Pane Kumpo, co zajímavého se odehrálo od našeho posledního rozhovoru? Prý jste dostal nějakou cenu?

Ano, byl jsem poctěn cenou "Křesadlo 2009" udělovanou neziskovými organizacemi a hejtmankou Plzeňského kraje paní Doc. MUDr. Emmerovou. Cena se uděluje (cituji) "obyčejným lidem za neobyčejné skutky". Mám však radost hlavně z toho, že nás bylo vícero, že stále mezi námi žijí lidé, kteří umějí víc dávat než brát, dělat víc pro celek než pro sebe. A také, že tento obětavý nezištný přístup k lidem a životu vůbec začíná konečně vnímat a oceňovat i svět politiky.

Chodím po Strakonicích. Začalo pršet jako z konve. Jsem chlap, deštník nenosím. Poutač zve na výstavu do místní galerie. Zaujme mne jeden z obrazů píseckého mostu. Kdo by jej neznal. Ten most a celá kompozice vypadá přece ve skutečnosti jinak. Jsou jen dvě možnosti. Buďto písečtí most zrekonstruovali, nebo si malíř Valentin Horba vymýšlí. Začal jsem hledat autora. Ale internet je všemocný. Netrvalo dlouho a sedím v malířově ateliéru.

Štěpánka Bašková a její muž ing. Jan Svatoš žijí v Kostelci nad Černými lesy, městě, jehož nedílnou součástí je už po několik století keramika. Oba jsou jí okouzleni, i když každý jinak. Zatímco Štěpánka na svých mísách, vázách či keramických kalendářích vytváří nezaměnitelné snové krajiny, Jan spolu s ing. arch. Michaelem Třeštíkem jdou cestami sběratelů. Nově založená stálá expozice černokostelecké umělecké keramiky dvacátých až sedmdesátých let 20. století ve zdejším Muzeu hrnčířství je jejich dílem. Max Länger kdysi řekl, že hlína je nejprostší, nejchudší i nejbohatší materiál a jediná surovina, která nikdy nezavdala příčinu k válkám a válečným nájezdům. Fakt, který si málokdy uvědomujeme, protože ta prastará hmota je všude.

Představujeme vám paní Hanu Homolkovou, která je mistrem různých druhů energií a vysoko vibračních systémů.

Když jsem koncem loňského roku obdržela pozvání na koncert Vivat Comenius s protagonisty Štěpánem Rakem a Alfredem Strejčkem, konaný při příležitosti křtu výboru z Obecné porady o nápravě věcí lidských (křtu a knize Obecná porada o nápravě věcí lidských byl věnován článek v letošním čtvrtém čísle Phoenixu) v předvánoční vyšperkované Praze, netušila jsem, jak dalece a niterně mne v živě podaném přednesu zaujmou nejen hluboké, nadčasové a zároveň velmi aktuální myšlenky Komenského, ale hlavně mne oslovila forma podání spočívající ve skloubení s originálním a přitom citlivým hudebním zpracováním.