Lima – město legend a zázraků
Hlavní město Peru bylo původně nazýváno městem "Králů", protože bylo založeno španělskými dobyvateli o svátku Tří králů 6. ledna 1535. Sedmimiliónová jihoamerická metropole je místem obrovských sociálních rozdílů s rozlehlými chudinskými čtvrtěmi na předměstích, kde žijí lidé v chatrčích bez vody a elektřiny, a na druhé straně s luxusní čtvrtí Miraflores, kde přepychové domy s nádhernými zahradami střídají upravené parky. Obyvatelé Limy jsou známi hlubokou zbožností a dá se říci, že je všechny, bohaté i chudé, spojuje už od koloniálních dob velká úcta i láska k jejich svatým, kteří v tomto městě žili a poznamenali je svými skutky.
Svatí z kláštera dominikánů
Chloubou města je kostel Santo Domingo s přilehlým dominikánským klášterem. Lidé sem přicházejí uctít ostatky dvou oblíbených světců svaté Rosy a svatého Martina de Porres. Kostel byl založen roku 1540 na pozemku, který věnoval španělský conquistador Francisco Pizarro dominikánskému knězi Vincentu Valverde upříležitosti založení Limy, z vděčnosti za jeho účast při zajetí a následné exekuci posledního inckého vládce Atahualpy. Stavba komplexu, který v průběhu staletí odolal několika zemětřesením, trvala devětapadesát let a patří dnes k nejzachovalejším historickým objektům města. Klášter je dodnes činný, ikdyž část slouží jako muzeum. Do jeho rajské zahrady chodí návštěvníci odpočívat i rozjímat. Mají tu také pramen posvátné léčivé vody, který prý přináší hojnou úlevu nemocným.
Uzdravující ostatky Martina de Porres
Světec černé pleti Martin de Porres je uctíván nejen v Limě, ale po celé Latinské Americe. Jeho socha, která ho znázorňuje s metařským koštětem v ruce, zdobí oltáře mnoha kostelů. Byl synem Španěla narozeného v Peru a černošské matky, jejíž rodiče byli do země přivezeni jako otroci. Pro svůj původ si musel v druhé polovině 16. století zvykat od útlého mládí na ústrky a každodenní nadávky. Tak v jeho srdci brzy vyrostl pocit sounáležitosti a touha pomoci ostatním opovrhovaným. V patnácti letech se stal dominikánem s vědomím, že kněžství je mu pro jeho tmavou pleť navždy odepřeno. O to horlivěji se věnoval starým, nemocným a opuštěným lidem. Svou dobrotou a obětavostí brzy proslul a klášter se stal jeho zásluhou útočištěm mnoha potřebných. Časem se začalo mluvit o Martinových zázračných schopnostech. Přikládal své ruce na údy plné bolestí, uzdravoval a zmírňoval lidská trápení. Tento opravdový bratr všech utiskovaných zemřel ve službě bližním při epidemii cholery ve věku sedmdesáti let. Černá mramorová deska na jeho hrobě hlásá, že svatý Martin de Porres O.P. byl 6. května 1962 prohlášen papežem Janem Pavlem II. za svatého.
Před kaplí s Martinovým náhrobkem najdou návštěvníci vyobrazení zázraků, ke kterým podle záznamů svědků došlo i v nedávné době. Zdá se, jako by se světcova léčitelská moc přelila do jeho ostatků. První obraz zachycuje případ stavebního dělníka, kterému v roce 1947 spadl na nohu betonový blok a roztříštil ji. Končetina začala odumírat abylo třeba připravit amputaci. Když však na poslední chvíli přiložili ošetřující zdravotníci k černající noze ostatky svatého Martina, zrány začala proudit čirá krev a noha se vzápětí uzdravila. Druhý obraz vypráví příběh staré ženy s nevyléčitelným zhoubným nádorem, který už lékaři odmítli operovat. Její vnučka přijela až z Argentiny, aby nechala položit k postiženému místu posvátné ostatky. Za krátkou dobu se babička zvedla z lůžka nemocných jako zdravá a dožila se potom vysokého věku.
Když jsem stála před prostým náhrobkem černého světce a vkládala na něj svou ruku, připadalo mi, že blahodárná síla vstupuje i do mého těla. A lehounký, jemný úsměv zobrazu, zdobený svatozáří, rozjasňoval i moji tvář. U kohoutku, kde pod jeho obrazem prýštila posvátná voda, jsem omyla své skráně. Ale nepila, pamětlivá všech dobře míněných upozornění, že v Peru je pro zhýčkané žaludky Evropanů voda často závadná. Snad mi chybělo více víry.
Studna svaté Rosy
V klášteře Santo Domingo se nachází také krypta, kde spí svůj věčný sen "nejkrásnější peruánský květ", svatá Rosa z Limy. Pamětní deska u hrobky připomíná první světici Nového světa a patronku celé Latinské Ameriky. Je to místo častých modliteb a setkávání. Já tu potkala dvě mladé Peruánky, které poradily, kam zajít, aby se splnilo každé mé přání. Proti mostu přes řeku Rio Rimac stojí svatyně Santuario de Santa Rosa právě v místě, kde tato světice žila. U brány mne přivítal prodavač s nabídkou psaníčka "letecké pošty do nebe", zdobené svatou Rosou s Ježíškem v náručí uprostřed andělů. Je na nich předtištěna prosebná modlitba, řádky pro mou žádost, datum i místo pro podpis. Trochu dětinské, říkám si, ale záhy poznám, že tady se bere všechno vážně. Přání se házejí do studny svaté Rosy a je jich bezpočet. Nepřetržitě se střídají prosebníci, přicházejí studenti, prosté ženy z lidu, babička a maminka v náruči s nemluvnětem i elegantní podnikatel.
Svatá Rosa se narodila španělským rodičům v Limě 30. dubna 1586. Bylo to v době, kdy v Evropě považovali Peru za zem pohádkového zlata Inků, kde je možné kořistnicky vraždit a neomezeně vládnout. Vlastní jméno Isabela Flores Oliva si při biřmování nechala změnit na symbolické Rosa, což vyjadřovalo krásu lemovanou trním. Od útlého věku žila asketickým životem. Umrtvovala svou marnivost tak, že si drásala krásné oči, když je lidé obdivovali a zraňovala ruce, protože měly příliš jemný tvar. Když rodiče onemocněli a zchudli, věrně jim sloužila a v bídě prodávala květiny zvlastní zahrádky. Ve dvaceti letech se stala dominikánkou. I nadále přitom žila doma. Obývala chýši v koutě zahrady, kde spala na tvrdém loži a za polštář měla kus dřeva, které se dodnes zachovalo jako vzácná relikvie. Bičovala se a kolem pasu si uzamkla železný pás kajícníků, klíč od něho vhodila do šestnáct metrů hluboké studny. Vypráví se, že Rosa mívala ve své cele zjevení, při kterých nosila na rukou malého Ježíška a rozmlouvala sním. Zde uslyšela také výzvu: "Dej mi celé své srdce." Ochotně je obětovala s prosbou za obrácení nelítostných kořistníků v krví smáčené peruánské zemi.
Roziny skutky nejprve pohoršovaly spoluobčany a církevní činitele. Její láska však stále rostla s tím, jak se zhoršovaly její tělesné bolesti, až nakonec strhla a dojala celou zem. Legenda vypráví, jak jednoho dne u limských břehů Pacifiku spustil do moře kotvy obávaný anglický admirál a pirát Francis Drake, namísto očekávaného útoku však po několika hodinách nechal náhle vytáhnout kotvy a záhadně odplul. Prý se tak stalo díky přímluvným modlitbám trpící dívky. Rosa zemřela ve věku jedenatřiceti let a celé město kráčelo za její rakví. Po pětapadesáti letech v roce 1672 ji papež Klement X. svatořečil. Každý Peruánec se obrací s prosbami ke svaté Rose z Limy. Lapidárně to vyjádřil můj dobrý známý seňor Raul Pores, vzdělaný muž, který dovede vyprávět podivuhodné příběhy starých indiánských tradic: "Když mám nějaké přání, poprosím svatou Rosu a ona mi je splní." I já jsem měla v Limě své přání a vhodila psaní do studně. Splnilo se.
Ochranná moc Pána zázraků
Největší náboženská slavnost každoročně připadá v Limě na svátek "Pána zázraků". Velkolepá fiesta se slaví tři dny, od 18. do 20. října. Statisíce vyjdou do ulic, aby se účastnily posvátného procesí, nesoucího v čele patrona města Králů – ukřižovaného Ježíše. Připomíná se téměř tři sta padesát let stará událost. V městské čtvrti, která bývala na počátku 17. století vyhrazena opovrhované části společnosti, jeden propuštěný otrok vymaloval na obvodovou zeď scénu ukřižování Krista. Obraz byl fascinující a přitahoval pozornost mnoha lidí. Když při velkém zemětřesení v roce 1655 byla celá přilehlá městská část zničena a zcela neporušena zůstala jenom pomalovaná zeď, začalo se hovořit o zázraku. Po čase byl kolem památné zdi vystaven kostel Las Nazarenas. Od těch dob nepřetržitě přiházejí obyvatelé peruánské metropole se svými prosbami do ulice Huancavelica, která už dávno není na okraji města. Ve dnech fiesty pak přenášejí zdánlivě nekonečná procesí věřících za doprovodu indiánských kapel a lidových zpěvů kopii zdi s posvátným výjevem od jednoho limského kostela ke druhému, aby tak zajistili boží požehnání na příští rok pro celou Limu. Kéž Bůh chrání město zázraků!
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.