Nikdy jsem nepoznala kočku, jako byl Žralok, kocour mé sestry Susan. Potrhlý devítikilový kocour, šedý dravec. Během návštěvy u Susan jsem obvykle spala na pohovce. Ráno mě probudil Žralok, který mi vyběhl po hrudi a vrazil mi jednu do zubů. U snídaně jsem si postěžovala: "Susan, ten kocour mě asi nesnáší, před chvílí mi dal pěstí do brady". Susan se rozesmála. "A jéje, zapomněla jsem ti říct, že tak oznamuje, že má hlad. Tohle ale dělá jen v případě, že se v noci sám neobsloužil z lednice. Roky jsem z toho obviňovala manžela", povzdechla si Susan kajícně. "Mizela i natvrdo uvařená vajíčka, skořápky a všechno jídlo se válelo po celé kuchyni."

G. B. Shaw kdysi řekl, že člověk je kulturní v té míře, v jaké rozumí kočkám. I když nelze tento výrok zobecňovat, měl svým způsobem pravdu. Jestliže chcete hlouběji nahlédnout do historie a světa tohoto zvláštního zvířete, pak navštivte muzeum u nás zcela ojedinělé, Muzeum koček na zámku ve Lnářích. Založila ho před časem paní Alena Vaníčková a jak říká: " Na začátku v tom bylo spíš trošku recese, nevyužitý prostor, ale především moje láska ke kočkám."

Už řadu týdnů jsem si všímala drobného, ale mrštného kocourka s potrhanýma ušima a bojovným duchem tygra, který se nám potloukal po zahradě. Náš dům stál o samotě, daleko od ostatních sousedů, takže mi nešlo do hlavy, jak si k nám našel cestu. A samozřejmě, jakmile jsme pochopili, že má hlad, rázem jsme hodili za hlavu svoji zásadu toulavé kočky nekrmit.

Ruth zavolala do veterinární nemocnice, kde jsem pracoval, a svěřila se, že její kocour se v posledních několika dnech chová divně. "Nemohl by někdo přijít a Alberta vyšetřit?" žádala stará paní naši recepční. Recepční jí položila obvyklou otázku: "Nemůžete přinést Alberta k nám? Nemůže vás dva někdo přivézt? Nemůžeme vás dovézt my?" Rutht vysvětlila: "Neřídím. Nemám příbuzné, co by mě k vám přivezli. Nechci, abyste mě tady vyzvedli. Chci, abyste přijeli ke mně. Můj kocour je pod postelí a odmítá vylézt. Dělám si kvůli němu starosti. Prosím vás, přijeďte!"