Ležela jsem na podlaze, zuřivě jsem kopala nohama a křičela, až mě bolelo v krku – to všechno jen proto, že mě moje pěstounka požádala, abych si uklidila hračky. "Nenávidím tě!" ječela jsem. Bylo mi šest let a nechápala jsem, proč se pořád tak vztekám.

Žila jsem v pěstounské péči už od dvou let. Moje skutečná máma se nemohla věnovat svým šesti dcerám tak, jak by potřebovaly. Protože jsme neměly tátu ani nikoho jiného, kdo by se o nás staral, rozdělili nás do různých dětských domovů. Byla jsem opuštěná a zmatená. Nevěděla jsem, jak lidem říct, že mě bolí duše. Vyjádřit co cítím, jsem uměla jedině zuřivými výstupy. Protože jsem byla tak vzteklá, vrátila mě pěstounka nakonec zpátky adopčnímu úřadu, a nebyla první. Myslela jsem si, že o mě nestojí nikdo na světě.

Pak jsem se setkala s Kate. Bylo mi v té době sedm a žila jsem už u třetí pěstounské rodiny, když k nám přišla na návštěvu. Pěstounka mi řekla, že Kate je svobodná a chce adoptovat dítě, ale mě nenapadlo, že by si mohla vybrat mě. Nedokázala jsem si představit, že by někdo chtěl, abych s ním zůstala napořád. Kate mě tenkrát vzala na výlet na farmu, kde se pěstovaly dýně. Skvěle jsme se bavily, ale já nepřemýšlela o tom, jestli se ještě někdy uvidíme. O několik dní později za námi přišla sociální pracovnice a oznámila mi, že mě Kate chce adoptovat. Také se mě ptala, jestli mi nevadí, že bych žila jen s jedním rodičem. "Já jenom chci někoho, kdo mě bude mít rád," byla má odpověď.

Kate přišla hned nazítří. Vysvětlila mi, že adopční řízení potrvá rok, ale že se k ní budu moci brzy přestěhovat. Měla jsem strach, že si to rozmyslí, až mě trochu pozná. Kate můj strach vycítila. "Já vím, že ti ublížili," řekla a objala mě. "Já vím, že se bojíš. Ale slibuji ti, že tě nikdy nepošlu pryč. Teď jsme rodina." K mému překvapení se jí oči zalily slzami. Najednou jsem si uvědomila, že je stejně opuštěná jako já. "Dobře… mami," odpověděla jsem.

Následující týden jsem se setkala se svou novou babičkou a dědečkem, s tetou, strýcem a bratranci. Byl to zvláštní pocit – i když příjemný – ocitnout se mezi cizími lidmi, kteří vás objímají, jako by vás opravdu měli rádi. Když jsem se přestěhovala ke své nové mámě, měla jsem poprvé v životě svůj vlastní pokoj. Na stěnách byly barevné tapety, přehoz na posteli měl stejné barvy, stál tu starožitný stolek a velká skříň. Měla jsem jen několik hadříků, které jsem si přinesla v sáčku z hnědého papíru. "Neboj se," řekla mi máma, "koupím ti spoustu nového oblečení."

Když jsem šla tu noc spát, cítila jsem se v bezpečí. Modlila jsem se, abych nemusela nikdy odejít. Máma pro mě hodně udělala. Zavedla mě do kostela. Dovolila mi chovat zvířata a zaplatila mi jízdy na koni a hodiny klavíru. Každý den mi říkala, že mě má ráda. Ale její láska nedokázala zahojit bolest, která zůstala v mém srdci. Pořád jsem čekala, že si to rozmyslí. Myslela jsem si, že kdybych hodně zlobila, nechala by mě jít, jako to udělaly všechny pěstounky před ní. A tak jsem se snažila jí ublížit dřív, než ublíží ona mě. Vyvolávala jsem hádky kvůli malichernostem a vztekala jsem se, když nebylo po mém. Když se mě máma snažila zarazit, uhodila jsem ji. Ona ale nikdy neztrácela trpělivost. Pokaždé mě objala a řekla, že mě i tak má ráda. Když jsem začala zuřit, nechala mě skákat na trampolíně.

Protože jsem neměla moc dobrý prospěch ve škole, když jsem se k ní přistěhovala, byla na mě velice přísná a nutila mě psát domácí úkoly. Jednou, když jsem se dívala na televizi, přišla a vypnula ji. "Můžeš se dívat, až dopíšeš úkoly," řekla. Vybuchla jsem. Vzala jsem knihy a hodila je po ní. "Nenávidím tě a nechci už s tebou být," vřískala jsem. Čekala jsem, že řekne, abych si balila věci. Když to neudělala, zeptala jsem se: "Ty mě nepošleš zpátky?" "Nelíbí se mi, jak se ke mně chováš," odpověděla, "ale nikdy tě nepošlu pryč. Jsme rodina a rodiny se svých dětí nevzdávají." Pak mi to došlo. Tahle máma je jiná. Ona se mě nezbaví. Ona mě má opravdu ráda. Rozplakala jsem se a objala ji.

V roce 1985, kdy mě máma úředně adoptovala, jsme uspořádali rodinnou oslavu. K někomu patřit je nádherný pocit. Záchvatů vzteku jsem se nezbavila hned, ale jak šel čas, zuřila jsem čím dál míň. Teď je mi šestnáct. Ve škole jsem se zlepšila. Mám koně, čtyři kočky, psa, šest holubů. A mám taky jeden sen: chci být veterinářkou. Rády děláme s mámou všechno společně; nakupujeme i jezdíme na koních. Usmíváme se, když lidé říkají, že jsme si moc podobné. Nikdo nevěří, že to není moje skutečná máma. Nikdy jsem si nedokázala představit, že jednou budu tak šťastná. Až budu starší, ráda bych se vdala a měla děti, ale když se to nepodaří, tak nějaké adoptuji, jako to udělala moje máma. Vyberu si vyděšené a polekané dítě a nikdy, nikdy se ho nevzdám. Jsem tak ráda, že to se mnou máma nevzdala.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.