Po rozpadu Sovětského svazu získala Gruzie po dlouhých více jak dvou stech letech samostatnost, s výjimkou čtyř let svobody, nakrátko nabyté hned po Říjnové revoluci. Je dnes suverénním státem, který výrazně usiluje o vstup do společenství Evropské unie.

Její jméno, vyslovované jako ?Georgia?, se odvozuje z rytířské tradice svatého Jiří. Obyvatelé jsou právem hrdí na bohatou historii, počínající před více jak dvěma tisíci lety. Starobylé památky jsou s úctou a pečlivostí udržovány a s obdivuhodným úsilím začleňovány do kultury dneška. Řadu let byla pro mne Gruzie vysněnou zemí, až přišel čas, kdy jsem mohla v průběhu dovolené alespoň nahlédnout do míst, kde se pěstuje nejlepší a nejstarší víno na světě, kde v ulicích voní právě upečený chléb, kde hospodyně vyrábí čerstvý sýr a kde ?tamada? pronáší přípitky na uvítanou hostům, kteří jsou ?darem od Boha?.

Tbilisi je městem mnoha tváří

Gruzínské hlavní město dýchne na každého návštěvníka především svou podivuhodnou historií. Král Vakhtang Gornasali, nazývaný ?otec gruzínského národa?, založil Tbilisi už v 5. století n. l. Jeho obrovská socha, zvedající se nad řekou Mtkvari poblíž mostu Metechi je nepřehlédnutelná. Je jakýmsi srdcem města, střežícím vznešený odkaz do našich dnů. Odtud můžeme projít starým městem a obdivovat historické domy, vyzdobené dřevěnými pavlačemi a balkóny s rámováním do podoby vyřezávaných krajek a potom se vyšplhat na okolní kopce s mnoha pozoruhodnostmi.

Než vystoupíme k pozůstatkům pevnosti Narikala, která chránila město před vpády řady nájezdníků, od Peršanů přes Mongoly, Araby a Turky, zastavíme se u místních lázní, jejichž příjemnosti opěvovali Alexander Puškin i Alexander Dumas. Podle horkých pramenů, zde využívaných ke službě lidem, dostalo své jméno i město, neboť Tbilisi by se dalo z gruzínštiny přeložit do češtiny jako Teplice. Král Vakhtang prý tu na lovu sestřelil orla, který se po pádu uvařil v jezírku s vroucí minerální vodou. Podél říčního toku se dá dále projít k vodopádu, který je spoután úzkou soutěskou. Naskýtá se tak nebývalý pohled uprostřed milionového velkoměsta. A při procházce za divem přírody je to jen odskok do současného dění. Na cestě pod širým nebem se právě vystavuje soubor fotografií odvážné muslimské dívky, íránské královny krásy, která svými portréty chce neotřele bojovat za práva žen.

Ještě trochu udýchána prudkým výstupem k bráně pevnosti se nechám zlákat zpěvem k poctě svatebčanů, který vybízí ke vstupu do starobylého kostelíka z 9. století. Vládne tu příšeří, světlo svící a hlavně ikonostas se Spasitelem a Bohorodičkou. Přikrývám ramena a hlavu tenkým mušelínovým šátkem, neboť tak velí místní mrav, vycházející z pravoslaví. Posvátnému místu je třeba vzdát náležitou úctu. Zvenčí pak vychutnávám panoramatický pohled na město, který umocňuje silueta velkolepé katedrály se zlatou bání, monument křesťanství, zbudovaný na protějším kopci v nedávné době z popudu prezidenta. Jen pár minut chůze dovede zvědavé návštěvníky k soše Matky Gruzie, památníku ze sovětské éry, která má v rukou džbán s vínem pro vítané hosty a pro nepřátele přichystaný meč. Pozornost upoutá také lanovka, přivážející méně zdatné turisty na další, tentokrát mírně zalesněný kopec.

A potom zpět k řece, je tu nový prosklený most, zvaný oficiálně most Míru. Tvarem připomíná vlající kus látky. Současníci, netající se smyslem pro humor a ironii, ho přezdívají ?Míšovy pemprs?. To podle jména současného poměrně mladého prezidenta, čtyřicátníka Michaila Saakašvilliho, který se snaží za každou cenu vtisknout zemi své představy modernosti. Jeho žena je americká novinářka, on sám pobýval a studoval řadu let v USA. Další novou stavbou ze skla a betonu, vyrostlou u řeky Mtkvari, kterou jsem si se zájmem prohlédla a kterou chválím, je dům určený pro záležitosti občanů. Člověk tam nalezne vše, co potřebuje s úřady vyřídit. Od policie přes právní poradnu, finance, daně i nejrůznější evidence. To vše v kulturním prostředí, bez front, s možností posedět v příjemné prosklené kavárničce s výhledem na dění v okolí. Značnou přitažlivost pro místní i náhodné návštěvníky má tak zvaný Suchý most, který se ve skutečnosti nad řekou ani neklene. Denně se tu koná trh se starožitnostmi, mincemi, odznaky i jinými odloženými věcmi, jsou tu k vidění staré obrazy a ikony, doplňované právě dokončovanými výtvory současných umělců. Je to pastva pro oči i ráj těch, kdo s oblibou smlouvají. Můj muž tu před lety nakoupil jídelní příbory, které chováme jako rodinnou vzácnost a já dnes spatřuji takových vzácností celou dlouhou řadu.

Ráda budu vzpomínat na večeři, kterou jsme si s přáteli objednali v jedné z restaurací v podzemním sklípku poblíž centrálního náměstí Svobody. Za přijatelnou cenu jsme okusili mnohé speciality i výborné gruzínské víno. Stůl byl plný talířků a misek s několika chody, každý si přitom volil kombinace podle chuti a vůně. Osvěžující zeleninový salát s rajčaty vynikající chuti, zajímavě ochucený natí petržele a hlavně kopru, jen doplňoval hlavní jídla jako šašlik z vepřového, hovězího a skopového masa; placičky z mletého hovězího a vepřového masa opékané na rožni či charčo - pikantní hovězí guláš s ořechy, podávaný s kukuřičnou kaší. Já si při tom degustačním hodování nejčastěji přidávala dušený lilek s ořechovou omáčkou. Mé chuťové pohárky se přitom sytily lahodou.

Lidová muzika, složená z hráčů na staré strunné nástroje, doprovázená duněním bubínků, vyhrávala k tanci tanečníkům neuvěřitelné lehkosti a grácie, kteří předváděli na parketu starodávné i současné tance. Výskoky, podřepy i piruety tří mužských tanečníků měly svést uhrančivé černé oči mladičké ženy v dlouhých vyšívaných šatech, která vedle nich kroužila s pohyby mladé šelmy. Co pohyb, to svůdná krása.

Svatá Nino vztyčuje kříž

Gruzie je doslova poseta významnými křesťanskými památkami. Starobylé kostely a kláštery nemůže v této zemi cestovatel minout. Patří mezi první země, které oficiálně přijaly křesťanství. Bylo to roku 337, kdy svatá Nino nad soutokem řek Mtkvari a Aragvi postavila kříž, svázaný z větví vinné révy. Stojím na kopci a sleduji, jak hluboko pode mnou spojují svůj běh dva vodní toky v krajině zelené a malebné. Radostná zvěst v ní našla úrodnou půdu téměř o půl tisíciletí dříve než u nás. Gruzínci mají i originální abecedu, v níž byly zapsány svaté knihy a která je klíčem ke vzdělanosti národa až do našich časů.

Od 4. století proudí na místo zvané  Jvari ? Kříž mnozí poutníci. V 6. století tu nechal postavit vévoda Guaram kapli, která byla roku 604 přestavěna do současné podoby. Přicházejí mladí i staří, autobusy přivážejí malé školáky. Všichni se postupně střídají v těsném vchodu s pískovcovým portálem, který je zdoben dvěma anděly, nesoucími rovnoramenný kříž. V přítmí kostela probleskuje světlo štíhlých obětních svíček u obrazu svatého Jiří, patrona země. Svatyně má tradiční podobu gruzínských kostelů, vycházející z vícebokého půdorysu soustředných čtverců. Zvenčí se dochovaly, tak jako u mnohých jiných kostelů, zbytky obranných zdí, vzbuzující celkový dojem pevnosti, která chránila obyvatele před mnohými nepřáteli, ohrožujícími jejich zemi.

Jen pár kilometrů odtud se nalézá Mccheta, duchovní centrum a bývalé hlavní město Gruzie. Mnozí ji označují za gruzínský Vatikán, sídlí tu patriarcha a stojí patriarchální katedrála Svetitskhoveli, v níž je ukryta nejvzácnější gruzínská relikvie, Kristovo roucho. Podle legendy měl tento oděv na sobě Ježíš Kristus v den ukřižování a římští vojáci o něj metali los. V té době dlel právě v Jeruzalémě gruzínský obchodník, který od jednoho člena popravčí čety část roucha koupil a následně přivezl do Gruzie. Svou současnou podobu získala katedrála mezi lety 1010 až 1029. Vedle svatého roucha vlastní i zázračný uzdravující sloup, kopii Kristova hrobu a je zde pochováno také několik gruzínských králů a královen.

Jistě stojí za zhlédnutí tento velkolepý svatostánek, chráněný organizací UNESCO. My po krátké prohlídce směřujeme ještě dál na severozápad k městu Kutaisi, v jehož blízkosti stojí slavný klášter Gelaty. Je to celý soubor staveb, jehož hlavní chrám je proslaven zlatou mozaikou Panny Marie Bohorodičky, umístěnou v samém středu nad ikonostasem i bohatou mozaikovou výzdobou s biblickými výjevy, zdobícími všechny postranní stěny. Jde o opravdový unikát, vynikající svou zachovalostí. Kdo vstoupí, je doslova unesen neobvyklou krásou. Přitom jsou to umělecké práce staré už téměř tisíc let. Navíc je třeba mít na paměti, že většina kostelů je v Gruzii bohatě vyzdobena freskami, které jsou jen částečně původní. Některé byly obnoveny, jiné zcela nově vytvořeny teprve v posledních letech a jde zde o skutečný unikát.

Místo je spojeno se jménem a prací snad nejslavnějšího z gruzínských králů Davida Budovatele (1089-1125), za jehož panování byla země mocným státem i centrem křesťanství a vzdělanosti a stala se též důležitým střediskem pěstování vína.  Podle vlastního přání je David Budovatel pochován za jednou ze vstupních bran kláštera pod kamennou deskou nesoucí jeho jméno. Každý, kdo sem přijde, musí se nohou dotknout pamětní královy desky a připomenout si tak dědictví velkého panovníka i jeho pokoru. Do brány byla začleněna vrata, ukořistěná po porážce jedné z nepřátelských bojových hord. Zajímavé je, že právě těmito vraty vstoupil do areálu kláštera a prošel po kamenné desce se jménem Davida Budovatele u příležitosti slavnostní bohoslužby po svém zvolení i prezident Michail Saakašvilli. Symbolicky tak naznačil, o jaké tradice se chce ve své práci opírat. Ostatně v roce 2013 končí jeho volební období a národ brzy zhodnotí prezidentovo úsilí.

Svanetie ? divoká krása lidí a hor

Přiznávám se, že mým největším přáním bylo navštívit v Gruzii tajemnou horskou oblast, Svanetii. Bylo to kdysi malé království v klínu kavkazských hor, dostupné pouze dvěma vysokohorskými průsmyky. Jen několik let je tomu, co sem vede asfaltka a co je ke vstupu možné využít i místní letiště. Nicméně naše cesta malým mikrobusem je i tak náročná, časté sesuvy půdy a velkou část roku napadlý sníh dělají své.

Těším se, až uvidím první svanské  věže a až se potkám s domorodci, u kterých máme zajištěno bydlení i stravu v podobě vydatné snídaně a večeře. Trochu zklamání z toho, že část výpravy bude bydlet v novém moderním hotelu, v místě, kde jinak vládne skoro středověk, vyváží neopakovatelné pohledy na zasněžené velikány, v čele s pyramidovou Tetnuldi a v jejich stínu domky se suitou strážních věží. Jsme v Mestii, hlavním městě celé oblasti. Má pěkné nové náměstí, obklopené domy v alpském stylu, ve kterých zatím nikdo nebydlí. Uprostřed stojí socha královny Tamary, vnučky Davida Budovatele, která se zasloužila o rozvoj horských oblastí a jejich bezpečí vybudováním ochranných vrat v průsmyku, kudy vedla stará vojenská cesta na sever do Ruska a střední Asie. Chtěla bych poslat domů pozdrav, ale pohledy ani známky se tu neprodávají, pošta neexistuje, jak se dovídám od místního policajta. Zřejmě si Svanové nepíší a žijí v uzavřeném kruhu svých rodin, jak tomu bylo odnepaměti.

Návštěva tradičního svanského domu odkrývá mnohá tajemství. Donedávna náležel dům známé rodině Lari, od které stát odkoupil její majetek se snahou uchovat tradice. Provází nás mladá žena, která se do rodu provdala. Jde o bohatou rodinu, neboť k domu patřilo pět věží, které sloužily jako ochrana proti nepříteli. A nepřátel bylo dost, vždyť v kraji vládla krevní msta. Stačilo, když se muži dvou rodů nepohodli anebo byla unesena žena a hned tekla krev a končily životy mužských potomků. Počet věží a množství chovaného dobytka určovaly vážnost každé rodiny. Do věže vedly tajné vchody, které znaly jen členové rodiny. Vstoupil-li do falešného vchodu znepřátelený muž, stálo ho to život. V blízkosti věže nebo přímo v ní bylo třeba uchovat ve zvláštních nádobách dostatek zásob jídla, pití i pálenky, nutných k přežití. Středem vlastního domu byla veliká místnost s ohništěm uprostřed, kde se vařilo a zároveň pálilo vonné dřevo s dezinfekčními účinky. Stálo tu též krásně vyřezávané křeslo pro pána domu, zpravidla nejstaršího muže. Podél stěn ohraničovala tmavá dřevěná prkna místa pro spaní celé rodiny, pod nimi byl v zimních měsících ustájen dobytek, který zároveň zahříval obytný prostor lidí. Každý rod měl vlastní kostelík a vlastní hřbitov. Mnohý z těch malých kostelíků byl vyzdoben freskami a byl starý i stovky let.

Život starých Svanů je naplněn dobrým zdravím a klidem. Také je tu prý nejvíce stoletých lidí na světě. Jsou krásní, obvykle černě oblečení a důstojní. S jednou stoletou ženou a jejími třemi přáteli, kteří se právě sešli k podvečernímu posezení před domem, jsem si vyprávěla o životě a hlavně o jejím muži, slavném horolezci, zahynulém v horách. Byla štíhlá, jemná a měla dobrou paměť. Výborně mluvila rusky, i když stejně jako v celé Gruzii se tu mluví především gruzínsky.

Za poznáním odlehlejších oblastí se vypravíme do nejvýše položené vesnice v Evropě, zvané Ushguli. Nachází se ve výšce 2 300 m nad mořem pod velkolepým štítem pětitisícové Skhari (5068 m). Hned na kraji vsi je hospoda, kde se scházejí místní horalé i náhodní turisté. Pro vážené hosty je připraveno velké vyřezávané křeslo, pro mne postačí masivní stůl se židlí. Dávám si chačapuri, nejčastější gruzínské jídlo, které může mít Gruzín ke snídani, obědu i večeři. Je to placka z listového těsta, plněná sýrem či mletým masem. Zapíjím osvěžujícím pivem místní výroby. Den je jako z obrázku, jasná obloha a jen nepatrné mráčky posílají poutníkům poselství hor. Vyrážím úzkou kamenitou stezkou mezi domy a jejich věžemi, chvíli mě doprovází velký bílý ovčácký pes a potom už sama sleduji stužku horské cesty a kdesi v dálce se rýsuje postava kavkazského jezdce na černém koni. Věčně bílý štít majestátní Skhari se neustále přibližuje a zároveň stezka k ní jakoby neměla konce.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.