Mladý muž sedí u cesty. Kolem něj je krásný les, zpívají ptáci, voní vzduch a on? Jako by nevnímal tuto krásu. Sedí s hlavou skloněnou a dívá se na obyčejný cínový pohár ve svých dlaních.

Najednou kolem něj prochází žena. Stará žena, její šedé vlasy jí padají na ramena a její postava je již věkem shrbena. Její šaty jistě také pamatují lepší časy. Zastaví se před mladíkem a krásným jemným hlasem pronese: "Cítím z tebe zoufalství a bezmoc. A přitom je dnes tak krásně a ty držíš v rukou tak krásný pohár."

Mladík zvedne hlavu a oči smutné a prázdné upírá na stařenu: "Mohl jsem mít tolik a nemám nic."

Stařenu tato věta zaujme a sedne si na kámen vedle něj: "Proč myslíš, že nemáš nic?"

Mladík začne vyprávět. Nějaký čas pracoval u kupce ve městě. Byla to velmi těžká práce a kupec si ho považoval, a tak mu řekl, ať si za svou práci vybere nějaký pohár z jeho sbírky. Byly tam poháry krásné, zdobené i drahými kameny. Jenže on si vybral ten, který mu poradil jeden starý lokaj. Velice si toho starého lokaje vážil a poslechl. Vzal si právě ten pohár, který drží v ruce. Ale nyní má pocit, že ho starý obelhal.

Stařena vzala do rukou pohár, byl obyčejný, cínový, tak akorát na jeden doušek vody. Usmála se: "Starý měl pravdu. Zlatem a drahými kameny nezaplatíš to, po čem tvoje duše touží. Tomu, kdo opravdu žízeň má, jeden doušek stačí. A ten, komu nestačí, žízní celý život. Víš, neustále měříme svůj život podle toho, co dostaneme, co získáme, anebo se bojíme o to, co již máme. Jen moudří se ptají, co mohou dát. Byť by to byl jeden doušek, který nabídneš žíznivému, víš, že pro tento okamžik má tvůj život smysl. Buď šťastný, protože máš co nabídnout. Věř, že tento obyčejný pohár může být pro jiného grálem. Pro ty, kdo vidí, cítí, ale hlavně chtějí vidět a chtějí cítit."

Žena vstala, ve studánce u cesty nabrala vodu a podala ji mladíkovi. Mladík vstal, podíval se jí do očí a napil se. Zatočil se s ním celý svět. V ženiných očích uviděl vše to, po čem tak toužil. Naplnilo mu to srdce. Jeden doušek obyčejné vody z obyčejného poháru stačil, aby vše pochopil.

Žena se ještě jednou usmála. Mladík jí poděkoval a ona odešla. Ještě dlouho se za ní díval. Pochopil, že i kdyby ze svého poháru dal napít jedinému člověku, bude mít tento okamžik smysl. Jestliže má jediný okamžik smysl, pak má smysl celý život.

Snažme se držet tento pomyslný pohár v ruce celý život. Nikdy nevíme, kdy potkáme toho, kdo se bude chtít napít. Bude li náročný, tento doušek mu stačit nebude, bude li opravdu žíznivý, i tento doušek bude pro něj řekou.

Ať i tvé srdce stane se grálem, příteli.

Radka Morávková Příspěvek čtenářky.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2014.