Antické saturnálie čili oslavy zimního slunovratu bývaly oslavami narození Nepřemožitelného Slunce. Kristus byl v ezoterním poznání ztotožňován se Sluncem, byl slunečním Bohem, proto sestoupil k Zemi právě v době Vánoc, v době slavení zrození nového Slunce. I bílý kotouček hostie byl původně, než se to pozapomnělo, symbolem přijetí Kristovy slunečnosti do našeho lidského bytí.

Odmyslíme-li si nynější vánoční třeštění a jejich zvnějšnění do jakési sklerotické idylky, můžeme nalézat cosi božsky intimnějšího. Sluneční Dítě Kristova ducha, které v nejhlubší noci přinesla neskonale laskavá a čistá božská kosmická Matka ve svém zemském reprezentantu – Marii, je nám každoročně vkládáno do jesliček nitra. Je to pravzor lidství, který nám – když se k němu oddaně vtišíme – dává i možnost porovnání našich životních aktivit a obsahů s pravzorem čistého lidství. Předkové věřili, že toto naše niterné Jezulátko může sílit tak jako nové slunce, obnovené po zimním slunovratu. I ono nabývá na světle a teple. Sami si pak můžeme zkoušet rozeznávat to, co snese a neporuší jeho bytí od toho, co nám ho naopak zastře. Při poctivé snaze o probělení se k zimním mysteriím, stejnoměrně klidné jako padání sněhových vloček, se nechme přihýčkávat k našemu niternému Jezulátku, které k nám vztahuje svou náruč. Nechme se prodchnout jeho posvátnou obrozující silou nesmrtelnosti a mládí, nezranitelnosti a bezpečí. Nechme se prostoupit vědomím, že i my jsme dětmi nebeského Otce, Stvořitele všech bytostí. Máme proto božský původ a božské předurčení. Čistota a milost božího Dítka nás může vést přes smrt a zmar hříchu. Povede nás tiše a jemně k citům, myšlenkám i činům, které nebolí, ale hojí, neboří, ale tvoří. Proto začíná mystický vývoj v době Vánoc. Poklekněme v nitru před křehkostí tohoto Dítka a pochopíme jeho pevnost a všemohoucnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".