Jsou stále s námi. Rok po roce, den po dni, hodinu za hodinou. V každém momentu našeho života jsou nám nablízku. Ačkoli je mnohdy nevidíme, neslyšíme jejich hlas, necítíme jejich láskyplnou přítomnost. Neopouštějí nás dokonce ani tehdy, pokud v jejich existenci nevěříme. Když se naše duše raduje, radují se spolu s ní. Je-li smutná, sdílejí s ní její tiché slzy... Berou nás něžně do náruče s naším prvním nadechnutím a v téže náruči nás odnášejí vzhůru ke hvězdám, když nastane náš čas. Jsou křehkým ztělesněním světla, pokory a nesmrtelné lásky, jež pokládají ke kolébkám našich srdcí jako nejcennější z darů. Naši andělé strážní... O tom, jaké zázraky dokážou vnést do života těm, kdo jsou ochotni naslouchat, jsme si povídali se spisovatelem a vydavatelem Martinem Petiškou.

"Myslím, že neexistují žádné konečné hranice tajemství. Jakmile jedno odhalíme, zjistíme, že za ním, tam, kam jsme dosud nedohlédli, se skrývá další. A další a další, je to jako v té nekonečné chodbě s odrazy zrcadel," říká spisovatelka Jenny Nowak. Do české literatury vstoupila s románem Nemrtvý, který věnovala filmovému představiteli Draculy, hororové hvězdě hollywoodské éry, postavě Bely Lugosiho, kterého jistá část veřejnosti podezírala z vampyrizmu. Jejím životním tématem je však Vlad II. Tepes-zvaný Dracula – osobnost historicky doložená a dodnes záhadná. Bylo tedy jen logické, že se naše povídání (už bůhví kolikáté), odvíjelo právě od něho. Vraťme se však ještě na chvíli k Belovi, protože s ním a Jennyiným návratem do minulosti všechno začalo a způsobilo, že vstoupila na půdu české literatury s žánrem, kterému se říká upírský román. Jeho základy bychom mohli vystopovat už v Lutherových Stolních řečech.

Bulharsko je země plná hor a pohoří, z nichž ta největší procházejí jejím středem. Filmovou režisérku a scenáristku Světlanu Lazarovou však přitahuje pohoří na hranici jižního Bulharska a Řecka, zvané Rodopi, natolik, že o něm vloni natočila trojdílný dokumentární film Rodopská magie. Snímek, o kterém říká, že je vlastně hledáním imaginárního klíče k imaginárnímu domu…

Někdy se stane, že člověk ve snaze neublížit, ublíží. Někdy se stane, že ublížením prospěje. Téma pro psychology a filozofy příliš obsáhlé, než aby se dalo vtěsnat do krátkého rozhovoru. Většinou ho vnímáme jen v rovině obecné. ALEŠ CIBULKA ho nezobecňuje, pravidlo neublížit zahrnul do své moderátorské práce programově. V čase, kdy je bulvár téměř naším životním stylem, úkol věru nesnadný.

Snad každý člověk má pro něco, nebo k něčemu určité předpoklady. Rozdíl je v tom, do jaké míry si je uvědomuje, či zda o nich vůbec ví. Někdy je objeví zcela náhodou, některé schopnosti jsou opravdu zvláštní. Třeba proutkaření. Když se kníže Filip Hohenlohe usadil v Poděbradech natrvalo, začal přemýšlet, odkud čerpat pro zámek i město užitkovou vodu. Nakonec si pozval proutkaře Karla Bülowa, který 8. srpna 1905 v hloubce 96 metrů narazil na pramen vody. "Vyvřel časně z rána na povrch s tlakem takovým, že vyhazoval i bláto ven, které se vytvořilo vrtáním opuk. Během dne se voda vyčistila a byla způsobilá k pití. Překvapilo, že voda byla nasycená bohatě kyselinou uhličitou, v míře takové jako známé prameny Krondorfské a Kysibelské vody," píše ve stati o proutkaření Čeněk Zíbrt. Tato schopnost je dodnes nevysvětlená. Ostatně jako jasnovidnost či telepatie, které řadíme do oboru psychotroniky, oblasti zabývající se výjimečnými psychickými schopnostmi. Eva Kňapová se věnuje diagnostice.