Někdy ve druhé polovině života ve mně počala krystalizovat myšlenka, že to, co se nám děje, a s čím se ve svém životě setkáváme, nám má kromě běžného významu cosi říci. Že je to jakési poselství, a je na nás, budeme-li ho umět dešifrovat či ne.

Někdy je snadné pochopit, čemu se máme naučit, ale většinou je to pořádná fuška. Jak porozumět zdánlivé náhodnosti ve složitosti vesmíru, až po zase drobné zbytečnosti všedního života? Objevem je zaujmout stanovisko žasnutí bez vnitřní revolty a nespokojenosti.

Zakladatel moderní filosofie Emanuel Kant řekl: "Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Můžeme z toho vyčíst mnohé. Jsou lidé, kteří pokládají tuto větu za nejmoudřejší, jaká kdy byla vyslovena, a přece i na ni lze pohlížet ze dvou protilehlých úhlů. Bezhraničná hvězdná obloha může člověka děsit svou nekonečností, budit v nás pocit nicotné ubohosti a bezvýznamnosti a skličovat nás nezměrnou hloubkou. Ale je také možno sklánět se před vesmírným řádem a padnout na kolena před důmyslným uspořádáním. Podobně je tomu s "mravním zákonem v nás". Nezdá se, že by se svět řídil tímto mravním zákonem, a mnohdy to vypadá, že se častěji setkáváme spíš se zákonem džungle. A přece je tu cosi v nás, bezděky to směřujeme do středu vlastních prsou, co nás nutí jednat poctivě, rovně a zásadově. Je to zřejmě věc pohledu, přístupu a uvědomit si rozdíl mezi těmito dvěma pohledy je jedna z životních lekcí, které čekají na každého.

Je přímo objev pochopit, že to jsme my sami, kdo rozhodne volbu mezi dvěma přístupy. Že je možné nepřijmout mechanicky první pocit, jaký nás napadne, a jímž bývá mnohdy rozmrzelost, znechucenost a sarkastická povýšenost, nebo zase opak, zbytečné poraženectví. Naučila jsem se pracovat v nepříjemných situacích cíleně s jiným pohledem a získala jsem tím mnoho. Mimo jiné i schopnost pohotově chápat, co mne má která situace naučit.

V cestopisech často vídáme, jak lidé ve vzdálených zemích, žijící v těžkých podmínkách, působí docela spokojeně a úsměv neopouští jejich tváře. Zkoušky přijímají s pokorou a smířením. Vnímám u nich přítomnost druhého pohledu, a naopak absenci věčné  nespokojenosti. Ve východních náboženstvích se za zkoušky děkuje. Jsou totiž pokládány právě za příležitosti, jak zaujmout správný postoj a tím si vylepšit karmu.

Dobrodiní zkoušek

Nedávno jsem rozmýšlela, co mne má naučit stárnutí, které je vlastně jakási závěrečná zkouška. Některé zkoušky stárnutí jsou obecné, jiné individuální. Jedním z učebních předmětů pro mne je určitě trpělivost. V mládí se mi trpělivost jevila jako jakýsi druh slabošství a celý svět jsem chtěla přizpůsobit svému svěžímu tempu. Nyní zjišťuji výhody pomalejšího rytmu. Je možné se zastavit, vydýchnout, spočinout, účtovat. Můj zrak poněkud slábne, ale přesto mnohé vidím lépe, a podobně je tomu i s ostatními "vidy". Běh života jako by mne donesl od prvního pohledu ke druhému.

Každý z nás musí jednou projít údolím stárnutí a konstatovat i zažívat ubývání, ztráty. Nemáme mnohé z toho, co jsme pokládali za samozřejmé, a naopak se dostavuje ledacos, oč ani trochu nestojíme. Je to všechno zbytečné? Má být výsledný pocit našich zkušeností jen marnost a rezignace? Proč nepřejít ke druhému pohledu? Máme přece svobodu myslet! Francouzský filosof J. J. Rousseau řekl: "Svoboda myšlení znamená, že nemusím myslet, co nechci, ale ne, že mohu myslet, cokoli chci." Chtěl tím říci, že kontrola myšlení nesmí být člověku vnucována, ale sám by měl umět řídit své myšlení. Řídit a třídit.

To bohužel dnešní člověk neumí a nečiní. Vzdal se kontroly nad vlastními myšlenkami. Masová psychóza má zelenou. Často nemáme sebemenší ambice číst ze svých zkušeností, klást si otázky a nalézat odpovědi. Přitom má každý možnost i schopnost nalézat ve svých zážitcích tajemství svého jedinečného života, jeho poslání a smysl. Není neřešitelný úkol objevit, čemu se naučit, aby nám bylo líp v tomto životě, a možná i příštím. Dá se tomu říkat vylepšení karmy, ale každý to může pojmenovat podle svého. Jisté je, že v učebním programu nebudou chybět předměty dnes velmi nepopulární, jako jsou skromnost, vděčnost, mírnost, spokojenost s málem, tichost vnější i vnitřní a samozřejmě pokora. Ano, tento výčet můžeme nalézt i v Novém zákoně, jsou to už zmíněné křesťanské vlastnosti.

Každý z nás denně váže kytici svého života. Denně mícháme ve svém myšlení koktejl svých budoucích zkušeností, jehož ingredience sami volíme. Kéž by v něm bylo to pravé! Kéž by naše volba byla cílená a rozmyšlená! Potom nápoj našich zážitků a vjemů nebude trpký a hořký, ale sladký a současně životodárný. Melanie Rybárová

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2015.