Vladimír Liška
historik a záhadolog

O existenci paralelních světů se lidstvo dohaduje už od starověku. Vedle světa lidí tehdy začal existovat svět bohů, zvláštních bytostí, pocházejících – lidově řečeno – "odjinud". Bylo by možné, že mimo nám známou fyzikální realitu existují i jinodimenzionální světy, k jejichž odhalení jsme dosud nedospěli?

Pouze samé hypotézy?

Hypotéza o paralelním vesmíru patří dnes mezi jednu ze zkoumaných otázek teoretické fyziky. Poprvé ji vyslovil Hugh Everet na Princetonské univerzitě v roce 1957. Soustředil se na kvantovou teorii, zabývající se chováním hmoty ve vztahu k mikrosvětu subatomárních částic.

Duchovní otec této kvantové teorie, rakouský fyzik Erwin Schrödinger, už v roce 1926 prohlašoval, že každá fyzikální částice má také svou vlastní vlnovou funkci, podle které lze například přesně vypočítat polohy elektronů či jejich energii.

Albert Einstein prohlašoval, že se celý vesmír skládá ze tří nám známých prostorových rozměrů a jednoho rozměru časového. Kvantová teorie však dále rozvedla teorii o vlivu gravitačních polí, v jejichž důsledku vzniká zakřivení časoprostoru. Tím sice nebyl popírán model trojrozměrného (či spíše čtyřrozměrného) vesmíru, ale díky kvantové teorii došlo k pozoruhodnému doplnění Einsteinova závěru.

Tak například americký fyzik J. A. Wheeler soudil, že se prostor skládá z kvantů, které nazval geóny. Vesmír, jenž je zakřivený, má díky tomu svou vlastní dynamiku a každá časoprostorová struktura v něm obsahuje malé otvory, nazvané "červí díry".Podle této představy má vesmír charakter jakési pěnové hmoty, složené z množství různých vesmírů, jejichž spojnicí jsou právě "červí díry".

Uvnitř těchto děr neexistuje ani čas, ani prostor, má jít o tunely, spojující různé vesmíry. Červí díra je tak vlastně hyperprostorem, kde se předpokládá neexistence času a prostoru v nám známém fyzikálním slova smyslu a neplatí zde ani zákon kauzality (kauzalita - každý jev či událost má svou příčinu a následek, počátek a konec).

Wheelerův model vesmíru vychází z předpokladu, že energie a hmota není v kosmu určena pouze Einsteinovou teorií relativity, ale především a prioritně kvantovou fyzikou, což z vesmíru jako celku vytváří fenomén, kde je vše možné, ale nic jisté. Je však jasné, že Wheelerova teorie připomíná spíše filosofii, než dokazatelnou konstrukci. Červí díra totiž zatím nebyla objevena.

Jedním z nejpopulárnějších zastánců teorií paralelních vesmírů je profesor Oxfordské univerzity David Deutsch. Ve své knize "Struktura reality" obhajuje existenci paralelních vesmírů, ležících v jinodimenzionální realitě, která je obdobnou hypotetickou konstrukcí, jako Wheelerův model červích děr. Nelze ji totiž – mimo matematických propočtů – nijak doložit. Avšak uznáme-li, že je matematika vědou věd, pak už samotné výpočty v oblasti teoretické fyziky je možné považovat za důkaz. Naskýtá se však otázka: Co je to vlastně paralelní vesmír?

Jinodimenzionální svět?

Odpověď se spíše pohybuje v rovině transcendentních vizí, svědčících o tom, že se pohledy teoretických fyziků na Einsteinův čtyřrozměrný vesmír značně zkomplikovaly. Tak například fyzik Roger Penrose vyslovil hypotézu, že se původní prahmota vesmíru skládala z tzv. twistorů, vzájemně propletených útvarů, kde hlavní roli hrála kvantová gravitace, způsobující za určitých podmínek fyzikální paradoxy, jako je paradox neexistence času a prostoru i neexistence principu kauzality.

Podle této hypotézy se původní veliký chaos změnil ve velký třesk, ale twistory jako zbytková vesmírná pralátka jsou v kosmu dodnes a není vyloučeno, že mají za následek i vznik rotujících černých děr, jejichž existence, na rozdíl od červích děr Wheelera, již byla prokázána. A právě v nich by měly existovat ony tunely červích děr, kde vládne obrovská gravitace, způsobující, že vše co se do nich dostane, putuje v prostoru kupředu, ale v čase možná i nazpět.

Tím dochází k časoprostorovému zkreslení, kdy by mělo být hypoteticky možné cestovat do minulosti, nebo naopak do budoucnosti díky vznikajícím časovým paradoxům. Záleží prý na tom, jakou dráhu při průletu černou díru zvolíme. Na jejím druhém konci (tzv. bílé díře) bychom se pak ocitli v jiném časoprostorovém kontinuu, tedy jiném vesmíru. Ale představa, že náš svět je pouhou součástí jakési podivné hry dosud neprozkoumaných fyzikálních sil a fyzikálních paradoxů, plynoucích z jejich zvláštních průniků, je dost úděsná a dokonce i v teoretické fyzice zatím jen těžko představitelná.

Ale existuje i jiný model, kterým je představa holografického vesmíru, kdy náš mozek funguje jako hologram, jehož prostřednictvím je interpretován holografický vesmír, jenž je složen z kmitočtů energie, které působí na náš mozek.

Pokud má lidský mozek skutečně funkci hologramu, pak napojováním na různá vesmírná energetická pole může překonávat hranice prostoru i času, čili se jedná o průniky do jinodimenzionální reality, což můžeme klidně chápat i jako paralelní vesmíry. V tomto teoretickém modelu jsou "vstupy" do paralelních vesmírů vysoce transcendentními prožitky, zprostředkované naším mozkem jako hologramem. Podle holografického modelu vesmíru se prý čas pohybuje různými směry i v mnoha prostorových rozměrech a neplatí tedy paradigma  o lineárním plynutí času.

Tuto vizi paralelních vesmírů nepřímo podpořily i matematické a geometrické konstrukce vícerozměrných dimenzí. Jako příklad zde může sloužit desetirozměrný model vesmíru Johna Schwarze z California Institut of Technology a Michaela Greena z Queen Mary College, hrající si s představou jakýchsi superstrun, díky jejichž kmitočtům pak vznikají elementární částice a kde zejména gravitační síly hrají rozhodující roli.

Hry na paralelní vesmíry teoretických fyziků pokračují dodnes. Podle jejich matematických, fyzikálních a geometrických modelových hypotéz by teoreticky bylo možné cestování v čase. S tím souvisí i představa, že by v případě nějaké vysoce rozvinuté supercivilizace mohlo docházet k návštěvám našeho čtyřrozměrného kontinua z jiných časoprostorových rovin. A jistě nás v této souvislosti napadne otázka: Není právě někde tady skryto tajemství fenoménu UFO? Co když se v některých případech jedná o posly z paralelních vesmírů, jejichž existenci zatím jen tušíme? Možná, že máme jeden fyzikální paradox přímo před sebou, ale k jeho správnému pochopení jsme ještě zatím nedospěli…

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2015.