Vyprávěl mi věhlasný učenec, obesílající světové vědecké časopisy, jak se mu těžko pracuje pokud týden nesleduje odbornou literaturu, má pocit, že mu unikla spousta poznatků. V medicíně se například každých sedm let zdvojnásobuje počet znalostí, jaké shromáždila od antických dob až dodneška. Jenomže k tomu, aby mohl onen učenec vědecky pracovat, je třeba nejenom dostatek informací, je třeba i fantazie.

Je příznačné, že lidé, kteří dosáhli významných objevů ve vědě, bývají nadáni mimořádnou fantazií. Neplatí zde dávný předsudek, že ve vědeckém poznání nemá fantazie místo. A právě ve společnosti proslulých vědců zaslechne někdy člověk velmi podivuhodné "moderní báje".

Některé příběhy si ti, kdo je vyprávěli, nedokážou vysvětlit a tak o nich raději hovoří jenom mezi přáteli naladěnými na stejnou tóninu. Jiné příběhy spadají jakoby do pohádkového světa a publikovat by se je oni vědci dokonce styděli… Pokud by tak učinili, jejich vědecká pověst by utrpěla zásadní ránu…

Pro ilustraci

Jeden z významných přírodovědců mi vyprávěl o Indovi, se kterým bydlel jako student na koleji. Onen student z aristokratické indické rodiny měl zvláštní způsob odpočinku – postavil si před sebe hůl, starou a zvláštně vyřezávanou, pak se vznesl do výšky a položil si na hůl ruce, vyrovnal se do vodorovné polohy a ležel ve vzduchu, opřen jenom o onu hůl, která spočívala pod jeho hlavou. Vědec říkal, že to, co denně vídal, popíralo několik přírodních zákonů, jenomže protože to vídal denně, zvykl si na to a už se nepozastavoval nad tím, že na kolejním pokoji spatří Inda odpočívajícího tímto způsobem. Komu to měl říct? Kdo by mu to uvěřil? Nezesměšnil by se, kdyby o tom hovořil? Má dodnes adresu onoho přítele z mládí. Ale nemá v úmyslu se za ním vypravit. Mohl by za odhalení tajemství dostat Nobelovu cenu? Přítel by zřejmě nechtěl se svým kouskem – o kterém tvrdil, že je pro odpočinek nenahraditelný – předstoupit před televizní kamery, nebo před kolegium psychiatrů.

Mohl bych uvádět řadu zkušeností, které nebyly způsobeny hypnózou a které jsou doloženy důvěryhodnými svědky. Jako by existovalo nějaké tajné poznání, které prosvítá za běžným poznáním, jako by existovala zároveň nenápadná dohoda, že o tomto poznání se nehovoří. Co je v základech onoho mlčení? Strach? Ostych? Moudrost?

A jak se do onoho moderního vědeckého bájesloví mají vejít "skutečné přízraky”? O těch se hovoří už tak leda po večeři, nad sklenkou vína. Před lety, v jedné vídeňské šlechtické rodině, mi vyprávěli o strašidle, které se s rodinou vystěhovalo, když rodina opouštěla Čechy. Emigrovalo. Byla doba, kdy i strašidlo nezaváhalo a odešlo do exilu. Nebyla to Bílá paní, v oné rodině měli tak zvanou Šedou paní. Syn z oné rodiny, který onu Šedou paní občas potkával, o ní nikomu nic neříkal, nechtěl se zesměšnit. Neřekl to ani ženě, se kterou se v cizině oženil. A ona mladá žena jednou přišla domů užaslá. Po vídeňském obchodním domě za ní chodila paní s šedou tváří, šedými šaty – celá šedá – . Musela před ní utéct. Manžel ji hned odvedl ke gynekologovi a ten potvrdil, čeho se manžel děsil, v tu dobu, kdy k ní přistupovala záhadná žena, přesně v tu dobu jeho těhotné manželce zemřelo nenarozené dítě. Manželka o přízraku nevěděla. A Šedá paní se v onom rodě zjevovala právě tehdy, když nějaké dítě mělo zemřít.

Jistě, je snadné a do jisté míry velice rozumné nechávat tajuplné zkazky k černým hodinkám, patří k nim jako krb nebo dobré víno. Ale je dobré na ně zapomínat? Na všechny, nejenom na ty příliš romantické ? Je dobré ono bájesloví, které lze občas zahlédnout pod obrysy navyklé skutečnosti, zcela ignorovat? V některých z podobných vyprávěnek se třeba může nalézt jádro, které by se bez nich mohlo snadno přehlédnout.

Heinrich Schliemann objevil Tróju na základě toho, co se označovalo za Homérovy fantazie. Výmysly. Bez nich by se nikdy ono úžasné město se svým báječným pokladem nebylo vynořilo před objevitelem. Tyto dva příběhy jsou ochutnávkou, ochutnávkou tajemství z nepřehledné řady moderních bájí, jaké se nabízejí posluchačům. Moderní báje mohou vést k úsměvu nebo mrazení, mohou vést i k pobavenému pohrdání, jenže kdo ví, není už teď na světě nějaký Schliemann, který se nebojí výsměchu a s pomocí "báje” nalezne směrovku k poznání, jaké čeká za oponou nepochopení?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.