Karel Funk
spisovatel

V létě 1968 se se mnou, coby adolescentem objevujícím pražské hospůdky, dal v jedné strašnické zahradní restauraci do řeči starý pán. Dodnes se stydím za svou nevědomost. Políbit ruku nebo alespoň hlubokou poklonu, niternou i tělesnou by si byl zasloužil.

Právě ho pustili z komunistického koncentráku. Byl totiž za války českým letcem 312. britské královské peruti RAF. Nevěděl jsem tehdy, co to bylo. Vyprávěl mi o leteckých soubojích, o nasazování života... jenže já tehdy ani dobře nevěděl, s kým a za koho bojoval. Ve škole nám tuto úžasnou kapitolu našich dějin, podobně jako hrdinství našich legií v boji s bolševiky, zatajili. Po únorovém komunistickém puči byl za své hrdinství vězněn jakožto "vlastizrádce a přisluhovač kapitalismu". Při amnestii roku 1968 byl propuštěn - beze slova omluvy a odškodnění, jako nejhorší zločinec. Nevypadal zatrpkle, jen unaveně. Jeho vztahy pobytem ve vězení zanikly, neměl nikoho blízkého, tedy někomu potřeboval povyprávět svůj životní příběh. Je zajímavé, že při rozhovorech s vězni komunistického režimu jen málokdo, sotva každý desátý, cítil zlobu a nenávist. Ostatní dokázali odpustit. Odpustit ovšem neznamená zamést to pod koberec zapomnění. Je nutné i tyto zločiny pojmenovat a odsoudit, i kdyby to bylo posmrtně. To jsme zatím důsledně neudělali.

A co jsme ještě neudělali? Vystihl to jeden z mých čtenářů: "Postavil jim už někdo pomník? Oni za nás bojovali, oni byli těmi berany, kteří strážili stádo. My jsme je pranýřovali, zavírali a některé dokonce zabili. Nikdy nebude dost slz a ponížení za ty mladé životy, které letci obětovali ve službách Royal Air Force pro svou 'Vlast!', která se jim takto odvděčila. A pak jedna sedmina platného voličstva odejde k volebním urnám pětašedesát let po celosvětovém válečném běsnění nacistickém a jen čtvrtstoletí po běsnění rudém, a hodí hlasovací lístky pro ty všeničící ohně, ať už to byl socialismus hnědý nebo rudý."

Píšu to jako úvod ke sdělení kamarádky ohledně televizního pořadu o jiném válečném hrdinovi:

"Ráda jsem se včera podívala na pořad o Františku Fajtlovi. Jeho vztah k vlasti byl tak překrásný a dnes už výjimečný, v tom smyslu i pevný a nezdolný. Stále se mi vrací, jak z toho křesla i v 89 letech v klidu, ale s naprostou jistotou vyslovil (a vůbec to neznělo z jeho úst jako báchorka, člověk to vzal jako nezpochybnitelný fakt): 'A šel bych do souboje zas, kdyby byla napadena naše země, byla v sázce demokracie a svoboda.' I postoj jeho rodičů byl vzácný - oba byli Němci zavřeni kvůli synovu odchodu k britskému letectvu, přesto vůči němu bez výčitek, naopak poctěni jeho odvahou a hrdi na něj.

Jak jen věcně sdělil, že neměl jinou možnost, než nouzově přistát v oranici již s hořícím letounem. Pak z obklíčení uniká a osm dní jde pěšky do Paříže, odtud přes celou Francii pokračuje až do Španělska. Mluvil o tom jako o samozřejmosti, holt nešlo to jinak.

Člověk naší zemi oddaný do té míry, že na sebe a své bezpečí vůbec nepomýšlí, i když přizná pravdivě - ano, měl jsem strach, ale tam nahoře při souboji na něj už nebyl čas. To byla pranice, jako když jste v klukovské rvačce. Jen s tím rozdílem, že tady se střílí.

Po Únoru byl zavřený sedmnáct měsíců na Mírově a pak degradován na vojína, dál skladník, účetní. A přesto - jak krásné, zdravé sebevědomí, nic z toho nevděku ho neudolalo. Na věk nehleděl, v 85 sedl do letounu a manželku v něm poprvé vynesl k nebi, když mu to přátelé ve Kbelích umožnili. Vyprávěl to tak mile, spiklenecky. Myslela jsem, že jsem se přeslechla, když říkal, že ten letoun tehdy v tom věku sám pilotoval. Ale i při natáčení filmu v jeho 89 letech vypadal ještě velmi svěže. Sice přiznal, že trošičku ho ty návštěvy škol unavují, ale přesto uznal, že je potřeba dětem povědět pravdu o válečných letcích, zvlášť když měl to štěstí, že přežil. Říkal, že padl každý druhý. Líbil se mi jeho pevný obličej, husté vlasy i obočí a vzpřímená chůze. Ta hůl byla jen jistící.

Snad už není pryč doba, kdy se tu rodili lidé tak hluboce si vědomi své odpovědnosti a tak oddaní své vlasti. Na něm bylo vidět, že byl šťasten, že jako letec mohl odejít a bojovat. Že tu nezůstal se svěšenýma rukama - bezmocný. Pak si ze svého statečného uplatnění v boji přinesl na celý život protilátky - všechna příkoří po boku své ženy vydržel vzpřímeně. Kolik cenných sil asi vnesli takoví lidé do našeho národního povědomí."

A závěr? Osvojme si, že myšlení = tvoření. Každý z nás, i bez jakýchkoli mystických schopností, může jeho duši poslat svou lásku a vděčnost. Nic není uzavřeno. Je li nám líto, že se dlouho nedočkal vděčnosti, vyšleme mu tu svou. Vždyť bojoval nezištně i za nás. Stačí si jej představit, a pokud nevíme, jak vypadal (či si to nenajdeme na internetu), pak alespoň podle jména a příjmení.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2015