MUDr. Jiří Benda vystudoval stomatologii na Fakultě všeobecného lékařství, poté postupně složil atestace 1. a 2. stupně v oboru stomatologie. Absolvoval výcvikové kurzy rozvoje osobnosti člověka, rodinné konstelace a kraniosakrální terapie. Spolupracoval s MUDr. Lupičevem a MUDr. Jonášem v oboru EAVL a celostní medicíny. V poslední době se věnuje diagnóze z dutiny ústní a detoxikaci organizmu od těžkých kovů, používá biokompatibilní materiály.

Petr Nikl je jednou z nejvýraznějších uměleckých osobností střední generace a světového formátu. Je malíř, grafik, ilustrátor, divadelník, performer, scénárista, loutkař, amatérský řezbář, příležitostný hudebník a spisovatel. Petr Nikl je vskutku renezanční osobnost. Ať už se na něho díváme z kteréhokoliv úhlu, vždycky najdeme společného jmenovatele – hravost, která otevírá prostor fantazii. O tom, v jak velké míře ukázala třeba jeho interaktivní Hnízda her před devíti lety v Galerii Rudolfinum. Tehdy přivábila víc jak třiatřicet tisíc lidí.

Objevování a okouzlení. Zvídavost a zvědavost dítěte, kterou v sobě potlačujeme, to všechno je obsaženo v Niklových projektech. V inscenaci Tanec hraček, inspirované dílem Hanse Christiana Andersena, která se před nějakým časem odehrávala v obou sálech pražského divadla Archa, jsou všechny tyto věci obsaženy natolik, že divák doslova, jak kdosi řekl, "spoluprožívá soustředění a donkichotsky směšnou vážnost, s níž performer, oděn do teplákových kamaší, svetru a kulichu v barevné kombinaci, jíž by pohrdlo i dítě ze sociálně velmi slabé rodiny, vyčarovává z hlubin nepotřebnosti sen, jenž nás může poučit akorát tak o tom, jak lze bloudit v labyrintu představ a jak řešit situaci "nesmyslnou hrou…" Zmiňuji-li Tanec hraček, neznamená to, že opomíjím ostatní.

Petr Nikl má v sobě zvídavost dítěte, umí se dívat na věci z různých stran…

Vždycky mě zajímá dívat se na věci z různých úhlů tak, jako bych je viděl poprvé. Samozřejmě, člověk stárne a těch prvotních jevů ubývá, protože je nějakým způsobem už někde viděl, má na ně nějaký odkaz v mozku, má pro ně nějaký racionální výklad. Tím jakoby brání té svobodě vnímání.

Myslíte, že člověk časem schopnost hrát si opravdu ztrácí? Nebo je někde zasunutá?

Myslím si, že pokud se nastaví svobodná a spontánní atmosféra a je nabídnut prostor ke hře, kam můžou všichni vstoupit z vlastního rozhodnutí, pak vstoupí opravdu všichni.

Jednou jste řekl, že se snažíte, aby hravost, kterou přinášíte, byla chápána jako maximální otevřenost všem elementům, které do hry vstupují.

Tak přistupuji ke všemu, nejen k práci a umění, ale i k životu. Není to umělecký koncept, ale proces hledání otázek, neustálý vnitřní dialog, snaha přesvědčovat se o situaci tady, hned a fyzicky.

Také jste řekl, že je to v mnohém totožné s dětskou hrou.

Samozřejmě, že je to v mnohém totožné s dětskou hrou, s velkou mírou imaginace, která je dětem vlastní.

Narodil jste se v rodině výtvarníků, ptát se jestli vás to ovlivnilo je zbytečné, spíš se zeptám, do jaké míry vás to ovlivnilo?

Otec byl akademický malíř a pedagog na Uměleckoprůmyslové škole, matka návrhářka hraček. Navrhovala plastové nafukovací hračky, buvoly, žirafy, čluny, které jsem osobně testoval na rybníku ještě před tím, než se začaly sériově vyrábět. Některé mám schované ještě s původním dechem. A pak tu byl ještě jeden neopominutelný zdroj inspirací – dědeček dřevomodelář a jeho sklep. V tom sklepě jsem pak vytvořil řadu svých loutek. To prostředí mě ovlivnilo natolik, že jsem se přihlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště.

Na jaký obor?

Dekorativní a užité malby v architektuře u profesora Jana Gajdoše. Byly to čtyři roky nejchoulostivějšího věku, na jedné straně prožité mezi zdmi robustní architektury, antickými odlitky a na druhé provázené nevázanými absurdními hrami. To mě do budoucna zásadně ovlivnilo.

Když jste se v roce l980 přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, tak vás nevzali. Prý jste neudělal přijímací zkoušky. Je to pravda?

Neudělal, ale za rok jsem to zkusil znovu a prošel jsem.

U koho jste studoval?

U profesorů Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka.

Doba akademických studií otevírala nové možnosti, nové pohledy. Co vás v té době nejvíc inspirovalo?

Ze všeho nejvíc básně Christiana Morgensterna.

Pokud vím, tak jste kreslil volné ilustrace a vymýšlel absurdní pohádky…

…a dětské leporelové hry a ze dřeva vyřezával loutky zvířat. Pak jsem se pustil do linorytů a dřevořezů, chodil na literární semináře Ivana Vyskočila a zúčastňoval se studentských "alternativních" výstav, kterým jsme říkali Konfrontace.

Kdy jste absolvoval?

V roce 1987 ilustracemi a akvatintami k pohádkám Oscara Wilda.

K té době se také váže vaše připojení k umělecké skupině Tvrdohlaví, která se od začátku devadesátých let střídavě rozpouštěla a znovu zakládala.

Tvrdohlaví jsou dnes, po mnoha zvratech, volným spojením přátel vystavujících v jednom prostoru, kteří nemají v úmyslu pořádat manifestační výstavy a ani se prezentovat jinak než svou individualitou.

Zvláštní místo mezi vašimi projekty zaujímá loutkové divadlo. Založil jste ho ještě na Akademii, někdy v roce l985 a nazval MEHEDAHA. Pro divadlo název ideální. Je v něm rytmus, melodie, barva, hravost. A pokud neznáme jeho význam – i tajemství. Jak jste na to slovo přišel?

V zoologické zahradě, od ošetřovatele slonů. Je ze svahilštiny a znamená povel, ale už nevím, jestli vzad, nebo vpřed. Ani jsem po tom nepátral. Prostě se mi líbilo, a tak jsem ho použil.

Jak odpočíváte?

Chodím si odpočívat od jedné činnosti ke druhé. Přeskakováním do jiných rolí a jiných forem činnosti se bráním reprodukováním a vyráběním umění.

Jednou jste na otázku jestli považujete svou tvorbu za hru nebo umění, odpověděl: "Za umění hrou." Změnil byste na tom něco?

Ne. A odpovím stejně, že bych byl rád, kdyby to byla hra, protože umění je příliš výlučný pojem. To mi nevyhovuje. Nesedí mi role spiklenectví, něčeho, co je uzavřeno těm méně chápavým. Myslím, že nejdůležitější je tvůrčí potenciál a ten mají všichni.

Myslím, že jste to přirovnával k ledvinám…

Protože všichni jsou schopni umění vnímat jako funkci, jíž si pročišťují život, pohled na svět a na sebe.

Vaše jméno se stává pojmem, o vašich projektech se dá mluvit do nekonečna, jsou úspěšné doma i v zahraničí. Vašim knížkám se dostává nebývalého ocenění. Knížka Záhádka získala vloni ocenění Magnesia Litera v kategoriích "kniha roku" a "kniha pro děti a mládež". Co jste to v lidech rozehrál?

Zřejmě jsem zaplnil nějakou mezeru, nějaké prázdnější místo. Možná, že základem té úspěšnosti je spontánnost. Stejně jako Hnízda her jsou úspěšné interaktivní expozice Orbis Pictus a Labyrint světla.

Myslíte, že má každý člověk v sobě skryté nějaké tvůrčí schopnosti?

Myslím, že ano. Myslím, že každý má i smysl pro humor, jenomže je někde zasunutý pod tíhou starostí a různých jiných negativních věcí. Velkou roli v tom hraje taky výchova. Cílem těch projektů je nejen podněcovat v lidech ty tvořivé schopnosti, ale současně objevovat i nové způsoby, jak se dívat na svět.

Čím jsou pro vás tyto projekty?

Jsou pro mě jakousi sociální sondou do dispozic lidí, do jejich přirozené touhy po uvolnění. Ukázaly velký deficit spontánního prožívání situace, která není ani sportem, ani adrenalinovou pouťovou či cirkusovou zábavou.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".

"Kniha není nějaký obal od informace, kniha je kulturní statek. Je to artefakt žijící svým vlastním životem. Knihy nemusí uchvátit svou hloubkou, vnitřní noblesou a vnější elegancí, přesto jsou (s láskou, zvědavostí, dychtivostí) dotýkány, odkládány, zapomínány, obdivovány, některé z nich člověk dlouho nosí ve svém srdci. Zkrátka kniha od chvíle, kdy je vydána, žije svým životem. K tomuto jejímu životu patří neodmyslitelně jak její autor, její majitel a její čtenáři, tak i knihovníci.

"Přes svou nemalou zvídavost, či právě pro ni, jsem se od dětství snažil následovat každou stopu dlouhodobě vlivných a platných hodnot, na rozdíl od četných mělce založených, pomíjivých a vzájemně mimoběžných hodnotových zkratů, jež mě vždy skoro úplně míjely," píše ve své knize nazvané Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou klarinetista, saxofonista, skladatel, aranžér, kapelník (uměleckým vedoucím Traditional Jazz Studia je od roku 1959), někdejší posluchač Katedry hudební vědy při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, publicista a nakonec i profesionální diplomat Pavel Smetáček.

Bylo to někdy koncem listopadu navečer, kdy se všechno začíná utápět v podzimní mlze, když jsem prošla brankou do zahrady rozkládající se kolem ateliéru jedné z nejlepších současných českých sochařek, paní Věry Janouškové, poprvé. Monumentální kovové plastiky, sochy, které jakoby v zahradě vzrostlé, se v barevných skvrnách popadaného listí a nadcházejícím šeru měnily v jakýsi podmanivý impresionistický obraz, jsou dílem jejího manžela, sochaře Vladimíra Janouška. Zemřel začátkem září 1986.