Rosemarie Mieleová

Jednoho dne jsem sázela na zahradě květiny, když jsem zahlédla odrbaného starého boxera s přetrženým řetězem kolem krku, jak za plotem klopýtá ulicí.

Vypadal jako pes, kterého doma zanedbávají a trýzní. Bez rozmýšlení prošel příjezdovou cestou a lehl si těsně vedle mě. Vyčerpaně hekal, ani se nehnul, pouze pohledem sledoval, jak utíkám do domu, abych mu donesla misku s vodou. Zadívala jsem se mu do temných přesmutných očí a náhle mně došlo: Vždyt toho psa já znám!

Asi před osmi lety jsem se jednoho dne vypravila do města, když ke mně přiběhlo nádherné, zrzavohnědé štěně boxera. Když jsem se k němu sklonila, všimla jsem si jeho krásných očí a také identifikační známky na obojku. Stálo tam, že patří paní Reynoldsové. Známka uváděla i její telefonní číslo. Bydlela poměrně blízko a pejska si vyzvedla během pouhých pár minut. Po pár mokrých pusinkách s ní boxerek odklusal domů. Od té doby jsem ho neviděla.

Z domu vyšel můj manžel a já mu vysvětlila, že tohle je stoprocentně pes, kterého jsem před pár lety už jednou našla ve městě. Usoudil, že jsem se zcvokla. "Jak si tím můžeš být proboha tak jistá? Nemá obojek, a tak těžko můžeš určit jeho totožnost. Klidně může jít o jiného psa. A tenhle vypadá hrozně zanedbaně; moc bych se divil, kdyby patřil nějaké slušné rodině. A poslyš, pamatuješ si jméno té rodiny?"

Kdoví proč jsem si ho pamatovala. "Reynoldsovi," odpověděla jsem. "Asi ti to připadá šílený, ale jsem si jistá, že to je určitě jejich pes!" Vběhla jsem do domu, popadla jsem telefonní seznam a vytočila první Reynoldsovi v řádce. Mužský hlas mi sdělil, že žádného boxera nema-jí. Ovšem, ještě než zavěsil, utrousil poznámku, že jeho bratr kdysi boxera míval, a nadiktoval mi bratrovo číslo.

Když jsem bratru pana Reynoldse zavolala, nejdřív otráveně zabručel, že nemůže jít o jeho psa, protože toho mu ukradli už před šesti lety. Přemluvila jsem ho, aby mi dovolil psa zavézt k nim domů, aby se na něj mohl podívat. Naložila jsem psa do vozu. Zhroutil se na zadní sedadlo a zůstal ležet naprosto bez hnutí. Po dálnici jsem dojela do města a začala centrem projíždět na jeho opačnou stranu. Pes náhle zpozorněl, začal skákat a hopsat na zadním sedadle a drápat packami do okenního skla.

Když jsme zabočili na příjezdovou cestu Reynoldsových, už ho nikdo neudržel. Z domu se vyřítili tři odrostlí školáci, a sotva jsem otevřela dveře vozu, pes z nich vystřelil jako znovuzrozený a vrhl se k nim, samým vzrušením ňafal a vyl a mohl se zbláznit.

A zatímco pes dětem olizoval nosy a skákal po nich jako šílený, jeden z chlapců náhle vykřikl: "To je on, fakticky je to on! Hele, tady na obočí má jizvu od toho, jak proběhl zavřenými skleněnými dveřmi!"

Zdržela jsem se ještě pár minut a sledovala radost celé rodiny ze znovu shledání se starým psem, kterým málem šílel blahem. Nakonec se s ním rozběhli do domu, aby ho nakrmili, vykoupali a vynahradili mu všechnu lásku a hýčkání, o kterou během těch let přišel. Vracela jsem se domů štastná a trošku užaslá. Věděla jsem, že jsem zrovna sehrála roli v zázraku - podruhé v životě jediného psa.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2015.