Pohlazení
Existují příběhy, které píše sám život. Příběhy s dobrým koncem, ale i ty se špatným… A pak jsou příběhy, které píše naše duše. Duše toužící po pohlazení, po troše útěchy, často po nedostávajícím se pocitu bezpečí v dnešním „nebezpečném světě“.
Jistě znáte ten pocit, kdy je již té reality příliš, a vy toužíte přenést se do světa snů, kde vše je možné a každý příběh končí v dobrém… U nás naleznete obojí – příběhy ze života i příběhy smyšlené, žádný vás však nezklame a všechny vaši duši pohladí.
Další témata: Zdraví, Psychologie a vztahy, Esoterika a víra, Nadpřirozeno, Jídlo, Výlety, Rozhovory, Ostatní
-
Každá čarodějnice má mít kočku (nebo kocoura)
Jak jsem již psala, o tom, že bychom měli kocoura, jsme vůbec neuvažovali. Kocour nám připadal náročný, musel by se kastrovat, a navíc jsme s kocouří povahou neměli nejmenší zkušenosti. Krom toho bydlíme ve dvougarsonce, kam se tři dospělí lidé a jedna kočka sice vlezou, ale prostoru nepřebývá. Sybilka si tedy u nás žila jako hýčkaný kočičí jedináček. Energie měla stále na rozdávání, ale postavou moc nevyrostla. Dodnes je to štíhlá elegantní kočičí dáma, která nemá ani deko zbytečného tuku navíc a která dodnes vyskočí na stůl jedním ladným pohybem. Zlom v našem životě nastal v roce 1999.
-
Kámoška k pohledání
Hanka je zvláštní bytost. Taková neobvyklá osůbka sestavená z dílů dávnověku, vtipná ranařka, líný praktik, něžný barbar a milující matka, která vyráží za obživou, jen když dojdou zásoby ve špajzu, což jako udržovatel rodinných tradic, bezbřehý milovník a záchrance čtyřnohých bytostí pak dělá s totálním nasazením. Pomoc bližnímu, sbíráni odhozených plastových flašek v lese, zachraňování pejsků a koček s následným vypipláním a předáním chlupatých "dětí" adoptivním rodičům, kupování maringotek bezdomovcům a organizování neobvyklých akcí pro všechno živé je pro ni samozřejmostí, která znejisťuje lidi v nejbližším okolí, mě nevyjímaje, co žijeme v kalupu kariér a mylných iluzí, že honička je holt osud.
-
Darmožrout v chalupě
Lednová odpoledne nemusíme blíže identifikovat, protože leden je vesměs měsíc plný chladu, zmrzlé vody, větru a marného vyhlížení jara. Kdo nemusí ven, raději zůstane doma, listuje ve fotoalbech, čte knížky, pije grog a baští mastná jídla. Zimní realita ale překvapivě přinesla do našeho domečku teplo i jasno už tento nevlídný lednový měsíc.
-
Myš
V neděli jsem se probudil brzy a už jsem se těšil, jak pojedu do zahradnictví a koupím si sazeničky. Bohužel jsem zjistil, že nemám klíčky. Prohlédl jsem všechny kapsy, díval jsem se pod postel, postupně jsem prohledal všechny pokoje a šuplíky, zbytečně. Nechápaje a zklamán jsem po zbytek dne prohledával své okolí a čekal jsem, kdy se klíče vyčarují ze záhadné černé díry, která je pohltila.
-
Každá čarodějnice má mít kočku (3)
Každý, kdo někdy odcházel z veteriny s prázdnou přepravkou, ve které bylo ještě cestou tam živé zvíře (i když nemocné), asi chápe, jak nám bylo. Cesta zpátky byla nepříjemná a telefon, kterým jsem nebytí naší Sendulky sdělovala kamarádce, která vlastnila její maminku a babičku, ještě nepříjemnější. Kamarádka mě však neobyčejně překvapila.
-
Zázračná kytice
Den před mými narozeninami jsme šli s manželem Michaelem na odpolední procházku na pláž blízko našeho domu. Obvykle si na procházkách hodně povídáme, ale tentokrát jsme spíš meditovali. Fyzicky jsme byli spolu, drželi jsme se za ruce, ale myšlenkami jsme byli na míle daleko. Šli jsme na velké molo, kterému se říká Klín. Ráda sedím na velkých balvanech křemene a medituji za zvuků příboje a v objetí odpoledního slunce. V poslední době mě však velké vlny rušily. Nedokázala jsem se soustředit, protože jsem musela dávat pozor, aby mě pětimetrové vlny nesmetly do moře.
-
Každá čarodějnice má mít kočku II.
-
Život po Dooleyovi
V den manželčiných padesátých narozenin nás v noci probudila vlastní postel, která se zběsile otřásala. Dooley, náš osmnáctiletý trpasličí jezevčík, který spával mezi námi, se zmítal v silných křečích. Honem jsme se rozjeli na veterinární kliniku s nepřetržitým provozem a čekali na nevyhnutelnou zprávu, která nám zlomí srdce. I když té noci nezemřel, jeho staré unavené tělo už nemělo sílu vzdorovat o mnoho déle. Za pár dní se silným sedativem v žilách mi náš pejsek naposledy usnul přímo v náruči.
-
Narozeniny
Jak jsem tak seděla v křesle u okna a cítila na ruce teplé červnové slunce, nemohla jsem uvěřit, kde to jsem. Jak by se v těch pěkných, naleštěných dubových skříních mohly skrývat lékařské nástroje? A není přece možné, že se v okamžiku rozestoupí stropní desky, a odhalí se tak chirurgická světla. Jen několik nástrojů a infuzní stojan vedle postele připomínaly, že jsem v nemocničním pokoji. Prohlížela jsem si dokonale sladěné tapety a nábytek a vzpomněla jsem si na den, a nebylo to tak dávno, kdy toto dobrodružství začalo.
-
Přátelé na celý život
Chrise jsem poznala, když jsem pomáhala v místním kočičím útulku a rozvážela toulavým kočkám krmení. Chris byl mohutný černý kocour. Špičku ucha měl roztrženou z nějaké pouliční rvačky, ale navzdory svému zlozvěstnému vzezření měl láskyplnou povahu kotěte. Na ulici nežil v hejnu koček, ale jako samotář v obchodní zóně nedaleko místa, kde jsme měli s manželem kavárnu.