Uklidní se jen na chvíli a pak o něco pomaleji pokračuje dál. S pokračujícím věkem mnohé chápe, ač minulé události jsou již nevratné, nebo jen do té míry, pokud voda dokáže téct do kopce.

Od soutoku s Pudlavou

Prvním významnějším levostranným přítokem Labe je říčka Pudlava. Vlévá se do Labe  v  protisměru. Zní to divně, ale ve skalním prostředí vysokých spádů je to pochopitelné. Jenže tento jev se později vyskytuje i v prostředí písečných naplavenin, kde už se to jeví jako odpor přírodním zákonům. A i takové to dále na Labi je.

Pod soutokem s Pudlavou se Labe znatelně mění. Vede podél něj asfaltová cesta a tomu odpovídá také zpomalení toku, větší množství kouzelných tůní a snadnější přístup k břehu.

V  těchto místech lze běžně spatřit ryby. Jsou to buď pstruzi, nebo siveni, kteří po umělém vysazení pro svoji vyšší odolnost vůči kyselosti pstruhy částečně vytlačili. Dorůstají tu jen velikostí, že by se sotva vešli do dlaně. Na dně se již tu a tam objevuje naplavený písek, který střídají skluzy pohádkových tvarů, vějířů a nálevek, které místy přecházejí v mírné vodopády. Trpasličí písečné pláže na březích drobných meandrů vyzývají k posezení a na kamenité ostrůvky se dá přeskočit. O vnitřní síle malých říčních ostrůvků se nedá pochybovat. Při pohledu po proudu a spojení s pevným zemským živlem z duše záhy odtékají naše pozemské starosti a božské doteky jako by do nás proudily nebeským vějířem.

Špindlerův Mlýn

Pozemská cesta Labe se blíží ke Špindlerovu Mlýnu. Město je třeba chránit, proto byl říční tok regulován a svázán množstvím malých jezů a malých horských přehrad. Řeka tu poznává, že člověk si s ní dále bude pohrávat k obrazu svému, od přirozenosti tak vzdálenému. Kamenná navigace doslova svítí do okolí a může to připomínat povrchový lom. Naštěstí tato oblast není příliš dlouhá.

Blíže Špindlerovu mlýnu jsou jezy starší a mnohem lépe zapadají do okolí. Jsou nízké a následují téměř jeden za druhým. Při vtoku řeky na území města nás přivítá malý betonový bunkr z dob konce 1. republiky, zvaný řopík (ŘOP-Ředitelství opevňovacích prací, které ve 30. letech bunkry stavělo). Jsme v Sudetech a při podobných pohledech se můžeme zamyslet nad minulostí. A nezapomínat na stále platné: Kdo odmítá poznat svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu.

Bílé Labe významně posiluje Labe právě ve Špindlerově Mlýně. Po tomto soutoku proudí řeka nejenom mezi regulovanými břehy, ale také po kamenných lavicích, ve kterých místy vymílá misky a působí dojmem až pohádkovým. Když si na takovém místě udělá sedací zastávku zamilovaný pár, měl by jej poutník jen tiše minout a nechat tak posilovat jejich vzácnou lásku kouzelnou mocí živoucí tančící řeky.

Břehy řeky tu spojuje mnoho mostů a lávek, v hustší městské zástavbě je celý tok oboustranně regulovaný a malými jezy zpomalovaný. Slunce do našich duší tu vnáší svatý Jan Nepomucký, jehož sochy jsou již po staletí umísťovány k jakékoliv vodě na památku jeho mučednické smrti v roce 1393. Ateističtí turisté v jeho soše spatřují sice pouhou kulturní památku a někdy i tmářský přežitek, kdo však odpoví na námitku, že právě ateismus je pohled do tmy poznání sebe sama...

Hned pod Špindlerovým Mlýnem začíná vzdutí první ze dvou přehrad na Labi, která se jmenuje Labská. Byla dobudována v roce 1916, vysoká je přes 40 metrů a dokáže zadržet téměř 3 miliony kubických metrů vody. Při prudkých krkonošských deštích dokáže výrazně zmírnit průtok a její vybudování je zajisté civilizačně zdůvodnitelné. To však nic nemění na tom, že duše řeky tu dostává pořádný šrám. Málo proudící voda v hlubších místech ztrácí na své vitalitě a vlastně každá řeka pod přehradou jako by byla o něco ochuzená. Jenže řeka je živoucí organismus a neúnavný bojovník, který se nevzdává!

K Vrchlabí

Příležitostí k boji má řeka, podle které vede frekventovaná silnice, rozhodně dostatek. Pohozené použité panely časem jistě zdolá, ale lidská povýšenost je nekonečná. Po cestě do Vrchlabí svazuje levý břeh Labe opěrná zeď. To je pro řeku jak struhadlo na tváři. Líbit si to nedá a při velkých vodách často kus takové zdi dokáže vzít. O tom, co dokáže zuřivá řeka, by mohla řada našich obyvatel sáhodlouze povídat po událostech posledních let.

Kdo se na takové cestě zastaví a pohlédne Labi v tvář, rozhodně neprohloupí. Řeka tu teče po kamenitém dně a na mnohých místech opět po kamenných lavicích, kde dosahuje šířky několika metrů, aby později vklouzla do úzkých kamenných žlabů, kterými voda doslova proletí. Tímto průběhem toku se voda stává živější, což lze vycítit i bez silného mikroskopu. Stačí pohled na hladinu a člověka prostoupí nádherná sounáležitost s vyšším bytím, právě taková, o níž mnozí sní, jezdí za ní na druhý konec světa a přitom ji mohou mít doslova za humny, pokud se místa týče a vždy a všude ve svém nitru.

A co ještě lze spatřit podél Labe na jeho daleké pouti? O tom si povíme příště.

Důkladný obrazový doprovod naleznete na www.reka-labe.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2014.