Rozhovor s Janem Čenským

Pro Phoenix připravila a s panem Čenským hovořila Dr. Nora Chvojková, nakladatelství SVÍTÁNÍ plus, s.r.o., www.svitani.eu

Máte bohatou slovní zásobu, hovoříte spisovnou češtinou. Přečetl jste hodně knížek a čtete i dnes rád?

Za tuto otázku děkuji. Já jsem totiž s knížkami vyrůstal, jsem ještě ze "staré školy". Můj otec přednášel na stavební fakultě ČVUT a byl hodně sečtělý, také maminka velmi ráda četla a já žil mezi Čapkem, Seifertem, Nezvalem, v knihovně u rodičů máme celou světovku... Dvakrát jsme se s rodiči stěhovali a pokaždé to kvůli množství knih byla skoro katastrofa. První, co pak zaplnilo náš nový byt, byly knihy. Jako kluk jsem četl hlavně Foglara, hodně mě ovlivnil. Můj autor je Ota Pavel, asi i proto, že oba rodiče byli a jsou členy klubu Oty Pavla. Líbí se mi čeština ve správné, spisovné podobě. Jsem zastáncem toho, že na veřejnosti by se mělo mluvit hezky česky, že člověk může být prostý, ale nesmí být sprostý. Pan Karel Čapek by se v hrobě obracel, kdyby slyšel některé dnešní moderátory soukromých rádií.

Učil jste se knihařskému řemeslu, jak jste k němu přišel?

Když jsem se po základní škole nedostal na konzervatoř, nabídli mému tatínkovi, aby se buď ten rok do dalších přijímaček o mě staral sám, nebo abych se po tu dobu učil nějakému řemeslu. Vybíral jsem mezi zedníkem, slévačem a knihařem. Tehdy mi pomohly knihy - díky lásce k nim jsem se rozhodl pro knihařinu. Na škole jsem měl bezvadného kantora na hlavní obor, on pak sice emigroval do Švýcarska, ale stejně jsme se i poté učili z knížek, které napsal, jiné nebyly. A ten pan učitel mi, když jsem vymýšlel obal na knížku, říkal: "Přečti si tu knížku jednou, podruhé a potřetí. Teprve při třetím čtení ji pochopíš. Když čteš knihu poprvé, zjistíš, co v ní je, při druhém čtení ti dojde, co chtěl autor knihou říct, a při třetím spojíš obojí dohromady a objevíš, co by na obálce knihy mělo být, aby to čtenáře, když si knížku vezme, přilákalo, pohladilo, naladilo, aby se na knížku těšil."

Kterou knihu jste tolikrát přečetl?

Jednu takovou jsem dostal od svého kamaráda Standy Moši, ředitele brněnského divadla, úžasného člověka, se kterým jsem byl rok na vojně. Standa hodně cestoval, a možná proto mi dal Kerouacovu knihu On the Roud, a já si z téhle knihy dodneška čtu, když necestuju. Vracím se třeba i ke knize Vyhoďme ho z kola ven, velmi se mi líbí podle ní natočený Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Jsou v něm úžasně vybráni herci, kteří ztvárňují jednotlivé postavy knihy, přesně tak jsem si je při čtení představoval i já.

Nedávno jsem viděl čtyřletou holčičku, která právě dostala nádhernou dětskou knížku na křídovém papíře, na první stránce byl krásný obrázek. Ona po něm začala jezdit prstíkem jako po tabletu, a protože to nefungovalo, odhodila knížku na zem - to je neštěstí.

Jak se stalo, že dnes jste herec, moderátor, a dokonce učitel rétoriky?

Původně jsem chtěl být hercem, myslel jsem, že u toho budu mít dost času na atletiku, kterou jsem chtěl dělat naplno, běhal jsem. Ale brzy jsem pochopil, že obojí by se nedalo dobře zvládnout, a poslal jsem ambice v atletice pryč. Po škole jsem musel na dva roky na vojnu, kde mě přijali do armádního uměleckého souboru jako herce a konferenciéra. Tam jsem poprvé moderoval. Rétoriku přednáším díky svému kamarádu Sašovi Hemalovi. Jednou potřeboval záskok na semináři komunikace a rétoriky pro ČNB, nastudoval jsem si tedy učivo, zastoupil jsem ho a učení mě začalo bavit.

Je snadné vyučovat dospělé rétoriku?

Já si při výuce s posluchači vlastně hraji, hrajeme si na vystoupení. Řečnictví je disciplína, která se snad ani jinak nedá vyzkoušet. Připravil jsem výuku tak, že s každým z těch 10-12 lidí společně zjišťujeme, co ho při vystupování trápí, a oni pak vystupují před ostatními. Při tom se snažíme najít způsob, jak napravit chyby, kterých se často na veřejnosti v projevu dopouštíme. Nikdy bych nevěřil, jakou taková besídka před několika lidmi dokáže vyvolat trému.

Mám rád knížku Králova řeč, při výuce z ní čerpám a velmi si ji opečovávám.  Málo knih dosáhlo kvality této knihy.

Věnujete se hodně malým nemocným dětem, připravujete pro ně soutěže, čtete jim v nemocnicích knížky, jezdíte za nimi na Vánoce. Baví vás tato práce?

Jestli těmto dětem můžu něco málo čtením či vyprávěním dát, pak se o to snažím velmi rád, ale spíš jsem sám u vytržení, když za nimi přijedu. Obdivuji, jak jsou tyhle děti statečné, kde berou tu obrovskou sílu, jak se o sebe dokážou bez rodičů postarat. Např. ve Zlíně je soutěž Radost tvořit pro zrakově postižené od 3 do 18 let. Děti, které špatně vidí, tvoří. Jedna 18letá hluchoněmá a slepá dívenka, která nikdy neviděla, neslyšela, nemluví, tahle holka dělá nádherné plastiky! Úžasné věci, jen podle toho, co si nahmatala - to považuju za zázrak.

Těší se děti na vás spíše jako na známého primáře z Ordinace, nebo jako na oblíbeného pohádkového prince?

Zvykl jsem si na obojí, na oslovení princi i primáři. Hrál jsem vždycky spíš prince než loupežníky a spíš Jasoně než Drsoně, i když radši bych si zahrál toho Drsoně, ten se hraje vždycky lépe. Ale asi jsem už nastavený na toho Jasoně a možná právě proto, že mi často říkají princi, tak se podle toho pak snažím i chovat.

Vaše maminka si přála, abyste byl lékařem. Díky Ordinaci dnes zřejmě více než mnozí tušíte, jak je povolání lékaře náročné. Přišlo vám někdy líto, že jste medicínu nevystudoval?

Maminka si to přála, tatínek zase chtěl mít ze mě inženýra, já chtěl být hercem. Dnes se s lékaři setkávám, dívám se jim tzv. pod pokličku a smekám. Mají velmi náročnou práci. Zároveň zažívají krásný pocit, když lidem pomohou. Jednou jsem také zachránil život člověku, topil se v moři, bojovali jsme spolu o život, chvílemi mě stahoval pod vodu... Zažil jsem tehdy, jak je tomu, kdo zachrání jiného. Vzpomínám i na další pěknou historku na toto téma: Karel Štědrý měl vážný problém se srdcem a na večírek ke svým šedesátinám pozval i pana profesora, který mu ho operoval. Poté, co mu jako poděkování zazpíval písničku, mu pan profesor řekl: "Když jsem vás operoval, měl jsem vaše srdíčko v ruce, teď, když jste mi zazpíval, chytl jste mě za srdce zase vy, jsme vyrovnaní."

Ve zdramatizovaných povídkách A. P. Čechova hrajete samotného spisovatele. Hra prý ukazuje, jak žít lépe. Dává nám Čechov naději?

A. P. Čechov je spisovatel optimista, pohladí po duši, rozesměje, nejsou to deprese. Dává naději, Rusové tohle uměj, ukazovat jak žít lépe.

Za svých studentských let jsem neměl ruštinu rád, viděl jsem totiž, co v 68 roce prováděla sovětská armáda u nás. Chtěl jsem studovat angličtinu, ale musel jsem dělat ruštinu. Věděl jsem sice, že Masaryk říkal, že se máme učit jazyk nepřátel, abychom se s nimi domluvili, ale z ruštiny jsem dokonce propadal! Později jsem samozřejmě prohlédl, ruskou literaturu mám dnes velmi rád.

Váš dědeček byl sokol, vy jste podepsal Několik vět. Chcete uvést něco k současné situaci v naší zemi?

Věřím tomu, že život u nás bude lepší. Náš národ se umí semknout, když je zle. Možná je dnes chyba v tom, že se příliš zapomíná. Já třeba hrozně rád poslouchám pořad Paměť národa a podobné projekty, beru je jako velice důležité. Na svém synovi ale vidím, že ho historie vůbec nezajímá. Jak se má mladá generace z chyb minulosti poučit, když toho o ní skoro nic neví?  Tady bychom se asi měli chytit za nos, my rodiče a učitelé.

O život herců je velký zájem, mohou toho využít, a pomoci tak ke změně k lepšímu?

Nedávno za mnou přišli s projektem, který byl zaměřen na prevenci rakoviny prsu, děložního čípku a prostaty. Reklamy téměř nedělám, ale měl jsem podobný problém v rodině, kdy bohudík vše dobře dopadlo. Možná i proto jsem tuto nabídku přijal. Pokud se svou tváří mohu v takové věci pomoct, pak to udělám velmi rád.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2015.