K nejimpozantnějším stavbám starého Egypta patřil chrám bohyně Isis. Podle líčení Platona, který chrám navštívil na svých cestách, byla uvnitř chrámu svatyně nepřístupná běžným návštěvníkům a nad vchodem do ní nápis: "Já jsem to, co bylo, co jest a co bude. Žádný smrtelník dosud nepozdvihl můj závoj."

Naše duše je dcerou nebes, odvěkou jiskrou, která tvoří lůno, ve kterém se vyvíjí nadčasové lidské Já. Tak jako se Kristus stal před dvěma tisíciletími jednou provždy ochranným Duchem Země, bude individuální duše bílé Marie provázet lidskou evoluci po mnohé věky. Tato duše mateřské lásky, prostoupená kosmickou moudrostí Sofie, stojí za mnohou pomocí lidstvu – ne jako duchovní učitel nebo zasvěcenec, ale jako milující matka, která v šíři své duše žije se všemi svými dětmi, vždy připravena pomoci či zmobilizovat k pomoci a inspiraci další řády duchovních hierarchií, pokud se na ni člověk upřímně obrátí. Není však sama. Odvíjí se od ní celý sestupný řetězec mateřské pomoci počínaje odvěkou makrokosmickou božskou Matkou přes Matku Zemi – duši naší Země – a přes zemskou Pannu Marii, rodičku Ježíšovu, pokračuje neskonalou milostí dál.

Před časem vyšla knížečka Dr. Glorie Polové s názvem Stála jsem u brány nebe a pekla, která se rázem stala bestsellerem. Jedná se o osobní svědectví paní Polové, která byla zasažena bleskem. Během komatu stanula na druhé straně skutečnosti – na onom světě, a směla se opět vrátit, aby vydala svědectví těm, kteří nemohou věřit. Ovšem ten, kterému se otevřou informace z duchovního světa, je pochopí podle své dosažené duchovní úrovně a ta mnohdy nebývá vysoká. Proto také jejich interpretace ostatním bývá hodně zkreslená, což je zrovna případ paní Glorie Polové. Jak už jsme uvedli výše, knížečka se stala bestsellerem a může tedy ovlivnit velkou část populace. Považujeme proto za nutné uvést vše na pravou míru a zařazujeme komentář pana Josefa Staňka.

Přítelkyně pana Thomase Allena, třiadvacetiletá Diana S. LeShanová, projevovala už od dětství nezvyklou jasnozřivost a stala se tak proslulou "hadačkou", že k ní její spolužačky přicházely s dotazy, zda budou zkoušeny v tom či onom předmětu a s jakým výsledkem. Diana jim vždycky naprosto přesně sdělila výsledek zkoušky a dokázala s neomylnou jasnozřivostí rovněž předpovědět, jak se společenský či intimní život spolužaček bude odvíjet v budoucnu. Říkali o ní, že je čarodějnice, a dostalo se jí i přezdívky Sibylla. Diana si už od svého patnáctého roku uvědomovala, že ve chvílích duchovního uvolnění dokáže vidět skrze některé lidské osudy a číst v budoucnosti svých bližních. Naučila se pronikat i do minulosti tak vzdálené, která se odehrála před hranicí přítomného života. Brzy pochopila, že takto vzdálené děje jsou obrazy pocházející z minulých životů.

Je jistě dobré cvičit si a probouzet pocit sounáležitosti s lidstvem stavěním hrází proti různým zhoubám. Je užitečné probouzet vědomí a svědomí druhých psaním petic, článků, organizováním protestních akcí apod. (pokud tím jen nehovíme sebezálibnému pocitu vlastního hrdinství a spravedlnosti). Je krásné bránit jediný strom, i když kolem jsou či budou káceny tisíce dalších. Je dobré hájit čistotu jezírka, přestože bude časem zaplaveno mohutným přívalem bahna, a ucpávat palcem díry v hrázi rybníka, která se začíná na řadě míst protrhávat. Je dobré postavit balvan do cesty lavině... To všechno jsou ale jen dočasné zábrany, jež v proudu sílícího materializmu a destrukce vezmou za své.