Budu vyprávět o večeru, kdy můj desetiletý kocour Rudy strčil hlavu do drtiče odpadků. Hned od začátku mi bylo jasné, že z toho bude strašně legrační historka, pokud to Rudy ovšem přežije, takže vás předem upozorním, že kocourek je dnes v pořádku.

Já a manžel Rich jsme se vrátili z pětidenní dovolené, kde mi celou dobu bylo příšerně zle. Letadlo přistálo později, než odpovídalo plánu, takže jsem se až večer, zesláblá z předchozích nevolností a ospalá jako štěně, posadila k psacímu stolu, abych si připravila materiály na zítřejší hodinu angličtiny, kterou jsem vyučovala na střední škole. Kolem desáté jsem zaslechla Riche, jak z kuchyně huláká něco nesrozumitelného. Honem jsem tam letěla, abych zjistila, co se děje, a zjistila, že manžel se hystericky hrabe v dřezu, ze kterého kouká zběsile hrabající Rudyho bezhlavé tělo. Rich hodil do drtiče zbytky uzeného lososa a sotva vyšel z kuchyně, Rudy (jehož jsme odjakživa označovali za troubu) za ním skočil.

Pohled na bezhlavé kocouří tělo ve dřezu mě dost vyděsil. S tímhle zvířetem jsem deset let spala, zalézalo mi pod peřinu a předlo mi u hlavy a teď vypadalo jako zoufalá, trapná karikatura z komiksu. K tomu si představte Riche, jinak mistra Chladnokrevného, jak se střídavě snaží uklidnit Rudyho, rozebrat drtič odpadků a potlačit vlastní hysterický záchvat. K chaosu přispíval Rudyho bratr – dvojče Leník, který chvílemi vyskočil do dřezu a střídavě buď myl Rudyho kožíšek, nebo ho kousal do zadku, protože si nebyl jistý, čím bráškovi pomůže víc.

Začalo vysvobozování Rudyho

Nejdřív jsme se snažili Rudyho vysvobodit tím, že jsme mu naolejovali hlavu a krk dětským olejíčkem. Pak jsme se rozhodli drtič rozebrat, což nejdříve vypadalo jako dobrý nápad, ale Rich to nezvládl. Ukázalo se, že to je něco jako kovová cibule: když sundal jednu vrstvu, ukázala se pod tím další. Zavolala jsem našemu instalatérovi, který okamžitě přijel, i když bylo jedenáct hodin večer, ale přes poslední plát drtiče se k Rudymu nedostal, pak pohotovostním instalatérům, ti nebrali telefon, potom na pohotovostní veterinární kliniku, kde mi ovšem neporadili, protože s kočkami uvízlými v drtiči odpadků neměli žádné zkušenosti, potom hasičům, protože jsem doufala, že by si třeba věděli rady.

Dispečer byl však jiného mínění a poradil, ať se obrátíme na policii. Dostavili se hned dva policisté, Tom a Michael. Koukali na kocoura a drtič stejně bezradně jako já a manžel. Policista Tom vyjádřil obzvláštní soucit: "Celý život chovám kočky."

Každý nápad byl inspirativní

Oznámil, že malou rotační pilkou bychom mohli silný plast kolem krku Rudyho rozříznout. Policista Tom měl tu pilku doma. "Bydlím jenom pár bloků odtud, hned tam zajedu," nabídl se. Zmizel a nám se mezitím poda - ři lo spodek drtiče rozmontovat tak, že jsme viděli Rudymu do obličeje. Tom přivezl rotační pilku, ale nemohl plastový kruh rozřezat a neporanit přitom kočku. Násle - do val další nápad. "Kdyby se nám povedlo vytáhnout dřez z desky a položit na bok, povedlo by se nám kočku snáz vytáhnout." Kupodivu policista Michael nejspíš studoval po večerech instalatérskou školu nebo co, každopádně uměl dřez vyndat. Snesli jsme mu moře nástrojů a po hodině dřiny, kdy ležel pod dřezem a nadával, skutečně slavil úspěch a dřez uvolnil. Rudy v něm však dál zůstával uvězněný. Náhle policistovi Tomovi zapípala vysílačka a odvolala ho na místo, kde skutečně potřebovali policii. Před odchodem nám ještě poradil: "Asi by bylo nejlíp kočku uspat nebo omámit; dokud sebou takhle hází, nemůžete ji pořádně vzít a vytáhnout".

Cesta k veterináři

Pohotovostní veterinární klinika byla někde blízko, ale nevěděla jsem, kde přesně. "Jasně, vím, kde to je!" prohlásil policista Michael, nasedl do hlídkového vozu, Rich se posadil za volant našeho auta, já s Rudym v dřezu dozadu a vyjeli jsme. Cestou jsem sáhla Rudymu na čumák, abych si ověřila, jestli ještě dýchá a taky ho trochu ukonejšila, a vzápětí se mi vystresované zvíře vši silou zakouslo do ruky a nepustilo. Automaticky jsem zařvala, Rich dupnul na brzdu a zahulákal: "Co je? Co se stalo? Mám se podívat?" a zoufale se koukal do zpětného zrcátka. "Ne," vyjekla jsem mezi výkřiky, "jeď dál. Rudy se do mě zahryznul, ale musíme k tomu veterináři. Proboha, jeď!"

Rich tedy opět upřel pozornost na silnici. Policista Michael odbočil do boční ulice, s čímž jsme nepočítali, ale věrně jsme ho následovali. Po pár minutách mi to však přišlo zvláštní: vedl nás přes postranní parkoviště, temné uličky k průmyslovému předměstí a pak místy, která mi vůbec nebyla povědomá.

"Kam nás vede?" naléhala jsem. "Už jsme tam dávno měli být!" Rich z toho byl vedle stejně jako já, ale neměl prostě jinou možnost než jet za hlídkovým vozem až do chvíle, kdy policista konečně zastavil na parkovišti před kostelíkem. Dojeli jsme k němu a Rich vyskočil. "Michaeli, kam to jedeme?" vybuchl a policista, který nebyl Michael, stáhl okénko a zeptal se: "Proč mě sledujete?" Sotva jsme se vzpamatovali z šoku, že jsme jeli za nesprávným hlídkovým vozem, obrátili jsme auto a bleskově jsme vyhledali kliniku, kde už postával Michael a vrtěl hlavou: "Propána, lidi, kde tvrdnete?"

Vešli jsme do ordinace s kuchyňským dřezem, ve které trčel Rudy a zbytky drtiče na odpadky. Personál na klinice na nás čekal. Změřili Rudymu teplotu (bylo pod normálem) a nato veterinář prohlásil: "Kocour je v šoku. Musíme ho co nejdříve uspat a vytáhnout z drtiče."

Uspávání kocoura

Zeptala jsem se, jestli je bezpečné uspávat kočku v šoku, a veterinář zachmuřeně odpověděl: "Nic jiného nám nezbývá." Jedna injekce, Rudy zvadl, veterinář mu na krk vymačkal tubu mastného krému a Rudyho vysvobodil. Pak se do akce vrhl celý tým (ze seriálu Pohotovost jsem věděla, že kocoura oživují). Jeden člověk mu zavedl infuzi, druhý mu navlékl čtyři ponožtičky (nevěřili byste, kolik tepla ztratí polštářky na packách), další k němu přiložil láhev s horkou vodou a položil přes něj přikrývku, jedna sestřička fénem osušovala Rudyho ulepenou hlavu. Srst mu ztuhla v drobných hrotech, takže vypadal jako pankáč v peřinách.

Mezitím se k nám připojil policista Tom, kterému to – jako milovníkovi koček – nedalo a hned po splnění úkolu se rozjel za námi. Všichni jsme zůstali v čekárně, nervózně poposedávali, až nakonec přišel veterinář a řekl nám, že pacient přežije a zítra večer si ho můžeme vzít domů; ještě zbývá se přesvědčit, zda nemá otok mozku, a trochu mu uzdravit odřené tlapky.

Návrat domů

Domů jsme se dostali kolem čtvrté ráno. Z posledních sil jsem nechala na školním záznamníku vzkaz, že na ranní hodinu nepřijdu, a padla do postele. Ráno mě probudil domovní zvonek. Venku stáli reportéři z místních novin; zaslechli něco o naší anabázi s kocourkem ve dřezu a rádi by o tom napsali článek.

Napsali a navíc si oba policisté a veterinář i instalatér zřejmě pustili pusu na špacír. Povídala si o tom celá čtvrť. Ještě dlouho se mi stávalo, že u kadeřníka mi vyprávěli o někom, "komu kočka uvízla v drtiči na odpadky". Do školy volali lidé na číslo sekretářky, aby se optali na Rudyho zdraví. V autoservisu mě mechanik Dave přivítal slovy: "Už je váš kocourek v pořádku?" V obchodě se prodavačky vyptávaly, jestli se ten milý kocourek už poučil. Volali mi známí, o příbuzných ani nemluvím.

Nepoučil. Jeho legrácka mě vyšla na tisíc dolarů (účet za veterináře, nový dřez, nový drtič odpadků s bezpečnostním krytem a další a další drobnosti). Rudy, kterého jsme kdysi dostali zadarmo, se rázem pořádně prodražil. Dál ale spává u mě pod peřinou a dál tvrdohlavě obchází drtič odpadků – teď už ale kočkovzdorný.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.