Potřeba něhy
Aspoň jednou denně se náš starý černý kocour k někomu z nás přitočí takovým způsobem, v němž jsme se naučili rozpoznat jedno zvláštní přání. Nechce ani nakrmit, ani jít ven, ani nic podobného. Potřebuje něco úplně jiného.
Když máte šikovně připravený klín, skočí vám do něj, a pokud ne, zůstane u vás zamyšleně stát, dokud mu ho ne přichystáte. Jak se v něm uvelebí, začne se radostí tetelit, ještě než ho stačíte pohladit po zádech, podrbat na krku a začít mu donekonečna opakovat, jaký je to hodný kocourek. A pak se skutečně rozjede: začne se nakrucovat, aby se mu leželo pohodlně, a vůbec ho máte plné ruce. Čas od času se mu předení vymkne a přejde v zachrápání. Zbožně se na vás dívá se široce rozevřenýma očima a pomalu na vás mrkne, jak to kočky dělají, s výrazem maximální důvěry. Za chvíli se pomaličku uklidní. Když má pocit, že už mu to stačí, může se u vás stulit ještě na šlofíka. Ale stejně dobře je možné, že vám z nohou seskočí a odejde po své práci. Tak jako tak je spokojený. Dcera jednoduše říká: "Černoušek se potřebuje vypříst." Není u nás doma jediný, kdo tuhle potřebu pociťuje: mám ji i já a moje žena. Víme, že tu neplatí žádné věkové omezení. Ale protože kromě toho, že jsem rodič, jsem také učitel, spojuji tuto potřebu zejména s mladými, s jejich rychlou a bezprostřední potřebou objetí, hřejivého klína, podané ruky nebo zachumlané přikrývky. Ne snad proto, že by to bylo nutné, ale jednoduše proto, že už jsou takoví.
Je spousta věcí, které bych chtěl udělat pro všechny děti. Kdybych si z nich mohl vybrat jen jednu, chtěl bych každému dítěti, ať žije kdekoli, zaručit aspoň jedno pěkné vypředení denně. Děti se potřebují vypříst stejně jako kočky.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.